Nacházíme se ve vypjaté situaci, kdy objem a struktura západních dodávek zbraní a munice rozhodnou, za jak přijatelných či naopak tragických podmínek se otevře cesta k příměří mezi Ruskem jako agresorem a Ukrajinou jako napadenou zemí. Tomu odpovídá zjištění, že kapacity evropského i amerického obranného průmyslu v současnosti naprosto neodpovídají nárokům, jaké vznáší probíhající obranné operace ukrajinských ozbrojených sil. S extrémním zjednodušením řečeno, za týden vystřílíme to, co jsme za rok vyrobili.

Foto: Nacházíme se ve vypjaté situaci, kdy objem a struktura západních dodávek zbraní a munice rozhodnou, za jak přijatelných či naopak tragických podmínek se otevře cesta k příměří mezi Ruskem jako agresorem a Ukrajinou jako napadenou zemí. (ilustrační foto) | U.S. Army

Jako jednoduchý příklad vezměme standardní dělostřeleckou munici ráže 155 mm, které ukrajinská armáda spotřebuje podle vlastních odhadů až 5 tisíc kusů denně. Na počátku letošního roku na plno běžící americká produkce poskytla podle různých záznamů mezi 15 a 20 tisíci granáty měsíčně. Evropská výrazně méně.

Protitankových řízených střel Javelin bylo před únorem 2022 ve skladech spojenců přes 45 tisíc kusů a výroba v podstatě neběžela, protože testováním procházel novější, odlehčený model. Ale i tak za tříleté období 2020 až 2022 už z linky „sjelo“ jen 2037 kusů. Ukrajinci za první týden války odpálili asi 300 javelinů. Zásoby tak začaly rychle mizet a produkční kapacita není vůbec připravená k obnově masové výroby, protože se s ní v dohledné době prostě nepočítalo.

Dále je třeba si uvědomit, že dělostřelecká munice, protiletadlové a protitankové řízené střely jsou pořád vlastně střelivo, tedy jednoznačně spotřební materiál. Velká diskuse se v posledních měsících vede také o samotných zbraních, a to i těch technologicky středně náročných, jako jsou tanky nebo samohybné kanónové houfnice. Tam je situace ještě úplně jiná. Celá produkce těchto systémů už vůbec nezná kontinuální „pásovou“ výrobu ve velkých sériích. Zakázky na tyto stroje bývají vždy rozloženy na řadu let a často i do více výrobních „batchů“ čili malých sérií po několika kusech – tu po deseti, tu po tuctu. Pozoruhodné je, že takto malé objemy nejsou výsadou menších armád, ale týká se to i vojensky silných zemí: Velké Británie, Francie, a z hlediska řádu i Spojených států amerických. Ještě významnější a často opomíjenou skutečností je, že výroba přesně tak probíhá i v Rusku. Z veřejně dostupných zdrojů lze dovodit, že po dlouhé roky před rozpoutáním války proti Ukrajině činily objemy vyrobených tanků ve velkých ruských závodech zcela běžně třeba 30 kusů ročně – a větší počty byly spíše výjimkou. Nadto jen část z nově dodaných strojů byla zcela nová, i Rusové se zacyklili v dílčích modernizacích, upgradech a přestavbách starších tanků.

Důvody byly opakovány mnohokrát: nebyla potřeba. Po konci studené války se s výjimkou bývalé Jugoslávie stal ozbrojený konflikt vysoké intenzity krajně nepravděpodobným scénářem, a tak se vojensko-průmyslové komplexy ocitly pod intenzivním tlakem na redukci, zeštíhlení, a v mnoha zemích došlo k jejich úplně dezintegraci. Mírové operace expedičního charakteru vyžadovaly lehčí a mobilnější vybavení, typicky kolová vozidla nejrůznějších kategorií ochrany a hmotnosti. Tradiční těžká bojová technika se uplatnila, ale spíš okrajově. Každopádně všeho bylo třeba nesrovnatelně méně. Tehdy se začalo nakupovat v malých sériích, včetně munice, a mnoho západních zbrojovek bylo rádo, že vůbec přežily „mírovou dividendu“. I ty úspěšné, které vyvíjely nové typy zbraní a dodávaly je v omezených počtech profesionálním či z velké části profesionalizovaným armádám, musely projít obrovskou kvantitativní redukcí vlastních výrobních kapacit. Zde lze jako příklad uvést německý Rheinmetall, který je konglomerátem nejrůznějších závodů s velmi širokým výrobním portfoliem, žádný ale není skutečně velký a rozhodující část lokalit jsou malé provozy s omezeným počtem zaměstnanců, kde žádné masivní zvýšení výroby nepřichází v úvahu ze stavebních, technologických i personálních hledisek. V zemích střední a východní Evropy bylo přežití obranného průmyslu ještě obtížnější a šlo ještě spletitějšími cestami. V Polsku stát udržel nad vodou několik velkých firem a podpořil i jejich integraci do větších celků, mezi nimiž dominuje Polska Grupa Zbrojeniowa. V Česku postupně, ale jistě krystalizoval a rostl holding Czechoslovak Group, který však do značné míry tvoří svůj profil jako moderní průmyslová skupina, která nepotřebuje a ani nechce být primárně řazena do ranku „zbrojařů“ a trpělivě získává pozice v nikách, z nichž pak expanduje i teritoriálně. Podniků, které v Evropě dokážou vyrobit tank, bojové vozidlo pěchoty, samohybnou houfnici tedy není úplně kriticky málo – za poslední dlouhá desetiletí se však musely přizpůsobit omezené poptávce, která sice zajistila odbyt, ale jedině v nízkých objemech, za relativně vysoké jednotkové ceny, a pečlivě rozložený v čase, aby se vůbec vyplatilo továrny udržet v chodu, platit inženýry a dělníky, a vyvíjet nové produkty. Tento ekosystém zcela logicky podporoval zpomalování generační obměny vojenské techniky a nahrával trendu i opakovaně modernizovat a inovovat stávající, byť postupně a neodvratně zastarávající platformy.

Dnes jsme však vrženi do situace, na kterou tento systém opravdu nebyl stavěn. Čteme různá prohlášení o „budíčcích“ a „studených sprchách“, o předpokládaném trvalém a zásadním zhoršení bezpečnostní situace v Evropě, a nejčastěji pak následují plány, jak co nejrychleji – protože včera bylo pozdě – začít chrlit dělostřelecké granáty ráže 155 mm, rakety do systémů HIMARS i samotná odpalovací vozidla, samozřejmě protiletadlové i protitankové řízené střely, které se velmi dobře osvědčily, a končíme u úvah, jak hrozivě se vzhledem k rychlosti výroby prodlužují fronty zájemců o nové tanky Leopard 2, kam se kromě Maďarska zařadilo nově Norsko a očekává se rozhodnutí Česka.

Na tento stav v současnosti reaguje pouze volání po masivním navýšení výrobních kapacit. To už se také začalo realizovat. V USA byl spuštěn program znásobení výroby 155 mm munice na 90 tisíc kusů měsíčně, byť tato meta bude dosažena až za dva roky. Evropské koncerny už intenzivně pracují na zvýšení objemu produkce bojových vozidel různých kategorií, protože očekávají nové objednávky.

Neměli bychom však hledět i za horizont této okamžité a krátkodobě jednoznačné potřeby? Bude tato politika udržitelná i v situaci, kdy se bezpečnostní situace na východě Evropy opět změní? Budou masivní investice do obranného průmyslu prováděné v krátkodobém horizontu ospravedlnitelné i poté, co jediná opravdu zásadní hrozba – tou je Rusko a jeho revizionistické a imperiální ambice – bude hypoteticky redukována či eliminována, např. vyčerpáním ekonomiky, změnou režimu či posunem priorit tohoto aktéra? Co když v řádu měsíců, jednoho či dvou roků nastane klid zbraní či dokonce stabilizace bezpečnostní situace? Za pár let tedy poběží masivní výroba dělostřelecké munice, linky budou připraveny dodávat mnohem vyšší počty bojové techniky – ale válka na Ukrajině už tou dobou může vypadat zcela jinak, kdy se z ní stane zamrzlý konflikt minimální intenzity s bojovými akcemi na sporadické úrovni, a vyloučit nelze ani její úplný konec.

Hypotetický scénář, podle něhož z jakýchkoli příčin pomine urgentní potřeba chrlit novou výzbroj a munici, by měl být součástí širší rozvahy při tvorbě obranné politiky a strategie NATO, EU a jejich členských států, protože není zcela mimo pole možných trajektorií.

Pokud by taková situace nastala, je zřejmé, že tak jako tak zůstane potřeba doplnit skladové zásoby evropských armád v těch typech a kategoriích zbraní a munice, které byly v často značných objemech vyčerpány přesunem ve prospěch bojující ukrajinské armády. Dále zůstane poptávka vyvolaná nutností konsolidace a unifikace výzbroje ukrajinské armády pro další období. Ale co bude dál, jakmile se evropské armády vrátí k mírnějšímu tempu vlastní modernizace? Nelze opomenout ani makroekonomické faktory, jako jsou deficity veřejných financí a otřesy způsobené covidem, energetickou krizí v Evropě, inflaci, zastavení či zpomalení hospodářského růstu. Je otázka, jaký efekt přinese zásadní zvyšování výrobních kapacit obranného průmyslu a zintenzivnění zbrojní výroby pro míru zadlužení a stability evropských států. Potřeby jejich armád mohou být relativně brzy saturovány, anebo jejich modernizační ambice mohou narazit na ekonomické limity. Evropští výrobci však budou „rozjetí“ a investice realizovány – začneme podporovat vývoz do světa? Budeme hledat nové zákazníky stůj co stůj?

Další fází tohoto hypotetického vývoje je moment, kdy vlády začnou potichu dávat obrannému průmyslu pokyn, že je čas výrobní kapacity opět redukovat, se vším, co s tím souvisí a čím si už Evropa například v 90. letech prošla – zůstane však zátěž nedávno provedených masivních investic.

Faktory, jimiž se lze této pasti vyhnout, jsou extrémně různorodé. Prvním, a také reálně uplatňovaným, je současnou mimořádnou potřebu pokrýt „vymetením“ skladů, a to až za hranici standardně přijatelného rizika (ve smyslu snížení vlastní obranyschopnosti) na straně donora. Podstoupit toto riziko může v této situaci být relativně racionální volbou, zejména tehdy, když daný stát už je v procesu kvalitativně výrazné modernizace výzbroje a má zajištěné dodavatele.

Dalším faktorem je technologický pokrok, který umožňuje výraznou substituci mezi kvantitou a kvalitou. Například současný rozvoj průzkumu, sledování a získávání cílů v kombinaci s přesným naváděním munice umožňuje zásadně redukovat tabulkové požadavky pro plnění palebných úloh dělostřelectva. Jednou, byť mnohem dražší moderní střelou lze splnit úkol, pro který naše armáda donedávna kalkulovala 24, 48 a za zhoršených podmínek třeba také 96 nábojů.

Na straně poskytovatelů výrobních kapacit, tedy podniků obranného průmyslu, je pak velmi žádoucí strategií diverzifikace výrobního portfolia. A to nejen mezi různými typy výzbroje pro pozemní a vzdušné síly, ale nejlépe i mezi civilní a vojenskou produkcí, přesahem do různých průmyslových sektorů. Tuto praxi u nás dlouhodobě úspěšně realizuje už jmenovaná Czechoslovak Group, v Německu například Rheinmetall. Skutečně velcí globální výrobci samozřejmě zvládají proměnlivost poptávky a její vlny standardně, jak díky distribuci výrobních lokalit, tak díky částečné schopnosti poptávku řídit a ovlivňovat.

Smyslem této úvahy není zpochybňovat odhodlání odbourat deficity v obranyschopnosti evropských zemí, a už vůbec ne zpochybnit vůli poskytnout co nejrychleji masivní vojenskou pomoc Ukrajině. Je však na místě soustavně promýšlet, jak tyto kroky provést takovým způsobem, aby z nich následně nevznikly škody na straně soukromého kapitálu, jež by nakonec bylo nutné kompenzovat z veřejných rozpočtů, protože motivace pro investory vyšla z jednoznačného politického zadání. Cílem by však rozhodně mělo být nevystavit ekonomiky členů NATO a EU dalším šokům, jimž je možné se vyhnout.

PhDr. Libor Stejskal, Ph.D.

Bezpečnostní analytik Pražské bezpečnostní konference, z.s. Dlouhodobě se věnuje bezpečnostní politice, jejím společenským, ekonomickým a environmentálním aspektům, ochraně obyvatelstva a problematice zranitelnosti a odolnosti. Zabývá se trendy modernizace a použití ozbrojených sil a bezpečnostními dopady změny klimatu, v roce 2011 se podílel na vzniku Bílé knihy o obraně ČR. V letech 2008-2009 pracoval v civilní části Provinčního rekonstrukčního týmu v provincii Lógar v Afghánistánu. Zabýval se historií československé armády ve 30. letech a je například spoluautorem knihy o roce 1938 na severu Čech. V současnosti mimo jiné realizuje vzdělávací kurzy v oblasti krizového řízení.

Zdroj: CZ DEFENCE