Na konci roku 2016 se v Česku otevřelo první Komunitní centrum pro válečné veterány. V Brně tak vzniklo místo pro setkávání a pomoc. Podle jeho ředitele Karla Černocha jsou největší překážkou k pomoci vojenským veteránům oni sami. Zlepšovat by se ale také dalo mnoho věcí na úrovni státu a samotném systému. O současném stavu pomoci bývalým bojovníkům a výzvách do budoucna jsme se bavili s jedním z nich, který zároveň vede brněnské komunitní centrum.

Foto: Ing. Karel Černoch (na snímku) je ředitelem Komunitního centra pro válečné veterány Brno (KCVV Brno) | Filip Brychta / CC BY-NC-ND

Kdy vznikla myšlenka komunitního centra pro válečné veterány?

Komunitní péče o válečné veterány není nic nového, stejně jako myšlenka Komunitních center. Už po první světové válce jsme měli Jedličkův ústav, který připravoval veterány na civilní zaměstnání a pracoval na jejich reintegraci. Velice dobře v tuzemsku fungovaly legionářské jednoty, kde potřeba pečovat jeden o druhého vycházela z toho, že se vysloužilí legionáři vrátili po mnoha letech domů a neměli vůbec nic. Měli jenom jeden druhého. Jednalo se i o majetkové záležitosti jako kampeličky, banky, záložny a další. Legionáři vytvořili obrovský majetek, který prakticky sloužil komunitním účelům. Následně o to přišli a k návratu majetku nikdy plně nedošlo, ale to je jiná otázka.

A příběh Komunitního centra pro válečné veterány v Brně je jaký?

Nutno říci, že vojáci a vysloužilci existovali stále, ale komunitní centra nikoli. Po určitých aktivitách se myšlenka vytvořit komunitní centrum v roce 2015 uchytila a na konci roku 2016 jsme otevřeli. Komunitní centrum v Brně byl pilotní projekt Ministerstva obrany. Hledala se forma, jak by to mohlo fungovat. Nakonec padla volba na Vojenskou nemocnici Brno. Díky tomu můžeme využívat pro péči o veterány zařízení vojenské nemocnice a jejich specialisty. Je u nás služba psychologa, máme kaplanku a další. Psychologická pomoc funguje anonymně na bázi předání kontaktů i informací a následné koordinaci.

Jakou činnost tedy komunitní centrum vykonává?

V současné době stojí komunitní centrum pro válečné veterány (KCVV) na několika základních pilířích. Jedním z nich je to, že zde máme sociální byty. Jsme schopni na omezenou dobu ubytovat ty, kteří se ocitnou v nějaké nouzi nebo je to využíváno veterány, kteří u nás dělají přednášky a podobně. Díky napojení na vojenskou nemocnici víme třeba i o tom, že se nám objeví veterán po mrtvici nebo úrazu a musí za ním přijet rodina. K dalším činnostem, které slouží k návratu veteránů do společnosti, patří všemožná pomoc veteránům a péče o ně, vytvoření prostoru pro setkávání, jednání spolků i další komunitní činnost. Pořádáme také mezinárodní akce, aby se mohli setkat i s vysloužilci z jiných států. Dále je to návrat veteránů do civilního prostředí, resocializace, školení a vzdělávání.

Foto: Komunitní centrum pro válečné veterány v Brně | Filip Brychta / CC BY-NC-ND

Mimo Brno fungují další dvě komunitní centra. Jedno je v Olomouci a další v Praze. Jak moc ojedinělé jsou v porovnání s okolními státy?

Toto nikde kolem nás není. Slovensko nemá ani jedno, ani hotel, prostě nic. V Polsku, po přeshraničním projektu, který jsme dělali, vzniklo jediné centrum ve Varšavě. Rakušani pořádají setkání v restauracích, ale nemají komunitní centra. Fungují tam kluby a rodinná centra u útvarů, což funguje nějakým způsobem i u nás, ale často ten voják nechce zpátky do kasáren. Také někoho může armáda vyhodit a on je zapšklý a zatrpklý. V Rakousku je dobré, že můžete jako veterán přijít do centra pro modré barety. Funguje tam provázanost s Bundesheer, akademií obrany. Toto by u nás šlo eventuálně vylepšit, ale myslím si, že toho máme a děláme pro veterány hodně. Troufám si říct, že péče v Česku je díky tradicím na velmi vysoké úrovni. Jen je potřeba se zajímat i sám.

Příprava na civil by šla zlepšit

Jak vypadá pomoc poskytovaná odchozím vojákům z armády v oblasti opětovného civilního zaměstnávání? Je dostatečná?

Existují poradny, které mohou posloužit k tomu, aby byl člověk schopen získat zaměstnání. Rekvalifikační kurzy, školení. Existují portály, kde najdete desítky pracovních pozic. Často se resorty prolínají, kdy jde voják pracovat k polici nebo strážníkům a naopak.

Dostávají vojáci dostatečné informace o možném uplatnění na trhu práce při odchodu z armády?

Dostávají spoustu materiálů. Rozdíl je, zda to jen vyhodí nebo skutečně přečtou. Možná nyní řeknu něco, za co se do mě veteráni pustí, ale pokud se zeptáte mé kolegyně policejní veteránky, tak bude konstatovat, že vojenští veteráni jsou na tom moc dobře. Ano, může to být vždy lepší. V té péči je velký rozdíl v krajích, místně. V Ostravě dokonce uvažují o postavení památníku. To jsme iniciovali také v Brně, ale po politické změně ta debata často zaniká.

Problém je válečný veterán sám. On si opravdu musí chtít nechat pomoct a zapojit se. Spousta z nich čeká, že má odslouženo, že něco vykonali a nic nemusí. Žili v systému a čekají, že další systém funguje stejně. My se snažíme o osvětu, jak mezi veterány, tak veřejností, ale aniž by tomu pomohli svým chováním ty další tisíce veteránů to nejde a nepůjde.

Může hrát také roli to, že si po odchodu z armády myslí, že bude velmi žádaný a díky jeho zkušenostem po něm zaměstnavatelé hned skočí?

To je přesně ta chyba. Pokud píše životopis, tak jej musí přeložit z "vojenštiny" do "civilštiny". Nemůže napsat, že byl střelec-operátor. Co s tím v civilu? Musí si uvědomit, že má díky tomu například manažerské schopnosti, umí pracovat systémově, koncepčně a díky tomu, že byl střelec-operátor, jde za cílem. Vezmu to z osobní zkušenosti. Když jsem odešel z armády, nikdo v té době nevěděl, co to je válečný veterán, ani jsem to nikde neříkal. V civilu jsem byl bažant a na mazáka jsem se musel vypracovat. Na to by měl připravit personalista v armádě. Pokud budete říkat já jsem veterán, kdo je víc, tak brzy sklouznete k sebeklamu a následně třeba i k alkoholu, drogám, gamblingu, protože se cítíte neuznán. Tady přichází další aspekty a činnosti center, Ministerstva obrany a dalších.

A připravují je na to armádní personalisté dostatečně?

To já nedokážu říct. Měli by. Možná tady bude další zakopaný pes. Je to otázka toho personalisty. Nyní se připravuje koncepce péče na rok 2021 až 2025. Dávali jsme k ní spoustu připomínek. Spousta věcí se mi nelíbí. Nelíbí se mi nejednotnost komunikace center, struktura, řízení, a hlavně metodika a synchronizace, provázanost aktivit. Měla by být větší jednotnost, vytvořeny prvky jednotného řízení. Jednotný konsenzus, symbolika a další. Pokud by byl konsenzus, bylo by prosazování benefitů a dalšího daleko jednoduší, samotná komunitní a další péče by vypadala jinak. Kolikrát jdou i veteráni sami proti sobě.

Komunitní centra jako prevence

Bývalí vojáci mají často výsluhu a různé benefity, proč se dál starat?

Váleční veteráni jsou stejná sociální skupina jako například etnická menšina, která má své sociální problémy. Dalším silným argumentem může být radikalizace veteránů. Svým způsobem mohou být nebezpeční společnosti. Stačí zanedbat maličkost. Je potřeba na to nahlížet i z jiné perspektivy. Poslání komunitních center může být v prevenci. Prevence a příprava se velmi podceňuje. 

Podle průzkumů armádě Češi věří a důvěra stále narůstá. Proč se ale setkáváme s názorem, že vojáci na zahraničních misích za Česko nebojovali?

To není o tom, že je potřeba někde bojovat. Válek je bohužel všude plno. Jenom my si myslíme, že je klid. Ti lidé tam mají své role a působí tam v rámci mezinárodních dohod, plní naše mezinárodní závazky. Já jsem byl v Iráku, kdy šlo o pomoc organizacím OSN. Střežili jsme sklady, potraviny, milionové tábory utečenců. Poskytovali jsme zejména humanitární pomoc.

Foto: Podle průzkumů armádě Češi věří a důvěra stále narůstá. Proč se ale setkáváme s názorem, že vojáci na zahraničních misích za Česko nebojovali? (ilustrační foto) | Ministerstvo obrany ČR

Někdo má i výsluhu ale ne všichni. Říká se, ten má vyděláno, jenže on tam také mohl každý den zemřít. K čemu vám pak bude výsluha a peníze, pokud si je vyděláte? A co to je dost, kolik? To je velmi subjektivní a klamné. Za sebe můžu říct, že mnohdy peníze, které jsem dostal jako diety, nestačily a za ubytování a podobně jsem musel utratit více.

A jak by se případný negativní pohled na válečné veterány dal zlepšit?

To je úloha Ministerstva obrany, české armády, dalších resortů i politiků. V neposlední řadě také úloha spolků a veteránů samotných. Jde o zkušenosti. Pokud někdo vyrostl a byl vychován pod sukní maminky a deštníkem tatínka, tak nikdy nepochopí veterána. Ty zkušenosti, kladné i záporné, jinde nezažijete a nevysvětlíte je někomu, kdo si doma spokojeně žil. Srovnávat ty dva světy, způsob myšlení, je těžké. Tady se můžeme dostat do extrému, kdy jedni ani druzí nechtějí tolerovat jiný názor. My si bohužel pleteme demokracii s anarchií a snadno hodnotíme něco o čem nic nevíme.

Navíc armáda je také o prevenci, připravenosti. Když se daří, tak se kecá, ale pak přijdou povodně a jiné průšvihy. Najednou se musí jednat a jsou tam hasiči, policisté i vojáci. Vojáci plní mezinárodní závazky našeho státu, reprezentují občany. Česká republika nežije jenom sama o sobě.

Stát něco dá, ale bez sponzorů by to nešlo

Jak moc jste autonomní a jak velkou moc má nad vámi Ministerstvo obrany a Armády České republiky?

Úplně autonomní nejsme. Komunitní centrum je součástí vojenské nemocnice, ale nejsme v područí, to je silné slovo. Vojenská nemocnice je součástí Ministerstva obrany, ale také působí jako lékařské zařízení v rámci kraje. Nastavení je takové, že tam je podřízenost, ale také kus autonomie, spíše návaznost, provázanost, koordinace, součinnost. Vykonáváme činnosti tak, abychom byli součástí jak civilní sféry, tak vojenské. Děláme aktivity i pro další resorty a instituce, školy a podobně. Je dobře, že je zachovaná potřebná dávka autonomie a já mohu vystupovat z pozice ředitele KCVV s dodržením jasných zásad. Pracujeme podle schváleného plánu, který vychází z letitých zkušeností komunitní péče, dle jasných směrnic a pravidel.

Foto: Komunitní centrum pro válečné veterány v Brně | Filip Brychta / CC BY-NC-ND

Předpokládám, že od ministerstva také dostáváte finance. Pokryje to provoz a aktivity?

Dostáváme od ministerstva a nemocnice finanční základ, ale bez partnerů, sponzorů a dobrovolníků by to nešlo. Například ty sociální byty by byly nemyslitelné. Bohužel covid znemožnil uspořádat akce, které nám pomáhají generovat finance, které byly v minulých letech velmi dobré. Fungujeme na dobrovolnictví. Komunitní služba se musí dělat srdcem. Práce je to neustálá a nemůže být ukončena ani covidem.

Jak může vypadat budoucnost KCVV v České republice? Uvažuje se o dalších takových místech?

Nechci nic slibovat a předpovídat, ale moje představa by byla taková, že by vznikly centra v místech, kde byly historicky velké posádky a je tam velký počet vysloužilců. Je to otázka koncepčního řešení. Uvidíme, v jaké podobě bude nová koncepce přijata. Doufám, že tam bude zakotven vznik dalších komunitních center a vykonávané komunitní péče o příslušníky uniformovaných sborů. Byl bych opravdu rád, pokud by to všichni pojali právě tak, že jde o všechny uniformované sbory a ta péče byla širokospektrální, meziresortní a došlo i ke změnám, které jsme navrhovali a předložili jako změny zákonů, organizace a podobně.