Současná bezpečnostní situace v Evropě určuje potřeby státu pro zajištění obrany a bezpečnosti Česka. Mezi tyto priority patří více než kdy před tím modernizace armády, budování nových a udržení stávajících schopností, splnění našich aliančních závazků a další úkoly. Pro splnění těchto neodkladných úkolů se mimo jiné podařilo zákonem garantovat výdaje na obranu výši 2 % HDP. Vedle toho se však stále objevují problémy týkající se například přístupu komerčních bank k financování obranného průmyslu nebo nastavení současné české legislativy. Nejen na tyto témata reaguje v našem rozhovoru ministryně obrany Jana Černochová.

Video: Rozhovor s ministryní obrany Janou Černochovou / CZ DEFENCE

Paní ministryně, jaké konkrétní kroky se už podařilo udělat při odstraňování bariér mezi podniky obranného průmyslu a komerčními bankami?

Během roku 2023, kdy se Česká republika stala předsednickou zemí v rámci Evropské unie, jsme toto téma otevírali na různých úrovních ministrů a premiérů. Diskutovali jsme o tom, že v období, kdy je bezprostředně v naší blízkosti válečný konflikt na Ukrajině, téma taxonomie v tom pojetí, kdy zbrojní průmysl je brán jako nějaký špinavý byznys, to není úplně ideální stav. A že bychom se měly jako členské státy EU zasloužit o to, aby se to změnilo – byla to ČR, která toto téma odstartovala. Pak se poměrně dlouhou dobu nic moc nedělo. Možná ostatní země se trošku zorientovaly v tom, že i ony možná někde mají problém. Až ke konci roku 2023 jsme na jednání Evropské rady diskutovali tohle téma. Přijali jsme na takzvaném FAC (Rada pro zahraniční věci EU), což je vlastně výbor, kam chodí ministři obrany nebo ministři zahraničních věcí, poměrně silné usnesení, které ten problém pojmenovalo. Výsledkem toho bylo jednání s naší bankovní asociací. Jednali jsme o tom, že by se měly sjednotit podmínky bank, protože si právě podnikatelé, zejména malé a střední podniky, stěžovali na to, že jsou diferencované podmínky bank v zahraničí a v ČR. Zmiňovala jsem to i na různých bilaterálních jednáních se svými protějšky. Nyní je stav takový, že monitorujeme situaci a dostaneme na konci měsíce června zpětnou vazbu od zástupců Hospodářské komory a AOBP. Byla to jejich iniciativa a výsledky jejich ankety, které nás přivedly ke stolu právě k jednání s bankovní asociací, protože jsme ten problém chtěli řešit. Takže v tuto chvíli to vypadá, že problém je vyřešený. A já chci vědět od firem, že i ony pocítily změnu.

Budou podle vás potřeba další legislativní úpravy, aby se změnily dosavadní podmínky pro financování aktivit zástupců českého obranného průmyslu?

To zatím nelze předjímat. Tuto věc se snažíme řešit nejen na domácí, ale i na evropské úrovni. Již několikrát jsem se sešla se zástupci českého obranného průmyslu a České bankovní asociace a jednala s nimi o usnadnění financování. Na posledním dubnovém setkání jsme si všichni znovu vyměnili své pohledy na situaci ohledně financování rozvoje obranného průmyslu bankovním sektorem, vyhodnotili společnou práci expertů a dohodli se, že ministerstvo obrany určí osoby, které budou k dispozici bankéřům řešícím žádosti českých firem o financování výroby spojené se strategickými potřebami státu. Naši určení pracovníci se po oznámení ihned spojili s bankami a aktivně s nimi komunikují. Některé firmy obranného průmyslu už nám avizovaly, že jejich komunikace s bankami se v posledních dnech zlepšila. Samozřejmě situaci budeme nadále monitorovat, budeme proto v kontaktu jak se zástupci obranného průmyslu, tak i bankovního sektoru.

Je možné to vnímat tak, že i přes utrpení, které válečný konflikt přináší, je svým způsobem obranná nebo zbrojní výroba příležitostí pro Českou republiku?

Určitě je. Na jednu stranu je Česká republika pomáhající zemí Ukrajině a já jsem za to ráda a stojím za tím rozhodnutím od samého začátku válečného konfliktu. Proto Česká republika od prvního dne konfliktu pomáhá a pokud pomáháme, tak jsme za to samozřejmě v uvozovkách i odměňováni našimi spojenci, kteří nám poskytli ať již náhrady v podobě vojenské techniky nebo finanční prostředky. A zároveň je to i benefit pro zbrojní průmysl. Pro něj to je obrovská příležitost a byli bychom sami proti sobě, kdybychom tu příležitost nevyužili. Bereme to i jako příležitost pro naši ekonomiku, protože pokud zbrojní průmysl bude v naší zemi dobře fungovat, bude tady zaměstnávat lidi, bude tady platit daně, bude tady vytvářet další pracovní místa, pracovní příležitosti, tak to bude mít multiplikační pozitivní efekt na celou ekonomiku. Myslím, že je to velmi silný argument pro ty, kteří nás kritizují za to, že pomáháme Ukrajině a že jsme ukrajinská vláda a posílají jiné „hejty“, které slýchávám na svou adresu nebo na adresu vlády pana premiéra Fialy. Chtěla bych tady říct, že se snažíme, aby se do ekonomiky co nejvíc těch prostředků vrátilo a už se to dávno vrátilo.

Možná je škoda, že se toto víc neakcentuje ve veřejném prostoru.

To máte pravdu. Já myslím, že tohle je přesně ta komunikační linka, kterou bychom se měli jako vláda ubírat. Měli bychom vysvětlovat širší veřejnosti to, že Ukrajinci nejsou přítěží pro náš systém, ale mají pozitivní dopad i na některé pracovní pozice, které se v České republice dlouhodobě potýkají s nedostatečným obsazením. Vidíme to ve službách, vidíme to v našem zdravotnictví a vidíme to i třeba v našem školství. Díky tomu, že tady máme hodně ukrajinských dětí a studentů, protože sem přišly zejména mámy s dětmi, tak se řada maminek třeba zapojila i do systému ve školách a pomáhá našim pedagogům zvládat jazykové bariéry s dětmi. A to jsou lidé, kteří tady platí odvody, platí ubytování, nežijí tady na úkor občanů České republiky.

Další téma, které je mediálně hodně probírané, je česká muniční iniciativa. Můžeme popsat, jak probíhá proces získávání nové munice a zejména její úhrada? Lze uvést také, jaké firmy jsou do systému zapojeny?

Probíhá po celou dobu válečného konfliktu. Akorát se o tom nemluvilo v takovém rozsahu, jako se o tom mluví teď. Je to skoro dva roky, kdy jsme diskutovali s dánským ministrem obrany a zejména s nizozemskou ministryní obrany Kajsou Ollongren o tom, jakým způsobem bychom zvýšili kapacity anebo pomohli Ukrajině najít vojenský materiál. Tady se zapojila naše agentura Amos. Tato agentura je prostředníkem mezi českými firmami a těmi konkrétními státy. Určitá česká firma řekne, že ví o munici v zemi X, Y. Je to munice takového typu, jsme schopni ji v tom a v tom množství, v tom a v tom čase zajistit. O ceně budeme jednat. Tato nabídka se objeví na takzvaném shopping listu, kde jsou uvedeny všechny nabídky od všech subjektů, které našemu resortu nabídku dají. Tento list nabídneme našim partnerům, donátorům a zemím, se kterými máme uzavřené memorandum o porozumění. Mohou to být také země, se kterými jsme v minulosti už měli smlouvu o obranné spolupráci. A ty země si vyberou, co by chtěly Ukrajině poskytnout. Seznamy se netvoří nahodile, vždycky to je na základě požadavků ukrajinské strany, která řekne: teď potřebujeme 155mm munici a potřebujeme i 152mm munici, což je bývalá sovětská. Zprostředkovávání detailů konkrétního obchodu je již mezi dotčenými státy. Česká republika do toho nevstupuje. Nevyjadřuje se k ceně. Do toho se nechceme pouštět a nikdy jsme se nepouštěli. Je to otázka poptávky a nabídky. Jestli se donátor nebo ten stát rozhodne do toho za stanovených podmínek jít, tak je to záležitostí toho státu – jeho vlády, která se tak rozhodne. Abychom potvrdili naprostou transparentnost celého procesu, nabízíme donátorským zemím možnost, aby mohly mít svého člověka v resortu ministerstva obrany, samozřejmě s patřičnou bezpečnostní prověrkou, aby viděl konkrétně, jak ten proces probíhá a mohl podat hlášení svojí zemi. Aby mohl říci, že je to opravdu transparentní a není žádná pochybnost. Zemí, se kterými máme nějakou formu spolupráce, je už 15 nebo 16. Mimo naši muniční iniciativu ještě probíhají další iniciativy z některých dalších zemí, což je naprosto v pořádku. My na sebe nežárlíme a nejsme si konkurenty. Naopak cílem všech iniciativ je pomoci Ukrajině vyhrát válku.

Jak jste na tom s doplňováním munice pro Armádu ČR?

Nebudu lhát. Samozřejmě kvůli válce na Ukrajině dneska není jednoduché obstarávat jakýkoliv vojenský materiál. Neomezovala bych se pouze na munici. Rozpočty a odhady cen, které máme z roku 2021 nebo z roku 2020 ještě za mých předchůdců už neodpovídají skutečnosti. Takže jednoduché to není, ale děláme, co můžeme. Vy víte, že jsme konečně získali v rámci našeho rozpočtu dvě procenta HDP, což pro nás znamená to, že konečně armáda může plánovat. A teď myslím celý resort. Nejenom armáda, ale samozřejmě ministerstvo obrany může plánovat modernizaci Armády České republiky. Že to má nějaké porodní bolesti na začátku, to je také pravda. Učíme se teď dělat strategické projekty v té podobě, aby je mohl takto projednávat třeba výbor pro obranu, mohla je schvalovat vláda. Aby to byly projekty, které budou mít zajištěné dlouhodobé financování, protože musíme plánovat dlouhodobě a musíme i celý akviziční proces podle daných pravidel spouštět a zprocesovat jej podle náležitostí zákona.

Je možné, že by se někdo v dalším volebním období snažil zvrátit výdaje na obranu?

Já doufám, že ne. Jakákoliv vláda, která by něco takového dovolila, by byla sama proti sobě. Dvě procenta jsou pro nás podlahou, nikoli stropem. A já si myslím, že takto by k tomu měl přistoupit každý, kdo někdy usedne do čela resortu ministerstva obrany nebo do vlády České republiky. Bezpečnost není zadarmo. Z dvaceti pěti let, kdy jsme součástí kolektivní obrany a Severoatlantické aliance, jsme to plnili prakticky pouze v jednom roce, což je ostudné.

Pojďme ještě k domácímu obrannému průmyslu. Lze jej řekněme významnějším způsobem podporovat na úkor zahraničních výrobců nebo je to v rámci Aliance nemožné? Jsou pravidla soutěže jasně daná?

Když se podíváte na některé větší země v Evropě, které mají také rozvinutý zbrojní průmysl, tak si říkáte, pokud pravidla evropské hospodářské soutěže platí všude stejně, tak je s podivem, že některé země opravdu preferují svůj zbrojní průmysl a nemám pocit, že by se úplně otvíraly na evropském trhu ostatním zemím. Já jim to nevyčítám. Já si myslím, že je naprosto v pořádku, že každá země chce mít jistou míru soběstačnosti na svém území právě pro případy různých krizí, kdy pak těžko budete po světě shánět součástky nebo střelný prach a jiné věci, anebo to budete shánět za strašně drahé peníze. Myslím si, že přístup zemí, které se snaží zabezpečit si obranný průmysl na svém území, je zcela v pořádku. Já bych chtěla, aby to u nás bylo stejné. Například v roce 2023 jsme na ministerstvu obrany uzavírali téměř 13 000 smluv. Byly to smlouvy všech možných typů, a z toho s českými subjekty bylo těch smluv přes 12 000. I na tomto důkazu vidíte, že se opravdu snažíme český průmysl podporovat. Na druhou stranu, když se před lety poptávalo po různých zemích, které by chtěly participovat na vývoji letounů F-35, tak se příležitost v České republice nevyužila. My se teď snažíme dohnat ex-post to, abychom alespoň do výroby těchto letounů zapojili český průmysl. Podařilo se nám to v míře, která bych řekla, že předčila očekávání všech. Já se snažím myslet strategicky. U budoucí výroby tanků jsme se rozhodli, že společně s Německem a s dalšími zeměmi chceme jít společně do projektu výroby tanků Leopard osmičkové verze. Možná nějaký ministr obrany, který tady bude s vámi sedět za deset let, řekne – jak strategické rozhodnutí jsme udělali, protože teď je českého průmyslu do toho projektu zapojeno mnohem více.

V jaké fázi je nyní výběr budoucího hlavního bojového tanku pro AČR? Jsou již jednání s Německem o společném pořízení nových tanků Leopard 2A8 spolu s ostatním státy u konce? Máme šanci nějakým výraznějším způsobem ovlivnit procento průmyslové spolupráce českých firem?

V posledních měsících probíhají intenzivní jednání s Německem o pořízení až 77 kusů tanků Leopard 2A8 v šesti modifikacích s plánovaným termínem dodání v letech 2027 až 2030. Smlouvu plánujeme uzavřít ve třetím čtvrtletí tohoto roku. Bližší informace o probíhajících jednáních ovšem nelze sdělovat. Zároveň jsme od Německa dostali darem 15 kusů tanků Leopard 2A4 a Berlín se rozhodl, že nám daruje dalších 15 tanků stejného typu. Navíc nám německý obranný průmysl nabízí možnost nákupu 15 Leopardů 2A4 za stejných podmínek jako má německé ministerstvo obrany. O případném nákupu ministerstvo obrany teprve rozhodne. Co se týká zapojení českého obranného průmyslu, tak se vždy snažíme, aby byl co nejvíce v akvizicích zapojen. Bylo tomu tak například u pořízení švédských bojových pásových vozidel CV90 i amerických letounů F-35. U CV90 dosáhne zapojení českého obranného průmyslu alespoň 40 % z hodnoty kontraktu. K tomu se švédská strana zavázala i smluvně. U letounů 5. generace je s výrobcem dojednána průmyslová spolupráce v hodnotě více než 15 miliard korun a má se týkat 14 projektů. Jaké zapojení bude u nových tanků, zatím není možné sdělovat. Až budou dokončena všechna jednání, určitě je veřejnosti sdělíme.

Na jedné z vašich úplně prvních tiskových konferencí ve funkci ministryně obrany jste vyhlásila Desatero pro obranu. Co už je splněno?

Já si myslím, že z desatera máme splněno všechno. Alespoň v té fázi, že se s tím něco začalo dělat. Můžu třeba zmínit nábory. Chci zbytek volebního období, který před sebou mám na resortu ministerstva obrany, věnovat lidem. Můžeme mít sebelepší a sebemodernější techniku, když nebudeme mít kvalitní lidi, bude nám to k ničemu. A přes všechny naše ambice a všechny naše snahy se pořád velmi složitě dostáváme k těm 30 000 vojáků z povolání a 10 000 příslušníků aktivní zálohy. Snažíme se legislativu měnit tak, jak je to jenom trošku možné. Náborové virtuální středisko má už dneska slušně našlápnuto k tomu, že to je úspěšný projekt. Možná by vás zajímalo, že speciálně v prvních šesti měsících navštívilo naše virtuální středisko přes 290 000 uživatelů. Celkem se doposud registrovalo 8 700 uchazečů. Nepřekvapivě je největší zájem o službu vojáků z povolání. Tam to bylo 4 157 registrací. 1 500 lidí chtělo zařadit do aktivní zálohy. Vysoké jsou i počty registrací zájemců o studium vojenské střední školy, což mne potěšilo. Tam to bylo 962 registrací. Podobně vysoké číslo registrací bylo zaznamenáno také u studia na Univerzitě obrany, zde bylo 977 registrací. Chci odstranit některé překážky, které stojí v cestě těm lidem, kteří už se rozhodli, přihlásili se přes náborové středisko, ale pak třeba čekají na zdravotní vyšetření nebo na to, až budou moci vykonat základní kurz ve Vyškově. Tohle jsou všechno další věci, které se snažíme společně s náčelníkem generálního štábu a s mými kolegy odstraňovat. Jsou to běžné věci, na které asi narážíte v každém podniku. Máte pocit, že když jste před rokem něco rozhodli, je špatné, že to pořád není na stole. Oni vám vysvětlují, že museli řešit tisíc meziresortních připomínek a vysvětlovat některým kolegům, že se něco prolamuje.

Funkční ministerské období je čtyřleté. Je možné za tu dobu dosáhnout v resortu obrany nějakých měřitelných výsledků?

Mám pocit, byť jsem tady dva a půl roku, že už tady jsem deset let. Žiju tak intenzivně, že mám opravdu pocit, že co jsme tady všechno prožili, se nedalo stihnout v takhle krátké době. Každopádně si myslím, že čtyři roky jsou málo na to, aby sebeaktivnější ministr obrany viděl výsledky svojí práce. Protože když se vrátím k vojenské technice, v roce 2022 jsme spouštěli proces vyjednávání o nákupu bojových vozidel pěchoty. V roce 2023 jsme uzavřeli smlouvu a tohle jsou všechno procesy, které trvají hrozně dlouhou dobu a my víme, že první bojové vozidlo pěchoty do ČR přijede někdy v roce 2026, když se nic nepokazí. To je přesně to hraniční období. Sebeaktivnější ministr obrany se těžko dočká výsledků svojí práce. To by tady musel být dvě volební období, aby to zvládnul. Akviziční procesy jsou v České republice hodně dlouhé.

A pak je tu ještě legislativní proces a například Úřad na ochranu hospodářské soutěže, který také vstupuje do procesu pořízení nové techniky pro armádu. Jak odhadujete, že to dopadne v případě CV90? 

Já si netroufám nic odhadovat. Měli jsme tým na ministerstvu obrany, tým právníků, měli jsme externí advokátní kancelář, měli jsme konzultace s Úřadem na ochranu hospodářské soutěže před tím, než jsme tento postup zvolili. Takže to bylo připravené dobře. A to, že potřebujeme tuto techniku proto, abychom mohli říct, že modernizujeme armádu a plníme naše alianční závazky, to je také fakt. A já pevně věřím, že všechny instituce, které posuzují tuto zakázku, si to uvědomují.

Možná právě kdyby došlo k úpravám v legislativě, tak by šlo všechno snáze.

To jsem si myslela taky. Některé změny jsou k lepšímu, některé změny jsou k horšímu. Legislativa nám dává možnost jít třeba cestou vláda-vláda. Neděláme to teď nově jako Černochová na ministerstvu obrany. Dělali to tak všichni ministři. Můj předchůdce Lubomír Metnar takto rozhodl ve vládě Andreje Babiše o nákupu vrtulníků. Myslím, že to není o tom, že bychom se měli kritizovat za to, že postupujeme tzv. vláda-vláda, ať jsme v opozici nebo ne. Je to běžné. Chovají se tak i jiné země ve světě. A trošku jsem zdvihla obočí tehdy nad zprávou NKÚ, protože v jiných zprávách nám vyčítali, že všechno hrozně dlouho trvá. A když jsme zvolili v některých případech nákup G-G, tak nám zase v jiné zprávě tento postup vyčetli. Tak jsem se ptala NKÚ, jak máme postupovat, aby to NKÚ vyhovovalo. 

Pojďme se ještě vrátit ke dvěma procentům HDP. Vy jste sama říkala, že to je dneska podlaha, ne strop. Dokonce jsou země, které investují tři nebo čtyři procenta HDP do obrany. Dovedete si představit takto navýšený rozpočet? Jak se na to dívají vaši vládní kolegové?

Já si to samozřejmě dovedu představit. Vím, kolik projektů máme připravených a kolik nákupů je zapotřebí učinit, abychom měli modernizovanou armádu a plnili závazky nejenom vůči NATO, ale i vůči sami sobě. A aby ta technika, která bude v užívání našich vojáků, byla to nejlepší, co na trhu je – hlavně z hlediska životů vojáků. Měli by mít techniku, která jim bude jejich životy v budoucnu ochraňovat. Když byste se mě zeptal, jestli bych věděla, co za navýšené prostředky nakoupit, tak bych řekla rozhodně ano. Na druhou stranu stojím nohama na zemi. Jediná cesta, jak přesvědčit veřejnost o tom, že se investice do obrany vyplatí, je – že veřejnost uvidí, kolik do ekonomiky přibylo prostředků právě skrze různé iniciativy a zapojení českého zbrojního průmyslu, ať už z hlediska daní nebo z hlediska různých pracovních příležitostí. A to je ta cesta, jak veřejnosti ukazovat, že na jednu stranu se něco z rozpočtu vynakládá na naši vlastní obranyschopnost, ale zároveň to do rozpočtu přináší nemalé finanční prostředky. Dává to příležitosti průmyslu a zbrojní průmysl má v naší zemi nebo chcete-li v Československu dlouhodobou tradici. Ve třicátých letech jsme byli velmocí a já si myslím, že bohužel tragické pozadí s válkou na Ukrajině našim zbrojařům dává velkou příležitost znova se do té pozice dostat. My bychom jim jako ministerstvo obrany měli být nápomocní, protože se to pozitivním způsobem potom promítne do celé ekonomiky.

Ministerstvo obrany má 5 státních podniků. Jak hodnotíte jejich současnou kondici a mají všechny podniky pro ministerstvo do budoucna strategický význam? Jak si státní podniky stojí v rámci konkurence na obranném trhu? Jsou některé činnosti nebo schopnosti v rámci státních podniků, které resort obrany v minulosti opustil a teď by je chtěl oživit, například Vojenské stavby?

Předně je třeba říci, že tyto podniky stát nevlastní kvůli zisku, ale především kvůli zachování schopností a know-how. Státní podniky mají pro ministerstvo strategický význam především proto, že je nutné mít vlastní schopnosti a kapacity pro případ krize a nebýt závislý na externích dodavatelích, například v oblasti oprav vojenské techniky. V tomto směru je pro nás válka na Ukrajině poučením. Tyto kapacity jsou pro nás zásadní a je třeba mít na paměti, že teprve až s příchodem vážné krize se ukáže, jak důležité jsou. Zároveň to ovšem neznamená, že tyto podniky nejsou schopné se na trhu prosadit. Pracují se špičkovými technologiemi a mají řadu svých vlastních kontraktů. Jsou mimo jiné i významným zaměstnavatelem a pomáhají v tomto směru ve svém regionu. Ministerstvo ovšem z důvodu omezených prostředků nemůže disponovat samostatnými státními podniky ve všech oblastech, jako například ve stavebnictví. Proto musí prioritizovat a aktuálně zvažujeme i jiné varianty, jak posílit některé z kapacit v rámci stávající struktury státních podniků.

Jaký význam mělo pro Českou republiku setkání ministrů zahraničních věcí států NATO v Praze?

Uspořádat takto vrcholné setkání ministrů zahraničí NATO v době, kdy v Evropě zuří válka, dokazuje, že jsme pevný spojenec demokratického Západu. Navíc v roce, kdy slavíme 25 let v Severoatlantické alianci. Jinými slovy přispíváme k upevňování jednoty a soudržnosti NATO. Navázali jsme tím i na rok 2002, kdy se konal pražský summit, který se stal před 22 lety významným mezníkem ve vývoji Aliance. Pomohl totiž integrovat do aliančních struktur většinu bývalých členů Varšavské smlouvy, a tím zabránil vytvoření mocenského vakua ve střední a východní Evropě a přispěl tak k vojensko-politické stabilizaci tohoto prostoru.

Význam České republiky pro Alianci tkví zejména v naplňování tzv. HNS, tedy hostitelské země pro přesun aliančních jednotek. Jak jsme na tento režim v současné době připraveni? 

Vzhledem k naší geografické poloze lze logicky předpokládat, že by se Česko v případě napadení některého člena Severoatlantické aliance stalo zásadní strategickou dopravní tepnou. V tomto smyslu roli hostitelské země zvládáme, neboť Česká republika se pravidelně účastní mezinárodních vojenských cvičení NATO, při kterých dochází k přesunům vojenské techniky přes naše území. V případě válečného konfliktu by se samozřejmě jednalo o mnohem větší objemy přesunovaných jednotek. Uvědomujeme si, že na některých věcech musíme ještě zapracovat a vylepšit je, především v oblasti meziresortního přístupu. Na HNS by se kromě ministerstva obrany měly podílet i další orgány veřejné správy a bezpečnostních složek. Tato věc je reflektována i v našich strategických dokumentech, v Koncepci výstavby AČR 2035 a Obranné strategii ČR, kterou vláda přijala loni v říjnu.

Co může ministerstvo obrany a Armáda České republiky udělat pro to, aby občané naší republiky vnímali armádu a její význam pro obranu státu a chápali ji jako prioritu? 

Myslím si, že určitě velkou roli v tomhle můžou mít i komunální politici. Když jsem jako starostka Prahy 2 konala na náměstí Míru 11. listopadu Den válečných veteránů, tak za mnou chodili lidé a říkali: jé, my tady poprvé vidíme vojáky, můžeme si na ně sáhnout a bavit se s nimi. Musíme překonávat bariéru v tom, aby společnost víc vnímala vojenství jako něco, co je součástí našich životů a že to je i dobrý zaměstnavatel z hlediska výhod a benefitů. A vím, že ty oprávněné nářky příslušníků bezpečnostních sborů jsou opravdu oprávněné, protože armáda má lepší podmínky, než mají příslušníci bezpečnostních sborů. Nebudu lhát, že to je jinak. Určitě by to měli být i politici, kteří by měli za vojáky stát. Když je někdo nazývá nelichotivě žoldáky, tak by je měli politici bránit a určitě by neměli z tématu obrany a obranyschopnosti dělat politické téma. To si myslím, že je asi to nejhorší, co nás mohlo potkat. A mrzí mě, že se to děje zrovna v době, kdy jsem ministryní obrany. Já jsem byla 8 let opoziční poslankyní a každý si může dohledat, pro co jsem hlasovala, jaké návrhy jsem sama předkládala, že jsem opravdu byla podporující prvek. A mrzí mě, že se to teď neděje a že se obranná armáda stává součástí politických témat. To je špatně a nepřinese to nic dobrého. Je to téma, na kterém by měla panovat minimálně většinová shoda. Ale to, že se ve veřejném prostoru začíná objevovat více a více hejtů z úst politiků na armádu, to se mi nelíbí. Myslím si, že si to můžeme odpustit, protože v žádném případě nemám pocit, že by armáda byla zpolitizovaná. Když čtu na Twitteru nebo na nějakých sociálních sítích příspěvek třeba od někoho z vojáků, který si myslím, že je už za hranou, tak jsem to já, která to řeší s náčelníkem generálního štábu a žádám jej, aby sjednal pořádek.

Zdroj: CZ DEFENCE