V tomto případě musíme udělat výjimku a hned na úvod se svěřit s tím, že tento rozhovor nevznikal vůbec jednoduše. Naše první návštěva ve Vyškově se totiž záhy z předem stanoveného armádního tématu zvrtla v nádherné obecné povídání o bojových uměních a o nožích a postupně došlo i na ukázky různých technik a chvatů. S majorem Hippíkem jsme se tak sešli ještě jednou, a z tohoto velmi zajímavého rozhovoru, kde jsme se již drželi tematického spojení s Armádou České republiky, vznikly následující řádky.

Foto: Major Roman Hippík | mjr. Roman Hippík

Major Roman Hippík je ve svém oboru bez nadsázky legenda. Po celou dobu své vojenské kariéry působí nepřetržitě u průzkumných jednotek, z toho převážnou část u jednotek hloubkového průzkumu. Problematiku vedení průzkumu se na všech velitelských funkcích snažil vždy propojovat s nejnovějšími poznatky v oblasti taktiky, střelecké přípravy a boje zblízka. Na této úrovni také spolupracuje s ostatními ozbrojenými složkami České republiky a v rámci IZS. Zúčastnil se zahraničních misí na Balkáně a v Afghánistánu. Podílel se na přípravě jednotek do zahraničních operací a také působil jako člen týmu VAT v misích ISAF. Jeho velkou zálibou jsou chladné zbraně. V současné době major Hippík působí ve Vojenské akademii ve Vyškově na pozici náčelníka úseku zpravodajského zabezpečení. Úkolem jeho úseku je příprava průzkumných a zpravodajských odborností pro AČR. Je stále aktivní výsadkář a již od roku 1994 působí v AČR jako vedoucí instruktor boje zblízka. V rámci boje zblízka neustále studuje různé systémy boje s chladnými zbraněmi a je neoblomným zastáncem těchto zbraní i na moderním bojišti. Autorsky je podepsán pod desítkami návrhů útočných nožů a dýk, které pomáhají příslušníkům ozbrojených sborů při plnění jejich úkolů. Boj zblízka je podle něj stále aktuální věc. „Boj zblízka bude mít svoje místo v každé armádě a v každé ozbrojené složce. A nemyslím si, že by tomu do budoucna bylo jinak. V naší armádě je od roku 1993 oficiálně zaveden systém boje zblízka na základech MUSADO MCS (Military Combat System). Tento systém byl vybrán na základě vyhraného výběrového řízení, protože obsahoval ucelený soubor technik respektujících potřeby bojiště. Není tomu jinak ani v současnosti. Neustále se upravuje a přizpůsobuje měnícímu se bojišti. My jsme nezaspali dobu, jak se někteří domnívají. Neusnuli jsme na vavřínech, držíme krok s dobou, a navíc v tom vidíme smysl,“ říká major Hippík, který nám poskytl následující rozhovor.

Co vše zahrnuje výcvik boje zblízka v Armádě České republiky?

Výcvik boje zblízka v naší armádě patří pod speciální tělesnou přípravu, která zahrnuje daleko více různých druhů činností než jenom boj zblízka. Patří sem například vojensko-praktické lezení, vojenské plavání, přesuny nebo přežití. Proto je primárním úkolem výcviku boje zblízka naučit vojáka reagovat na situace, které mohou nastat, když nebude moci použít hlavní nebo záložní střelnou zbraň.

Je MUSADO MCS nejvhodnějším stylem pro armádní výcvik boje muže proti muži?

Systémů, které jsou srovnatelné, je samozřejmě více. Náš systém byl však v době svého zavádění do armády nadčasový. Při nácviku technik pracoval s pojmy jako jsou bojová vzdálenost, vstoupení do útoku a kontrola techniky. Jeho zakladatel a tvůrce, pan Herbert Grudzenský z Německa, vycházel v 70. letech minulého století právě z reálných potřeb evropského válčiště, kdy efektivně propojil techniky korejských bojových umění s evropskými. Vytvořil tak systém, který se dá použít nejen na bojišti, ale i při jiných služebních zákrocích. Dodnes si pamatuji, jak mi vše dávalo smysl, když jsem se v roce 1992 v Prostějově zúčastnil prvního kurzu MUSADO MCS pod vedení pana Oldřicha Šelenberka. Navíc techniky obsažené v tomto systému mají svou dlouhou historii, ale především byly reálně prověřeny v mnoha konfliktech v průběhu posledních sto let (první a druhá světová válka, korejská válka, Vietnam). V současnosti je pro nás nejdůležitějším ukazatelem funkčnosti systému zpětná vazba od kolegů z jiných ozbrojených složek, kteří systém MUSADO MCS cvičí, ale také od kolegů z WMA (World Musado Asociation). Výcvik v AČR zabezpečuje rozsáhlá instruktorská základna složená z vedoucích instruktorů a instruktorů prvního a druhého stupně boje zblízka. S vedoucími instruktory a vybranými kolegy z řad instruktorů, u kterých je předpoklad, že se stanou vedoucími instruktory, se každoročně setkáváme na půdě FTVS UK Praha. Pod vedením gestora za boj zblízka, pana podplukovníka Michala Vágnera, si předáváme zkušenosti a reagujeme na nové trendy v boji zblízka. Pokud cítíme slabinu, snažíme se ji odstranit. Řada z nás se také podílela a podílí na výukových materiálech pro AČR. Systém výcviku v rámci armády je tak postaven na instruktorech, kteří organizují celoarmádní kurzy, nebo cvičí v rámci svých útvarů. To, jak se kde cvičí boj zblízka, je druhá věc a vše je ovlivněno potřebami útvarů.

Foto: Výcvik v AČR zabezpečuje rozsáhlá instruktorská základna složená z vedoucích instruktorů a instruktorů prvního a druhého stupně boje zblízka. | mjr. Roman Hippík

Je MUSADO MCS spíše o taktice, mrštnosti nebo znalosti nějakých návyků?

Samotnou podstatou našeho systému je provádět techniky tak, aby na sebe navazovaly a byly jednoduché a funkční. Když to řeknu laicky, znamená to – ne sto technik na deset procent, ale deset technik na sto procent. To, co nám funguje při obraně proti holé ruce, se bude používat i v případě, že v té ruce bude např. tyč, nůž nebo jiný předmět. Techniky jsou propojeny, navazují na sebe a voják je schopen je použít v jakékoliv situaci. Lze je tedy aplikovat při přechodu ze střelby na ochranu střelné zbraně, nebo boji beze zbraně ve dne či v noci, prostě za každé bojové situace, která může nastat. Není to o tom, že se určitá činnost používá jenom pro určitý druh napadení. Prostě techniky jsou systematicky uzpůsobeny tak, že vytváří ucelený soubor několika efektivních pohybů, kterými je voják schopen se bránit. Navíc systém také učí použít každý dostupný předmět jako zbraň.

Foto: Samotnou podstatou systému je provádět techniky tak, aby na sebe navazovaly a byly jednoduché a funkční. | mjr. Roman Hippík

Jakou historii a vývoj má v české armádě boj muže proti muži obecně? Existuje nějaký milník, například rok 1989 či 1993?

Je dobré si připomenout historii. Boj zblízka každopádně sahá před rok 1989, kdy byla sebeobrana spíše záležitostí vybraných útvarů. Jednalo se zejména o průzkumné prapory s rotami hloubkového průzkumu a výsadkové útvary v Prostějově, Chrudimi, Bratislavě a Prešově. Tuto skupinu tvořilo asi dva a půl tisíce výsadkářů a průzkumníků, převážně složených z řad vojáků základní služby a jejich profesionálních velitelů. K těmto útvarům byli většinou rekrutováni již branci se znalostí bojových sportů nebo jiných úpolových disciplín (karate, judo, box, aikido, řeckořímský zápas, šerm apod.). Naproti tomu u velitelského sboru výsadkových a průzkumných jednotek bylo prestižní záležitostí, aby se v tomto směru vojáci zdokonalovali. Výcvik také probíhal v rámci různých útvarových nebo školních kroužků a závodních oddílů. Neexistoval však žádný jednotný systém výcviku pro celou armádu. A tak pokud na jednom útvaru preferovali judo, cvičily se převážně techniky juda. Tam, kde bylo hodně karatistů, byl zase výcvik zaměřen na techniky karate. Prvním kurzem, který měl způsob výcviku sjednotit, byl v roce 1987 výcvik systému BRANO, který prezentovali pánové Špička a Novák. Dalším počinem byl v roce 1991 seminář v Liptovském Mikuláši pod vedením pana plukovníka Nagye a plukovníka Kubálka. Zúčastnili se jej tehdy všichni zástupci průzkumných a výsadkových útvarů z celé republiky. Vše však dopadlo podobně jako u předchozího kurzu, kdy nebyl vytvořen žádný ucelený systém výcviku a ani nevznikla instruktorská základna, a tak se výcvik na útvarech pouze obohatil o nové prvky, ale nikam se neposunul. Zvrat nastal až v srpnu 1992, kdy se z iniciativy majora Arnošta zorganizoval u 22. výsadkové brigády v Prostějově třítýdenní pilotní kurz MUSADO MCS. Zúčastnil jsem se i tohoto kurzu, a tak jsem měl možnost srovnávat. Kurz tehdy absolvovalo 22 výsadkářů z tehdejší Československé federativní republiky. Už po prvních dnech výcviku jsme se shodli, že nám dává smysl, jak jsou jednotlivé bloky výcviku postaveny a jak na sebe techniky navazují. Když se pak techniky začaly procvičovat v modelových situacích v terénu, kdy nikdo netušil, jakým způsobem bude napaden a techniky fungovaly, nebylo co řešit.

Jak je dnes výcvik boje muže proti muži v AČR intenzivní? Kolik procent z celkového výcviku se mu věnuje?

Jak už jsem se zmínil, je to útvar od útvaru jiné. Jsou útvary kde se výcvik v boji zblízka provádí pravidelně. Jinde se cvičí pouze v rámci profesního přezkoušení a jsou i útvary, kde se k výcviku vojáci nedostanou vůbec. Vše se odvíjí od úkolů, které útvar plní a záleží také na tom, kolik je dáno prostoru instruktorům.

Instruktorský výcvik boje zblízka má celkem tři úrovně. Můžete přiblížit, co instruktoři v těchto úrovních absolvují, co se naučí a kdy mohou postoupit do vyšší úrovně?

K tomu, aby se voják stal instruktorem v jakémkoliv druhu speciální tělesné přípravy včetně boje zblízka, stačí jediné – zúčastnit se kurzů, následně cvičit a pak složit zkoušky. Jednodušší už to být nemůže. Každá z jednotlivých úrovní má pak své specifické úkoly. Instruktoři třetího stupně jsou převážně vedoucími instruktory a odpovídají za výcvik v AČR. Každý má přidělenou určitou část (pozemní síly, vzdušné síly, školství, Vojenská policie), ale stejně tak se může podílet na výcviku v kurzech v rámci celé AČR, kde je oprávněn udělovat licenci instruktorům 1. a 2. stupně. Navíc výkon funkce vedoucího instruktora je podmíněn také členstvím ve WMA. V asociaci si nejen zvyšujeme svou technickou úroveň, ale především si vyměňujeme zkušenosti s kolegy z jiných ozbrojených složek a IZS. Tím je také zabezpečen neustálý přehled o nových trendech a postupech i mimo armádu. Navíc od roku 2012, po smrti Herberta Grudzenského, přešlo ústředí WMA z Německa do ČR a prezidentem asociace se tak stal pan Oldřich Šelenberk z Prahy, což sebou nese v oblasti informovanosti nemalé výhody.

Instruktor druhého stupně, pak v rámci AČR provádí výcvik složitějších technik, které převážně končí úplnou eliminací útočníka. K těmto technikám patří například likvidace stráží. Hlavním úkolem instruktora druhého stupně je organizovat kurzy boje zblízka na základě požadavků velitele útvaru, nebo připravovat vojáky k bojovému nasazení. Většina činností v taktické a střelecké přípravě je provázána s technikami boje zblízka a pokud výcvik probíhá promyšleně, najde tu své uplatnění i instruktor druhého stupně.

Úroveň instruktora prvního stupně je pak v rozsahu základních technik. Je schopen vyučovat základy boje zblízka podle potřeb jednotky do stupně rota. Za ideálního stavu je systém výcviku nastaven tak, že instruktoři prvního stupně cvičí v rámci jednotek, instruktoři druhého stupně cvičí v rámci celého praporu a doškolují instruktory prvního stupně.

No a vedoucí instruktoři pomáhají s výcvikem na všech úrovních, zdokonalují instruktory pod sebou v rámci svých složek a udělují licence. Pokud se vyskytne nový požadavek na výcvik, tato hierarchická struktura instruktorů je zárukou, že se vše dostane ke cvičícím jednotkám.

Jde říci, kolik instruktorů se na jednotlivých úrovních nachází?

To je spíš otázka na někoho jiného. V současné době je v AČR 14 vedoucích instruktorů. Instruktorů druhého stupně je přibližně mezi 50–70 a instruktorů prvního stupně je pak kolem 100–120. Jenom já jsem za svou kariéru vycvičil kolem 50 „dvojkařů“ a 150 „jedničkářů“. Z této skupiny se pak několik z nich stalo vedoucími instruktory, ale také řada z nich svou vojenskou kariéru ukončila, nebo plní jiné úkoly a nemá platnou licenci. Absolventy kurzů nepočítám. Za třicet let, co se boji zblízka věnuji, to jsou už obrovské počty.

Fyzická příprava pro boj zblízka je jasná, člověk prostě musí mít určitou dispozici. Jak je však důležitá psychika?

Psychika je základ. Pokud nemáte na boj připravenou hlavu, nemůžete bojovat. To prostě nejde. Navíc výcvik boje zblízka v armádním prostředí není sport, ale příprava na realitu boje. Na to, aby vše začalo fungovat, je potřeba věřit tomu, co děláte a na co se připravujete. Je to podobné jako s každou lidskou činností. Pokud něco děláte pořádně, věnujete tomu kus svého času a kus sebe, tak si začnete věřit. Že by nějaká vyšší moc sestoupila a naučila vás bojovat ze dne na den, to se nestane. I ke střelecké schopnosti se musíte „prostřílet“. Každá vojenská dovednost s sebou něco nese a nic není zadarmo. Proto vojáci musí cvičit. Psychika vojáka funguje tak, že pokud něco ovládám dobře, více si pak věřím. Když to mám dobře procvičené a jsem schopen to aplikovat při drilových cvičeních a modelových situacích, zvládnu to i v boji. Pochybovat znamená prohrát.

Do jaké míry hraje v rámci boje zblízka roli terén, denní či noční doba nebo moment překvapení?

Moment překvapení je pro boj rozhodující. Můžu být sebelepší bojovník, ale pokud mě útočník překvapí, končím. Stejně to funguje i obráceně. Proto není dobré nikoho podceňovat. Staré moudré přísloví říká: „Važ si svého nepřítele!“ Čelit momentu překvapení je věc, na kterou se nedá připravit. Jako průzkumník jsem si nesčetněkrát prověřil, jaké fatální následky měl moment překvapení na jednotlivce nebo jednotku při provádění léčky. Když k tomu zvolíte správné stanoviště v terénu a je na vaší straně i počasí a denní doba, je moment překvapení o to více zničující. To samé platí i pro civilní život.

Víme o vás, že se zabýváte také historií a měl jste možnost mluvit s válečnými veterány. Jak tehdy vypadal výcvik na boj muže proti muži a jaké byly zkušenosti tehdejších vojáků?

Neptal jsem se jen na výcvik, ale zajímaly mě především jejich zkušenosti z boje muže proti muži, které by mi mohly být nějak užitečné. Ať už to byli vojáci, kteří se připravovali ve Skotsku na farmách Garramor a Camusdarrachi, nebo průzkumníci z prvního armádního sboru na východě, jejich výcvik byl vesměs podobný, protože byl pod taktovkou československé exilové vlády. Jak jsem pochopil, boj zblízka byl pro ně okrajovou záležitostí. Hlavní náplní byly střelecká, taktická, spojovací a především tělesná příprava. Vojáci se také velkou část výcviku v rámci takzvaného útočného boje učili zacházet s výbušninami. Výsadkovou přípravu jsem záměrně nezmínil, protože byla v těchto kurzech samozřejmostí.

Nejvíc jsem se dotazoval pana Vojtěcha (tvůrce útočného nože VO-7), který působil jako instruktor v Anglii. Z našeho rozhovoru vyplynulo, že boj zblízka pro něj byla jen krátká několikadenní epizoda a pak byl hozen do vody, aby se naučil plavat. Důležitější bylo získat sebevědomí pomocí těžké fyzické přípravy, překonáváním složitých překážek na hranici strachu a běh nebo pochody na velké vzdálenosti, pokud možno s výstrojí.

Jde nějak nacvičit emoce při eliminaci protivníka, tedy zabití?

Na to se asi nedá připravit. Každý jsme jiná povaha. Výpovědi veteránů mluvily za vše. I po tolika letech, když někoho zabili, i když to byl nepřítel, měli tyto situace stále před očima. Nedá se na to připravit. Pokud se člověku začne líbit, že někoho zabíjí, asi to nemá v hlavě v pořádku.

Pojďme k výzbroji. Jaké místo má bodák na současném bojišti 21. století?

Tohle je otázka přímo na mě, protože je nás už málo takových. Já jsem neustále zastáncem bodáku. I když bodák z devadesáti devíti procent v současnosti zastává na bojišti místo pracovního nástroje, vždy může dojít k situaci, kdy jej voják využije pro svou obranu. Představa, že by vojákovi došla munice v obou zbraních a měl by proti nepříteli vyrazit se zbraní bez bodáku, je pro mě jako vojáka a dlouholetého výcvikáře nepředstavitelná. Jsem přesvědčen, že umělá inteligence za pár let zcela změní válčiště. Já sám velím úseku, kde učíme vojáky získávat informace o nepříteli, terénu a počasí za pomoci nejmodernějších prostředků. Přesto si stále dovolím tvrdit, že bodák nebo útočný nůž, bude mít své místo i na bojištích 21. století. Navíc nedávné a současné konflikty jen potvrzují mé tvrzení.

Foto: Major Roman Hippík s generálem Alešem Opatou | mjr. Roman Hippík

Jak se bodák vyvinul tvarově, délkou nebo zpracováním? Dnes jde přeci jen spíše o univerzální bojový nůž.

Původní délka bodáků v 18. století byla ohromující. Bodák nasazený na zbraň pěchoty dokázal zastavit i jízdu. V průběhu dalších let se však jejich délka vlivem zkvalitnění střelných zbraní zkracovala a k největším změnám pak došlo v průběhu první a druhé světové války. Maximální délka současných bodáků se pohybuje mezi 27–32 centimetry s délkou čepele od 16 do 22 centimetrů. Na současném bojišti zastává bodák primárně funkci pracovního nástroje, se kterým může voják řešit činnosti při maskování, budování palebného stanoviště nebo při přípravě stravy. Až sekundárně pak může zastat funkci útočného nože nebo dostát svému názvu, když jej voják nasadí nebo takzvaně „vztyčí“ na svou zbraň.

Kolik nožů jste již vytvořil?

Už je to přes šedesát různých typů.

Je nějaký nůž, který se vám obzvlášť povedl a máte ho nejraději?

Ne, tak to nemám. Ať už to byla velká série nebo návrh pro jednu osobu, vždycky jsem se snažil, aby v tom noži bylo všechno, co má mít. Nemám žádný nůž, o kterém bych řekl, že je nejlepší. A pokud mám hovořit o srdcovkách, tak jen proto, že přirostly k srdci vojákům, pro které jsem je navrhoval. Mezi takové nože patří například Falco z roku 1997 používaný u 102. průzkumného praporu v Prostějově, nůž Démon pro Útvar rychlého nasazení z roku 1998 nebo nůž Cháron z roku 2000 pro 43. výsadkový prapor v Chrudimi (nyní 43. výsadkový pluk). A také nůž Javelin pro 44. lmpr z Jindřichova Hradce, který byl předán vojákům vloni.

Pokud mám zmínit oblíbený tvar, stal se jím právě nůž Falco z roku 1997. Důvod je prostý, za jeho konstrukci jsem byl pochválen veterány z druhé světové války. Jejich slova, že s tímto nožem by šli do boje a manipulace v jejich rukou, byly pro mě natolik inspirující, že z tohoto tvaru pak vyšla celá řada mých dalších návrhů, včetně nového bodáku MK-1 na útočnou pušku BREN 2, který se nyní zavádí do armády.

Minule jste mi říkal, že neexistuje žádný počítačový nebo grafický program, se kterým byste při vytváření nože pracoval. Pracujete tedy jen s pauzákem a s vlastní fantazií?

Snažím se, ale už jsem se trošku posunul. Nůž, který nyní navrhnu, oproti předchozím nožům překreslím do 3D vizualizace, kterou převedu do 3D tisku. Ale prvotní je stále fantazie a pauzák. Snažím se vždy o originalitu a dodržuji zásady, které mi byly vštěpovány již v devadesátých letech minulého století těmi, kteří, na rozdíl ode mě, opravdu s nožem bojovali. Mnohdy se také potřebuji takzvaně napojit na jednotku a na úkoly, které s nožem budou plnit. Je to z toho důvodu, aby byl nůž primárně stále nožem a nebylo to nějaké dílo, které nebude splňovat to, co má.

Jsou nějaké základní parametry, které správný bojový nůž musí mít – např. délka čepele, tvar rukojeti, možnost aplikací, nástavců do rukojeti nebo specifická ukončení rukojeti?

V první řadě je potřeba říct, že každý stát, každá armáda má nože přizpůsobené vlastní kultuře a potřebám bojiště. Na středoevropském válčišti se za první světové války začaly používat zkrácené bodáky a postupně se z nich vyvinuly efektivní nože. Ať už to byl prvoválečný útočný nůž M-1917, nebo druhoválečné nože zastoupené FS dýkou, sovětským Zikem nebo německými noži pěchoty a výsadkových jednotek. Všechny uvedené vychází z podobné konstrukce – čepel do 19 centimetrů, příčková záštita a jednoduchá ručka. Nože byly navíc koncipovány tak, aby nebyly náročné na výrobu a dostaly se v té době co nejdříve k bojujícím vojákům. U bodáků to bylo obdobné. Pokud tedy existuje soulad mezi třemi základními parametry nože, a to čepelí, záštitou a ručkou, můžeme hovořit o vydařeném noži. Například pokud máte nůž, jehož ostří sahá až k miniaturní záštitě a ručku, která umožňuje jen pevný kladivový úchop, bude vám při jiných pracovních činnostech ruka stále sjíždět na ostří, a to se nebavím o boji, kdy se budete potit nebo se ručka potřísní krví. Takže když to shrnu, ideální je čepel umožňující vést seky a body všemi směry, pevná záštita, ergonomická jemně protažená ručka a pevná patice. U fultangových konstrukcí je pak ideální patice po celém obvodu ručky nebo jemně přečnívající. Pro mne je třeba nadčasový náš útočný nůž vz. 75 - UTON. Myslím, že jeho čepel splňuje všechno, co má. Jsem však trošku kritický k ručce. Také bych málem zapomněl na důležitou součást nože – pochvu. Ta by měla respektovat ústroj vojáka a neměla by s nožem překážet nebo dokonce ohrožovat svého majitele.

Komunikujete nebo sbíráte inspiraci společně s jinými vývojáři nožů?

Spřátelil jsem se s americkým sběratelem a tvůrcem nože pro United States Marine Corps, Homerem Bretem, se kterým jsem si dlouhou dobu dopisoval. Také jsem byl dlouhou dobu v kontaktu se sběratelem Louisem Antoniem Muňo Piňosem z Chile. Velice mě totiž zaujaly konstrukce nožů jejich armády. V Evropě bohužel žádné podobné kontakty nemám. Pro mě jsou však největším zdrojem důležitých informací přátelé nožíři, se kterými jsem spolupracoval nebo spolupracuji – pan Maďarič, Mann, Příkazský a především firma Mikov s.r.o. Nesmím také zapomenout na Zbrojovku Uherský Brod, protože bez jejich přičinění bych těžko nějaký bodák vytvořil.

Ještě se zeptám na výcvik. Jak je dnes voják cvičen při boji s nožem? Existuje nějaká technika v rámci boje muže proti muži? Cvičí se třeba kromě použití čepele i druhá strana, tedy ručka?

Výcvik s nožem je specifická a krásná záležitost. V našem systému je zastoupen v každém ze tří stupňů. Především je to však běh na dlouhou trať. Ve spolupráci s kolegy a vojenským oborem na FTVS UK jsme vytvořili DVD boje s nožem. Pracoval jsem na něm 6 let, a ani po tomto počinu si netroufám říci, že bych dokázal s nožem bojovat podle svých představ. Čeká mě ještě dlouhá cesta. Techniky obrany a útoku proti noži a s nožem, které jsou v našem systému zastoupeny, nejsou složité. Je tu však jedna věc – na tento druh boje musíte mít připravenou hlavu. Pokud se v civilu bojíte napadení nožem, místo nože u sebe noste raději teleskopický obušek.

Studujete výstroj a výzbroj jiných armád, abyste mohl třeba promýšlet novou taktiku boje muže proti muži?

Samozřejmě, to je součást naší přípravy. Musíme vědět, jakou taktiku, zbraně a výstroj protivník používá. Boj beze zbraně zůstává v podstatě stejný. Některé zahraniční jednotky se však snaží více v boji mimo palebné síly pěchotních zbraní jednotlivce využívat bodáky, nože a další dříve opomíjené zbraňové nástroje. Současné konflikty jasně ukazují, že bodákům není odzvoněno, na což reagují zahraniční armády novými výcvikovými programy. Ani my nejsme pozadu. Upravujeme výcvikové postupy při pohybu v budovách. Na kurzech boje zblízka věnujeme více prostoru taktickým situacím, které mohou nastat. Zpracováváme jednoduchou metodiku pro základní přípravu, která obsahuje i zmíněný boj bodákem v upravené verzi pro útočnou pušku BREN.

Foto: Momentka z rozhovoru s majorem Romanem Hippíkem | Michal Pivoňka / CZ DEFENCE

Tady bych chtěl také zmínit, že pokud někde chceme něco dotáhnout k dokonalosti, nemáme problém se spojit i s odborníky z jiných systémů, kteří nás mohou obohatit o své zkušenosti. Snažíme se, aby odborná veřejnost věděla, že na nic nezapomínáme. Kritizovat totiž dokáže každý, ale postavit se problému je pak diametrálně odlišná věc.

Jaký budoucí nůž teď nosíte v hlavě?

Mám jich tam hned několik. S firmou Mikov finalizujeme dva nože pro pěší roty 42. mechanizovaného praporu z Tábora. Nedávno se dokončil soutěžní nůž Komunitního centra pro válečné veterány v Praze pod názvem VALVET (válečný veterán). Autorem návrhu byl tentokrát válečný veterán pan Knotek. Můj přínos byl pouze v oblasti doladění designu a zabezpečení výroby dvou kusů u pana Příkazského. Dále je rozpracovaný třetí nůž projektu Válečný veterán na podporu Fondu solidarity AČR. Jeho hlavní ideou je připomenutí si účasti našich vojáků v zahraničních operacích v novodobých dějinách AČR. Nůž se bude jmenovat Golak, který tentokrát připomene účast naší armády na misi v Kosovu. Firma Mikov při uvedení nože Golak na trh pak opět přispěje, tak jako u předchozích dvou nožů Storm (mise Pouštní bouře) a Repetitor (mise na Balkáně), do fondu solidarity další částkou, která navýší celkový příspěvek firmy na 300 000 Kč. Pak to jsou ještě dva nože, o kterých bych však nerad hovořil, protože jsem vázán slibem, který jsem dal.

Foto: Projekt nože Repetitor | mjr. Roman Hippík