V průběhu historie světa jsme byli svědky různých fází mocenského rozložení. Po období formování vestfálských států a koncertu mocností v minulých dvou stoletích, po bipolárním světě charakterizovaném soupeřením mezi USA a SSSR ve druhé polovině minulého století a po unipolárním období dominovaném Spojenými státy po skončení studené války v počátku 21. století,  nyní vstupujeme do éry multipolárního světa. Tento článek se zaměřuje na vznikající multipolární uspořádání, jeho příčiny, důsledky a možnosti pro budoucí globální stabilitu a bezpečnost.

Multipolární svět

Co je multipolární svět? Multipolární svět je systém mezinárodních vztahů, v němž existuje několik klíčových mocností/velmocí (pólů), které si vzájemně konkurují a spolupracují. Tyto póly mohou být státy nebo jiní aktéři (mezinárodní organizace a globální technologické korporace), kteří zásadně ovlivňují globální politiku, ekonomiku a bezpečnost.

V období studené války dominoval světu bipolární systém, kde USA a SSSR soupeřily o vliv v politické, ekonomické a vojenské oblasti. Tato rovnováha strachu byla založena na doktríně vzájemného zničení. Po pádu Sovětského svazu v roce 1991 se svět stal na několik let unipolárním, v němž Spojené státy byly jedinou globální supervelmocí. Tento status se projevoval jejich vojenskou silou, ekonomickou dominancí a kulturním vlivem. V posledních 15 letech však unipolární dominance začala slábnout a svět se stále více transformuje na multipolární.

Ke vznikající multipolaritě vedly následující klíčové faktory:

• Vzestup Číny: Ekonomická a vojenská expanze Číny zásadně mění rovnováhu moci.
• Role Ruska: Rusko se snaží obnovit svůj globální vliv, zejména v oblasti energetiky a bezpečnosti.
• Ekonomická fragmentace: Růst regionálních aliancí a snaha o nezávislost na západních institucích.
• Technologická revoluce: Digitalizace a technologická konkurence, zejména v oblasti umělé inteligence a kyberbezpečnosti.

Hlavní hráči multipolárního světa jsou zatím:

• USA – Navzdory ztrátě absolutní dominance zůstávají USA klíčovým globálním hráčem díky největší vojenské síle na světě, ekonomické dominanci v technologickém sektoru a kulturnímu vlivu prostřednictvím médií a vzdělávání.
• Čína  –  Čína je klíčovým aktérem multipolárního světa. Z hlediska ekonomiky se jedná o největšího výrobce na světě, který má vedoucí roli v globálním obchodu. Významný je i projekt Nové hedvábné stezky. Iniciativa Belt and Road posiluje čínský vliv v Asii, Africe a Evropě. Čína je silná i po technologické stránce. Investuje do umělé inteligence a kvantových technologií.
• Evropská unie – Evropa hraje roli „měkké mocnosti“ díky svým hodnotám, jako jsou demokracie a lidská práva, a díky silné ekonomice. Hlavní výzvou EU je dosažení jednoty v zahraniční politice.
• Rusko – Rusko usiluje o obnovení svého globálního vlivu. Jako jeden z nástrojů svého vlivu využívá kontroly nad zásobami ropy a plynu. Má také geopolitické ambice, což dokazuje jeho zapojení do konfliktů v Sýrii, Ukrajině a dalších regionech. V rámci vojenské modernizace Rusko investuje do jaderných zbraní a konvenčního arzenálu.
• Regionální velmoci – Indie: Má silnou ekonomiku a její strategická poloha ji staví do klíčové pozice v Asii. Brazílie: Je významným hráčem v Jižní Americe a obhájcem rozvojových zemí. Africké země: Nigerie, Jihoafrická republika a další posilují svůj vliv díky rostoucí populaci a přírodním zdrojům.

Zde je však nutné si uvědomit, že rekonfigurace globálního prostředí do multipolárního prostředí teprve probíhá a jeho výsledná topologie (2D, 3D) může nabýt různých forem v závislosti na aktuálním statutu jeho pólů (supervelmoc, velmoc, stát), který bude určen zejména dosaženou strategickou a operační autonomií, reálným bezpečnostním potenciálem a koaličním potenciálem, a jejich vztahy. 

Mezi hlavní výhody multipolárního uspořádání světa patří vytváření většího prostoru pro vytváření globální stability v důsledku větší diverzifikace vztahů. Hlavní nevýhodou multipolárního uspořádání světa je existence přechodového konfliktního období defragmentace starého systému mezinárodních vztahů a následné generování tohoto nového uspořádání. Teprve po překonání tohoto přechodového období bude mít smysl i vytváření nových pravidel a institucí v rámci systému mezinárodních vztahů. Je otázkou, zda se tak stane evolučním nebo revolučním procesem a jak dlouho bude vlastně trvat přechodové období.  

Multipolární svět představuje novou éru mezinárodních vztahů, která přináší pro každý stát jak příležitosti, tak výzvy a bude rozhodovat jejich praktická autonomie a jejich schopnost praktické adaptace. Klíčovou otázkou ale vždy zůstává, zda se především supervelmoci a velmoci dokážou dohodnout na spolupráci v kritických oblastech, nebo zda jejich rivalita povede k větší destabilizaci světa. Budoucnost multipolarity totiž závisí na schopnosti aktérů nacházet rovnováhu mezi konkurencí a spoluprací, která bude klíčem k zajištění globální stability a prosperity. Menší země mohou těžit z multipolarity prostřednictvím balancování mezi velmocemi a posílení regionálních aliancí.

Multipolární bezpečnost

V současné době státy zajišťují svou bezpečnost prostřednictvím vytváření svých vlastních bezpečnostních schopností a účastí na systémech kolektivní bezpečnosti a obrany. Pro každý stát je důležitá zejména schopnost zajištění adekvátního odstrašení a schopnost adekvátní silové projekce do řešení případných konfliktů.

V současné době nejvíce ovlivňuje globální bezpečnostní prostředí:

• Konflikt mezi národními a mezinárodními strategickými a bezpečnostními zájmy států
• Klesající univerzalita a hodnota poskytovaných bezpečnostních garancí
• Nefungující bezpečnostní instituce a jejich mechanismy krizového řízení

V rámci multipolárního světa vzniká bezpečnostní prostředí, ve kterém neexistuje žádná dominantní velmoc a kde se globální i regionální bezpečnostní výzvy (bezpečnostní hrozby nejsou pouze vojenské, ale zahrnují i kybernetické útoky, klimatické změny, terorismus a pandemie) řeší prostřednictvím spolupráce a konkurence zejména mezi několika hlavními bezpečnostními aktéry (supervelmoci a velmoci). Státy zajišťují svou bezpečnost v prostředí bilaterálních nebo multilaterálních bezpečnostních garancí vytvářených především supervelmocemi a velmocemi. 

Základní charakteristiky multipolární bezpečnosti:

• Více mocenských center – Svět není ovládán jedním hegemonem (jako v unipolárním systému) ani dvěma soupeřícími bloky (bipolarita), ale více státy nebo entitami srovnatelné síly.
• Rovnováha sil – Státy se snaží zachovat rovnováhu moci, aby žádný stát nebo aliance nezískal nadměrný vliv, což by mohlo ohrozit ostatní. To může zahrnovat vytváření aliancí, modernizaci armády nebo politicko-ekonomická opatření.
• Kooperace a soupeření – Multipolární systém podporuje jak spolupráci, tak soupeření, protože státy hledají spojence a vyvažují hrozby od ostatních mocností.
• Nejednoznačnost a nejistota – V multipolárním systému může být složité předpovědět, kdo je hrozba a kdo je spojenec. Aliance se často mění (tzv. "balancing" a "bandwagoning").
• Riziko konfliktů – Větší množství hráčů zvyšuje možnost nedorozumění, konfliktů nebo špatného odhadu, což může vést k válkám (např. první světová válka byla důsledkem multipolárního napětí).
• Nestabilní aliance – Na rozdíl od bipolarity (studená válka) je multipolarita méně stabilní kvůli dynamice aliancí a měnícím se mocenským poměrům.
• Komplexní řízení bezpečnosti – Vyžaduje neustálé vyjednávání, diplomatické schopnosti a rovnováhu zájmů mezi různými hráči.

V rámci probíhající transformace na multipolární prostředí se vliv výše uvedených faktorů na praktické zajišťování bezpečnosti ještě více prohlubuje a klesá tak důvěra v mezinárodní řád a jeho schopnost zajistit adekvátní univerzální bezpečnost pro všechny. Tato bezpečnostní nerovnost a její odstranění bude hlavním úkolem pro multipolární svět v 21.  století. Budeme muset zavést nové systémy rozhodování v oblasti bezpečnosti, modifikovat pravidla VETA rozhodování, zavést efektivnější systémy mezinárodních sankcí atd.

Další nerovnost stále narůstá i u jiného strategického faktoru, který má stále větší vliv na zajišťování bezpečnosti – tímto faktorem je stále rychlejší technologický pokrok. Implementace nových technologií z nejrůznějších oblastí do oblastí zajišťování bezpečnosti a obrany (umělá inteligence, automatizace, kvantové technologie, supersonické technologie, biotechnologie atd.) nevídaným tempem zvyšuje efektivnost i zbraní, a již dnes nás nutí k hledání odpovědi na různé etické a právní otázky. Řešení různých regulačních dilemat v používání nových technologií pro zajišťování bezpečnosti a obrany nás bude nutit k vytváření nových pravidel a systémů jejich vymáhání – tato pravidla musí být univerzální a musí být zaručena především hlavními aktéry v multipolární bezpečnostní komunitě. Bez rovné strategické komunikace mezi státy to je však těžko představitelné. 

Multipolární bezpečnost představuje komplexní a dynamické prostředí, které vyžaduje flexibilní a inovativní přístupy. Zatímco multipolarita přináší rizika, jako je větší rivalita mezi mocnostmi, nabízí také příležitosti k větší spolupráci na regionální i globální úrovni. Budoucí stabilita závisí na schopnosti států a organizací efektivně řešit nové hrozby a přizpůsobit se měnícímu se prostředí. Multipolární svět může být buď chaotickým bojištěm, nebo arénou pro kolektivní bezpečnost – volba bude záviset na strategických rozhodnutích dnešních lídrů.