Na konci loňského roku získala Armáda České republiky první tank Leopard 2A4, v letošním roce přibývají další exempláře stejné varianty a zástupci resortu obrany jednají s Německem o nákupu zcela nových obrněnců Leopard 2A8. Česko se tak zařadilo do seznamu provozovatelů kvalitního a osvědčeného bojového vozidla, které představuje v NATO a Evropské unii takřka standard, protože jej užívá celkem šestnáct členských zemí těchto dvou organizací, a to včetně všech sousedů České republiky. Leopard 2 pochází z časů studené války, jelikož první vozidla vstoupila do služby v roce 1979, dosud se však řadí mezi nejlépe hodnocené designy tanků na světě a disponuje velkým evolučním potenciálem. Příchod „leošů“, jak se těmto tankům záhy začalo přezdívat, tak představuje pro Armádu ČR dramatický kvalitativní posun, neboť se tím vytváří cesta k definitivnímu opuštění typů sovětské konstrukce. Válka na Ukrajině totiž jasně dokázala, že se sovětská „téčka“ (bez ohledu na typ) vyznačují principiální slabinou, kvůli níž nemohou své osádky chránit tak jako západní tanky.

Jak známo, tanky sovětské a ruské výroby jako T-64, T-72, T-80 nebo T-90 mají jen tříčlenné osádky, protože o nabíjení 125mm kanonu se stará automatické zařízení karuselové koncepce. To je umístěno uprostřed korby (resp. v prostoru pod věží) a jeho podávací prvky se pohybují mezi dvěma muži osádky ve věži, tedy velitelem a střelcem. Karuselový systém pojme (podle konkrétního typu tanku) něco přes dvacet kusů munice a další dvě desítky nábojů se nacházejí rozmístěné uvnitř vozidla takříkajíc tam, kde je jakékoli volné místo. Ve výsledku to zákonitě znamená, že střelec a velitel sedí nad nabíjecím automatem s municí a zároveň jsou obklopeni dalšími zásobami munice. Pokud tedy dojde k průrazu pancíře a následné explozi, téměř vždy následuje spektakulární řetězová exploze munice, která pochopitelně usmrtí osádku a mnohdy zcela odtrhne věž tanku od korby. Vedle úmrtí trojice členů osádky to znamená katastrofickou destrukci celého vozidla, které není možno opravit.

Jistě se tedy vnucuje otázka, proč sovětští konstruktéři sáhli k tomuto řešení, když jim muselo být jasné, jaké riziko představuje. Pro nalezení odpovědi se ale musíme vrátit až do časů mezi světovými válkami. Většina tanků tehdy mívala malé a hodně stísněné dvoumístné věže, takže dva muži se museli podělit o funkce velitele, střelce a nabíječe, kdežto v čele korby seděl řidič a ještě jeden muž, který pálil z čelního (tzv. kursového) kulometu a později zastával též funkci radisty. Takto byla konstruována i původní verze legendárního sovětského tanku T-34. Změnu přinesly nové německé střední tanky PzKpfw III a PzKpfw IV, které se vyznačovaly mnohem rozměrnějšími věžemi s prostorem pro tři muže, tzn. velitele, střelce a nabíječe. Každý se tedy mohl plně věnovat svému hlavnímu úkolu, což výrazně zvyšovalo bojovou efektivitu vozidla. Tuto koncepci tudíž následně převzaly i tanky dalších zemí (včetně pozdějších variant T-34) a pětičlenná osádka se stala víceméně standardem.

V zásadě stejné uspořádání fungovalo též u velké většiny tanků na počátku studené války, byť vymizel onen druhý muž usazený v čele korby, tedy kulometčík-radista. Kursové kulomety se ukázaly jako málo užitečné a pokrok v technologiích radiostanic umožnil přesun tohoto prvku do věže, kde jej obsluhoval velitel. Počet členů osádky se proto ustálil na čtyřech mužích, a to třech ve věži a jednom v čele korby. Tak byly řešeny též sovětské tanky T-54/55 a T-62, které v podstatě pokračovaly v evoluční linii T-34, ale na konci 50. let se v SSSR zrodil úplně nový design tanku, který potom vstoupil do služby pod jménem T-64. Největší změnu představoval výše popsaný nabíjecí automat, který umožnil odstranit z osádky nabíječe. Na tomto místě ale musí zaznít jedna nesmírně významná skutečnost, a sice důvod tohoto rozhodnutí. Nešlo totiž o snahu zvýšit rychlost palby (ve skutečnosti je praktická kadence stejná, často spíše nižší než u vozidel s lidskými nabíječi), nýbrž doslovně o ono odstranění nabíječe z osádky, jelikož tak mohl Sovětský svaz vytvořit obrněnec menší a lehčí.

Dva členové osádky ve věži logicky znamenali menší rozměry věže, pro jejíž ochranu tak stačilo menší množství pancéřování, což se pozitivně projevilo na hmotnosti tanku. Stejné koncepce se drží i pozdější typy sovětských a ruských tanků, které se proto mohou vesměs chlubit menší váhou než západní vozidla. Pro představu, původní varianta T-64 vážila 38 tun, načež se objevil tank T-72, který byl vyvinut v podstatě jako zjednodušený „mobilizační“ derivát T-64 a vážil něco málo přes 40 tun. Další evolucí konstrukce „čtyřiašedesátky“ vznikl typ T-80, jenž je poháněn plynovou turbínou, a ze spojení základního designu T-72 a některých pokročilých prvků T-80 se zrodil tank T-90. Zdokonalování sovětských a ruských tanků, které se týkalo mj. pancéřové ochrany, samozřejmě znamenalo zvyšování hmotnosti, ale i tak platí, že současný T-90M (což je nejmodernější ruský tank nasazený v boji) váží pouze 48 tun. To představuje výrazný rozdíl oproti západním tankům, které jsou mnohem těžší.

Současné západní tanky vesměs představují modernizované verze konstrukcí, které vznikly na konci 70. či na začátku 80. let, jak ilustruje právě německý typ Leopard 2. Do stejné kategorie náleží také americký M1 Abrams či britský Challenger 2. Západní konstruktéři totiž ponechali v osádce nabíječe, což má mimochodem i tu výhodu, že v případě zapadnutí v terénu, poruchy či jiného problému je k dispozici další pár rukou. Zmíněné typy tanků vznikly v podstatě jako reakce na zrod T-64 a jeho následovníků, protože dosavadní západní tanky evidentně nemohly odolávat průraznému účinku nových kanonů ráže 125 mm, které ony sovětské tanky nesly. Na první místo v konstrukční filozofii západních obrněnců se proto dostala odolnost, a to i za cenu vysoké hmotnosti. Leopard 2A4 tedy váží kolem 55 tun a modernizované varianty německého obrněnce se pohybují okolo 64 tun. A ještě těžší je americký Abrams, jelikož jeho poslední varianty už se přibližují hranici 70 tun.

Každopádně však platí, že západní tanky jako Leopard 2 využívají zcela odlišnou konstrukční filozofii, jelikož jejich zásoba munice je uskladněna v zadní části rozměrné věže a od prostoru osádky je oddělena pancéřovou přepážkou. V té se nachází otvor, skrze který nabíječ vytahuje náboje a vkládá je do zbraně, ale konstrukce onoho skladovacího prostoru je taková, že pokud dojde k zásahu, energie exploze je nasměrována ven, resp. do stran a vzhůru. Osádka má tudíž velmi slušnou šanci přežít i výbuch vezené munice, a dokonce může být proveditelná i oprava takto zasaženého vozidla. U sovětských typů je něco podobného samozřejmě zcela vyloučené. Později se objevily též západní tanky s tříčlennými osádkami a nabíjecími automaty, zejména francouzský Leclerc a jihokorejský K2 Black Panther, a rovněž pro typy Leopard 2 a Abrams se výhledově počítá s automaty. Tato zařízení však využívají úplně odlišnou konstrukci než ta sovětská, neboť se jedná o pásové mechanismy pracující v zádi věže, takže také tyto obrněnce se důsledně drží oddělení munice od prostoru osádky.

Sovětští konstruktéři usilovali o menší a lehčí obrněnce zejména proto, že preferovali rychlost a díky malé siluetě chtěli snížit šance na zjištění tanku na bojišti. Svou roli v tom zřejmě hrály zkušenosti z druhé světové války, kdy německé tanky dokázaly vést účinnou střelbu na daleko větší vzdálenosti než ty sovětské, protože je dokázaly včas zjistit a zaměřit a disponovaly děly s adekvátním dostřelem a přesností. Přestože snaha o zmenšení siluety (a tím snížení šance na zpozorování tanku) má svou logiku, na dnešním bojišti už hraje pouze minimální roli, protože bojiště je nasyceno nejrůznějšími senzory (včetně dronů) natolik, že snaha o „schování“ tanku díky malé siluetě přináší jen velice omezené výsledky. Mnohem větší přínos mohou mít různé maskovací soupravy, které snižují optické, infračervené a radiolokační příznaky vozidla, např. švédský systém Barracuda nebo ruská sada Nakidka, jenže ty se samozřejmě dají instalovat na jakýkoli typ obrněnce bez ohledu na jeho velikost.

Větší rozměry a hmotnosti západních tanků někdy mohou pochopitelně přinášet i komplikace, např. co se týče nosnosti podvalníků a mostů, což je téma, které bude muset určitě řešit rovněž Armáda ČR, jelikož Leopard 2 je výrazně těžší než T-72M4 CZ. Navzdory tomu však platí, že se západní konstrukční filozofie ukazuje jako dlouhodobě mnohem efektivnější, což hodně přesvědčivě dokázala také válka na Ukrajině. Veřejnost mohla vidět desítky záběrů zničených obrněnců sovětské a ruské výroby, které utrpěly onu katastrofickou destrukci včetně usmrcení celé osádky. Ukrajinská armáda během protiofenzivy přišla i o tanky Leopard 2, jenže detailní analýzy jejich záběrů i dostupná svědectví dokládají dramaticky vyšší odolnost těchto vozidel. Do konce srpna 2023 nebyl zdokumentován ani jeden případ katastrofického zničení obrněnce Leopard 2 a zdá se, že velká většina poškozených vozidel se dá i opravit, což ostatně potvrzují rovněž zprávy o jejich přesunu do dílen v Polsku a Litvě.

Největší význam však má zjištění, že naprostá většina ukrajinských vojáků ve zničených nebo poškozených vozidlech západní výroby přežívá. Jako vynikající příklad se dá uvést neúspěšný pokus o útok u obce Mala Tokmačka ze začátku června, jenž se dočkal velké pozornosti médií a při kterém ukrajinská armáda ztratila dvouciferný počet obrněnců včetně tanků Leopard 2 či bojových vozidel pěchoty M2 Bradley. Navzdory děsivě vypadajícím ztrátám techniky ovšem tento neúspěch znamenal jen několik mrtvých a raněných ukrajinských vojáků, a když posléze další pokus o postup uspěl, velká část „ztracených“ vozidel byla odtažena do opravy. Celkově se v těchto vozidlech nacházelo okolo 120 vojáků, a pokud by šlo např. o tanky T-72 a bojová vozidla pěchoty BMP-2, lze předpokládat, že naprostá většina mužů by byla mrtvá nebo těžce zraněná. Právě dobře promyšlená a efektivní pancéřová ochrana, jež dramaticky zvyšuje šance osádky na přežití, se proto musí pokládat za hlavní přednost současných západních obrněných bojových vozidel, samozřejmě včetně tanků Leopard 2.

Na tomto místě se hodí připomenout trochu strašidelně působící skutečnost, že dle sovětských výpočtů měla životnost tanku T-72 na bojišti činit jen zhruba 15 minut. Je evidentní, že zkáza vozidla by takřka jistě znamenala i smrt tří členů osádky, což prakticky znamená, že sovětské kalkulace dávaly tankistům pouze 15 minut života. V případě výkonnějších tanků T-64 a T-80 byly poměry jen o málo příznivější. Západní plánovači si pochopitelně byli rovněž vědomi, že tank může být zasažen a zničen, ovšem přesně proto se maximum úsilí soustředilo na ochranu osádky, resp. zvýšení jejích šancí přežít. Sovětská armáda pokládala (a ruská evidentně dosud pokládá) tanky i jejich osádky jen za jakýsi „spotřební materiál“, kdežto státy NATO považují své vojáky za to nejcennější, co mají, a tudíž chtějí maximálně chránit jejich životy a zdraví (a samozřejmě též získané bojové zkušenosti). Této filozofii odpovídá také vynikající pancéřová odolnost tanku Leopard 2, což je nesporně dobrou zprávou i pro české tankisty, kteří si mohou být jisti, že ochrana jejich životů stojí na prvním místě.

Zdroj: Popular Mechanics, Ministerstvo obrany ČR, Tank Encyclopedia, EDR Magazine