Tato slova potvrzuje praporčík Petr Jurčaga, absolvent vyššího praporčického kurzu v USA. Po jeho absolvování stál v čele průběhu Dobrovolného vojenského cvičení (DVC) pro studenty středních škol u 7. mechanizované brigády, které proběhlo v létě letošního roku. V následujícím rozhovoru se prap. Jurčaga zamýšlí nad vývojem a směřováním rekrutace v České republice. 

Tématem závěrečné práce ve vyšším praporčickém kurzu v Sergeants Major Academy (SGM-A) v USA, kterého jste se v letošním roce účastnil, byl stav a možnosti budování záloh s ohledem na požadavky jak v armádě USA, tak v Armádě České republiky. Vraťme se nejdříve do roku 2004, kdy skončila základní vojenská služba a aktivní záloha byla na svém počátku existence. Nebylo tehdy rozhodnutí ukončit základní vojenskou službu, aniž by se pamatovalo na budování dalších záloh pro potřeby ozbrojených sil, podle vás unáhlené?

Tak to není asi otázka přímo na mě s ohledem na fakt, že tyto události a rozhodnutí proběhly před dvaceti lety. Nicméně, pokud budeme posuzovat toto rozhodnutí v tehdejší době, tak začínalo období boje proti terorismu a v Evropě nebyl na obzoru žádný konflikt vysoké intenzity se stejně vycvičeným a vyzbrojeným nepřítelem tak, jak to hrozí nyní. Tomu pochopitelně odpovídalo nejen vytváření záloh v nastupující profesionální armádě, které zřejmě nebyly považovány za důležité, ale i omezené financování armád ve světě, což se zdálo v té době jako dobré řešení. Když se na toto rozhodnutí podíváme optikou dnešní doby, dospějeme k závěru, že to příliš dobré řešení nebylo. Dnes totiž nemáme dostatečné, vycvičené a vybavené zálohy pro AČR, které by byly schopny v rámci dnů nebo týdnů nastoupit a nahradit ztráty v případném konfliktu vysoké intenzity. Situaci umocňuje fakt, že bychom čelili nepříteli, kterého jasně definují strategické dokumenty a který je stejně nebo podobně vybavený a vycvičený jako naše armáda a armády našich spojenců. V diskusích, které provázely celé mé studium v SGM-A, jsme dospěli k názoru, že by se v prvních třech měsících konfliktu vyčerpaly stávající síly bojujících jednotek zhruba o sedmdesát procent.

K obnovení záloh, respektive k jejich optimálnímu naplnění, je zapotřebí umět správně oslovit širokou veřejnost, což s sebou přinese pravděpodobně nutnost přepracovat celý systém náboru. Jednou z otázek je například návrat výuky branné výchovy do škol. Ta byla vypuštěna ze školní osnovy po roce 1989.

To je téma, které jsme v SGM-A skutečně řešili, a dospěl jsem k závěru, že to není úplně otázka na AČR jako takovou, jak toto napravit. Dle mého názoru je to více o vzájemné spolupráci ministerstva obrany s ministerstvem školství a tělovýchovy, protože problém rekrutace je spjat i s fyzickou připraveností nové generace a požadavkem na službu vlasti. Myslím si, že AČR má co nabídnout, otázkou je, jestli má armáda kapacity na to navštěvovat školy v takovém rozsahu, aby to mělo odpovídající efekt. Je potřeba mít na zřeteli, že v soudobém měřítku a počtu úkolů, které musí jednotky plnit, nemá armáda kapacity pro řešení tohoto strategického problému tak, aby byl úspěšný a déle trvající. Právě ovlivnění mladé generace už ve školách je podle mého názoru důležitým začátkem formování pohledu těchto lidí na stát a základem pro úspěšnou rekrutaci. Pokud začneme ovlivňovat mladou populaci od základní školy přes střední školy nebo učňovské školy směrem nahoru, tak v horizontu pěti, deseti až patnácti let se nám to může vrátit zpátky nejen ve zmíněném úspěšném náboru do ozbrojených sil. Problémy s rekrutací a zájmem o službu státu tady opravdu máme, což několikrát potvrdil i náčelník Generálního štábu AČR genpor. Karel Řehka. Z mého pohledu by bylo dobré, aby se branná výchova, nebo nějaký její derivát v kvalitním zpracování, začala opět na školách vyučovat. Samozřejmě v kooperaci s ministerstvem školství a Armádou České republiky. A to ani ne z důvodu, že to mladé populaci přiblíží armádu, ale hlavně proto, aby ta civilní část obyvatelstva věděla, jak reagovat na určité hrozby a mohla se připravit na některé krizové události, které v nadcházejících letech mohou přijít. Je potřeba o možných hrozbách otevřeně hovořit a připravit se na ně. 

Ve své závěrečné práci v rámci praporčického kurzu v USA se zamýšlíte i nad úrovní vlastenectví a národní hrdosti, a to jak v USA, tak v České republice...

Tohle je vlastně další klíčový bod oné přípravy na školách – zvýšení národní hrdosti a vlastenectví. Zásadním ukazatelem hrdosti, vlastenectví a sounáležitosti jsou bohužel až různé katastrofy. Můžeme si to připomenout například při nedávných povodních v České republice, kdy se část populace semkla a pomáhala v postižených oblastech konkrétním, často úplně neznámým lidem. To samé se dělo při hurikánu Cathrine a záplavách v USA, kdy zejména obyvatelé Texasu, kteří jsou velmi hrdou a patriotickou částí amerického národa, spěchali na pomoc v zasažených regionech v době, kdy ještě nebyla povolána ani Národní garda.

Nicméně během diskuzí o tomto tématu na kurzu vyplynulo, že patriotismus upadá i v USA, ač se to může zdát v této zemi založené na patriotismu jakkoliv nemožné. Možná je to způsobeno více programy pro legální a nelegální migranty, které mohou rozdělovat společnost. Přesto však každá krize stále ukazuje, že je patriotismus v USA stále silný. Mladá generace nadále vyrůstá v systému, který národní hrdost a patriotismus velmi podporuje. Je to vidět ve školách, kde se hraje na začátku dne hymna a studenti mají přednášky o národních hrdinech, historii a tradicích samotných USA více než o zbytku světa. Toto mi potvrdil i můj syn, který rok navštěvoval školu v El Pasu mimo vojenskou základnu. Pro mladé Američany jsou USA vždy na prvním místě. U nás takový přístup chybí. A potom tu začíná být patrný problém s názory menšiny s cílem šířit dezinformační kampaně našeho nepřítele, který je jasně stanoven obrannou strategií České republiky, na což poukazuje i plukovník Foltýn. Je špatně, že je tato menšina slyšet více než lidé, kteří to s Českou republikou myslí dobře a stále mají vlastenecké cítění. Tyto aktivity mohou strhnout myšlení a náklonnost národa na stranu, která není v souladu s hodnotami České republiky. Mám někdy pocit, jako bychom se stále ohýbali a nebyli dostatečně hrdí, což nám zřejmě pramení z historie. Když to pak porovnáte s USA, rozdíl je strašně viditelný. 

Co by tedy mělo být hlavním motivačním pilířem pro českou populaci, aby se začaly rozšiřovat řady profesionální armády, aktivní zálohy a povinné zálohy?

Hlavním pilířem je ukazovat armádu takovou, jaká skutečně je, bez toho, abychom lidem lhali. Zároveň se musí armáda umět o své lidi postarat. To jsou dva hlavní pilíře, které dnes neexistují v takové podobě, v jaké by měly. Dále jde o to neupřednostňovat pouze nábor mladých, perspektivních lidí, ale snažit se udržet i zkušené vojáky, kteří jsou pro armádu cenní a chtějí sloužit, ať už mají odslouženo pět, deset, patnáct či více let. Tito lidé jsou nositeli know-how a musíme si je udržet, protože díky svým zkušenostem mohou armádu velice obohatit. Zároveň si armáda musí říct, jestli opravdu potřebuje pouze fyzicky zdatné a tělesně připravené jedince, nebo jestli na některé funkce nepotřebuje i lidi s tělesným hendikepem či takové, kteří nejsou tak fyzicky připraveni k boji v první linii. Když se totiž budeme bavit o vedení boje v multi domain operations, kde máme i vesmír nebo kyberprostor, tak tam nutně nepotřebujeme vojáka, který je schopný udělat pět set kliků a zaběhnout tři kilometry za deset minut. Tam potřebujeme člověka, který je schopný se dívat na problém z vyšších pater, je schopný obsáhnout daný problém ve větším měřítku a bude schopný hledat řešení i mimo zajeté standardy a zvyky. Také schopnosti a dovednosti operátora dronů nebo správce systému a plánovačů mohou být odlišné od požadovaných schopností a dovedností vojáka-bojovníka v první linii. Tuto problematiku řeší i mnohem větší a lépe připravené armády. Každopádně hlavním motivačním pilířem musí být národní cítění a sounáležitost s národem, jeho udržení a nezávislost. A to musí mít každý občan v sobě.

Armáda by měla tedy slevit ze svých požadavků, anebo se více zaměřit na práci s pracovními zdroji?

Slevit určitě ne, na tom jsme se shodli i v diskusích s kolegy nejen v SGM-A, nicméně bychom se měli umět přizpůsobit. Musíme se naučit pracovat s požadavky lidí a tvořit pro vojáky smysluplné koncepty a systémy. Samozřejmě jde o to umět rozlišit požadavky pro bojové a nebojové jednotky, týlové zabezpečení nebo požadavky na místa, kde se obsluhují počítačové systémy nebo tvoří algoritmy pro umělou inteligenci. Prostě by se měl vytvořit správný systém, jak dostat toho správného člověka na to správné vojenské místo, což zatím neumíme nebo máme daný systém pokřivený. Nemusí se také vždy jednat o přímé náborování na dané funkce, ale může jít o postupný růst do toho systému pomocí vojenského i civilního studia ve prospěch armády. Samozřejmě se přímému náboru talentovaných lidí nevyhneme, protože armáda v některých odbornostech požadované odborníky zatím nemá. Říkejme tomu třeba talent management a řízení lidských zdrojů. V návaznosti na to pak musí AČR nebo ministerstvo obrany vytvořit kvalitní podmínky pro ty vojáky a rodiny, které potřebuje někde jinde, než je jejich dosavadní bydliště. 

Existuje podle vás hranice, za kterou by se nemělo zajít?

Ty hranice by měl definovat někdo jiný než já. V SGM-A jsme pouze analyzovali chyby systému a proč se neumí nebo nedaří pracovat s lidmi. Určitě by se měla i nadále posuzovat úroveň mentální vyspělosti každého jedince. Pokud se budeme bavit o bojových jednotkách, tak jednoznačně i nějaká úroveň fyzické připravenosti či další předpoklady, a to už v samotném počátku, když nastupují do armády. Samozřejmostí je mít propracovaný systém zvyšování úrovně nejen fyzické připravenosti, ale i celkové bojové připravenosti jednotlivce, včetně znalostí, vědomostí a dovedností, což se následně promítne do lepší připravenosti jednotek.

Dobrovolné vojenské cvičení (DVC) by se v budoucnu mohlo stát zdrojem pro doplnění povinné zálohy, bez které by případné doplňování jednotek nebylo úspěšné, zejména v případě rychlé potřeby. Vidíte v DVC cestu k efektivnímu náboru do armády a záloh?

DVC, které proběhlo v letošním roce pro střední školy, může být skutečně zajímavý nástroj pro výstavbu záloh na všech úrovních. Ať už hovoříme o aktivní nebo povinné záloze, je potřeba si přiznat, že populace o tomto cvičení moc neví. Musím také dodat, že armáda na jeho realizaci nemá mnoho kapacit. Některé věci bude potřeba změnit, aby tento projekt mohl být zaveden ve větším měřítku a přinášel tolik potřebná čísla vycvičených vojáků v záloze. Největší problém vidím v požadavku na instruktory. Aby byl výcvik kvalitní, klade vysoké nároky na instruktory a jejich počet. Instruktoři však musí zároveň plnit úkoly pro potřeby vlastních útvarů, a to prioritně. Pokud se vrátím k aktivní záloze, tak se domnívám, že by její příslušníci mohli v budoucnu převzít řízení a realizaci některých částí DVC. To by zlepšilo připravenost mladé populace k obraně státu a národa, ale mohlo by i celkově přispět ke změně myšlení ve společnosti. Současně bychom tím mohli zvedat počty lidí v povinné záloze, kterých po skončení základní prezenční služby již mnoho nemáme. Musíme diskutovat o tom, jakou by DVC pro mladou populaci mělo mít formu a hlavně, jak často tato cvičení opakovat. Důležité je totiž nejen nabytí znalostí a dovedností, ale i jejich pravidelné osvěžování – zejména taktiky a používání nových zbraní. Například tak, jak tomu bylo u bývalých ročníků prezenční vojenské služby, kteří byli po letech povolávání k opakovanému vojenskému cvičení. Ono to asi nebylo zcela oblíbené, ale ne vše z minulých let muselo být zákonitě špatně pro republiku a její obranyschopnost. DVC může tedy být ta správná cesta, ale musíme dobře promyslet nejen kroky A a B, ale také kroky C a D, aby celý systém dával dlouhodobě smysl.

Jaké největší přínosy vidíte v případném přenosu výcviku DVC i na aktivní zálohu?

Kvalitní lidí jsou nejen mezi profesionálními vojáky, ale i v aktivní záloze. Zase se vracím k tomu, co jsem již naznačoval – pracujme s kvalitními lidmi a dejme jim příležitost ukázat, co v nich je. Tím se dostáváme zpět k talent managementu a dalšímu růstu schopných lidí. Ve spolupráci a s podporou instruktorů z bojových jednotek by to dávalo smysl. Získala by i samotná aktivní záloha, protože by docházelo k předávání potřebných zkušeností a přiznejme si, že profesionální armáda má stále co záložákům předávat. Umím si ale představit i oblasti, kde zase odborníci z aktivní zálohy budou předávat své zkušenosti profesionálním vojákům. Aktivní záloha by se pak mohla stát nositelem povědomí o DVC a dále ho rozšiřovat, vždyť právě příslušníci AZ jsou poloviční civilisté, kteří se pohybují v civilní sféře a mohou tak vysvětlovat proč je dobré být příslušníkem aktivní zálohy nebo být alespoň v zálohách.

V rámci praporčického kurzu v USA jste se setkal s Národní gardou. Neměly by se podle vás pěší roty aktivní zálohy pod Krajským vojenským velitelstvím vydat podobnou cestou, a tak, jak je Národní garda v USA k dispozici guvernérovi, měla by být naše aktivní záloha k dispozici hejtmanovi?

Především aktivní záloha je v USA neznámý pojem, takže to nejde moc srovnávat. V České republice bychom navíc asi narazili na legislativní problém. USA mají federativní uspořádání, kdy každý stát, který je v této federaci, má svoji Národní gardu, která funguje mimo struktury armády Spojených států. Je podřízena guvernérovi daného státu a reaguje tak na rozhodnutí, které guvernér vydává. Tyto rozkazy se pak nemusí vždy nutně slučovat s rozkazy, které vydává prezident USA, proto tam mají zajímavé situace, kdy například guvernér Texasu povolal Národní gardu na ochranu Texaských hranic s Mexikem, aniž by to posvětil Kongres nebo prezident USA. To si neumím v našich podmínkách představit, že by hejtman třeba Moravskoslezského kraje samostatně povolal aktivní zálohu k ochraně státních hranic s Polskem nebo Slovenskem, byť by to dávalo v daný okamžik smysl. Pravděpodobnější by byla varianta okamžitého nasazení aktivní zálohy například na povodně, ale současný systém vyžádání pomoci ze strany měst a obcí vůči armádě je na jiném principu. Národní garda například neřeší legislativní problém, který má naše aktivní záloha ve formě odporu zaměstnavatelů. Každopádně pružnější povolávání vojáků aktivní zálohy pro potřeby armády by velmi ulevilo hlavně armádě, což ukázaly již zmíněné nedávné povodně, kde se mohly zálohy podílet na likvidaci škod. Tyto formy nasazení má Národní garda daleko lépe propracované. Nepohlížejme přitom na velikost porovnávaných zemí a armád, ale na legislativní řešení, míru vlastenectví, hrdosti a schopnosti pomoci vlastním lidem. V tomto směru, který by měl být základním kamenem naší společnosti, máme co dohánět.