Konflikt na Ukrajině ukazuje, že státy NATO, zejména pak její evropští členové, dlouhodobě podcenily zásobování kritickým materiálem jako je munice nebo výstroj. Podle slov německého kancléře Olafa Scholze má Německo zásobu munice pouze na dva dny vedení intenzivního konfliktu. Nad naší obranyschopností se tedy vznáší vážný otazník. 

Foto: STV GROUP jako jediný výrobce velkorážové munice v České republice zásobuje nejen naši armádu | STV GROUP

Problém s omezováním kapacit evropského obranného průmyslu zejména ve výrobě munice vznikl již po pádu železné opony. V euforii z ukončení studené války mnohé státy cíleně rezignovaly na udržování kapacit obranného průmyslu ruku v ruce s omezováním obranných rozpočtů. Státy západní a střední Evropy se tak více zaměřily na vývoj drahé přesné munice a své armády přeorientovaly na expediční sbory, které jsou a byly nasazovány v ohniscích konfliktů na Blízkém východě či v Africe, kde čelily teroristickým organizacím nebo lokálním guerillám, které proti nim vedly asymetrický boj se zastaralými prostředky. Právě pro tyto situace je přesná munice ideální – eliminuje zbytné ničení civilní infrastruktury a neohrožuje civilní obyvatelstvo jako konvenční munice. Příkladem užití přesné munice bylo třeba odstranění vůdce islamistické teroristické skupiny Al-Káida Ajmána Zavahrího raketou Hellfire s ostrými břity působícími kinetickou energií a nikoli výbuchem.

Ukrajina však ukazuje, že hrozba konvenčního válečného konfliktu vysoké intenzity není zažehnána a i za pomoci těch nejmodernějších zbraňových systémů nelze vést konflikt vysoké intenzity po dlouhou dobu. Ruská federace navíc používá taktiku bezohlednosti (nejen) vůči civilnímu obyvatelstvu, kdy cíleně ničí kritickou civilní infrastrukturu, ale i vůči vlastním vojákům a brancům, které posílá do bojů s téměř druhoválečnou taktikou přípustných masivních lidských i materiálních ztrát.

Stejný trend, tedy cílené opuštění kdysi rozsáhlých schopností a produkční kapacity obranného průmyslu stihl i Českou republiku. Od 90. let docházelo k vynucené nebo v některých případech i dobrovolné rezignaci na výrobu munice a zbraňových systémů. Právě obranný průmysl byl vždy výkladní skříní naší ekonomiky, kdy muniční podniky jako Explosia nebo výrobci pásových bojových vozidel, tanků nebo ručních palných zbraní bez přehánění vyzbrojovaly téměř polovinu států Varšavské smlouvy a „spřátelených“ socialistických satelitů. Tyto obrovské kapacity však byly v mnoha případech opuštěny, výrobní linky byly prodávány za cenu šrotového železa a to nejcennější – tedy know how a zkušenosti expertních zaměstnanců, byly zapomínány.

Situace se ale mění a Ministerstvo obrany ČR v posledních letech tlačí na dodavatele, aby lokalizovali výrobu v České republice. A to jak u nákupu zbraňových systémů ze zahraničí, tak třeba v nákupech munice. Je to pragmatická politika. Bez vlastní výrobní základny není možné opravovat bojovou techniku nebo zabezpečit stabilní přísun munice k vedení bojových operací. V případě aktivace článku 5 Washingtonské smlouvy se nejde spoléhat na dodávky ze zahraničí. To se týká jak kompletních systémů, tak i munice do nich, neboť zahraniční průmysl bude, naprosto logicky, podporovat na základě politického zadání hlavně své armády a ozbrojené síly. Soběstačnost v zajišťování nezbytných oprav nebo dodávek munice, ručních zbraní nebo výstroje je tedy pro chod armády klíčová i ve stavech ohrožení bezpečnosti státu nebo válečného stavu.

Vezměme si za příklad třeba právě velkorážovou munici, která je prioritou číslo jedna pro ukrajinské ozbrojené síly, kdy taktika konfliktu proti Rusku jasně ukazuje, že bez jejího masivního nasazení není možné udržovat válečnou mašinerii v chodu. Jediným výrobcem munice pro tankovou techniku či děla je na území České republiky společnosti STV GROUP, se svým hlavním výrobním závodem v Poličce. Historicky byl tento závod založen jako státní podnik v roce 1920 pro zajišťování potřeb nově vzniklé armády Československa, kdy na našem území muniční závody chyběly. Po privatizaci a sérii změn majitelů se podnik dostal v roce 2016 do rukou zbrojařské firmy STV GROUP, která po desetiletích jeho chátrání začala do rozsáhlého areálu vracet život. Společnost STV GROUP tak v areálu po rozsáhlých investicích nyní vyrábí nejen dělostřeleckou a tankovou munici a plastické trhaviny, ale i pancéřovky RPG-7 nebo v NATO unikátní systém taktického dálkového zaminování Križná. K tomu sesterská společnost STV Technology rozjela výrobu malorážového střeliva. Celá skupina nyní zaměstnává přes 700 zaměstnanců a neustále nabírá nové pracovníky všech odborností.

„Konflikt ukazuje, jak je nezbytné mít domácí kapacity na výrobu munice. Tím myslím reálnou výrobu a ne například jen montáž a laboraci z dovážených komponent. Jen tak lze hovořit o soběstačnosti a tedy vyšší obranyschopnosti země. Výrobce musí mít vlastní vývoj a zkušebnictví. Výroba musí být udržitelná a konkurenceschopná v celosvětovém měřítku. STV se rozhodla jít cestou vlastních výrobků, které v případě exportu neblokují licenční omezení nositele původní licence. Což je těžko dosažitelné v případech již zmíněné pouhé laborace cizích komponent pouze pro potřeby AČR. Ale ani my nejsme zatím plně nezávislí. Výroba munice se skládá z mechanických komponentů a energetických materiálů. Zatímco u mechanických komponentů dokážeme na poptávku pružné reagovat, u energetických komponentů jsme zatím závislí na dodávkách od jiných společností. Geograficky nejbližší subdodavatel, státem vlastněná společnost EXPLOSIA, bohužel není schopna pružně reagovat na zvýšenou poptávku. Navrhli jsme proto vládě několik variant, jak tuto situaci řešit. Například bychom mohli do podniku kapitálově vstoupit nebo si třeba jen pronajmout nevyužívané technologie. Přivedli bychom kapitál i zkušené lidi, tak aby se výroba znásobila. Paralelně však pracujeme i na vytvoření vlastních výrobních kapacit, pokud by se situace s EXPLOSIA nepodařilo vylepšit,“ řekl CZ DEFENCE David Hác, předseda správní rady STV GROUP.

STV však neplní pouze kontrakty pro naši armádu, která po letech krácení rozpočtů nemá dostatečné skladové zásoby. Velká část výroby jde také na export, a to nejen pro Ukrajinu. Bez exportu a jeho podpory z úrovně státu by se podle společnosti nedala realizovat ekonomicky udržitelná výroba. Aby se zkušenost neztratila, konkrétní typy munice se musejí vyrábět buď průběžně, nebo maximálně v rozmezí dvou až tří let. Jinak dochází ke ztrátě výrobní schopnosti a zkušenosti muničních dělníků.

„Čeká nás ještě dlouhá cesta, ale myslím, že jsme na dobré trajektorii stát se za několik let evropským hráčem na trhu. Masivně investujeme do rozšiřování a zkvalitňování naší výroby tak, abychom se spolu s Armádou České republiky dostaly na úroveň západních států NATO. Je to o kontrole kvality i získávání zkušeností našich lidí, kteří jsou pro muniční výrobu tou nejdůležitější hodnotou. Máme ale na co navazovat. Historie Českého obranného průmyslu je bohatá a vždy jsme toto odvětví uměli. Chceme se soustředit na to, abychom byli ve výrobě maximálně soběstační a když už něco nakupujeme, tak aby to bylo od českých dodavatelů. Chceme vrátit původní lesk českému obrannému průmyslu. Aktuálně se připravujeme na dodávky dělostřelecké munice v ráži 155mm podle standardů NATO pro nová francouzská děla Caesar. Připravujeme se také na výrobu munice 120mm pro zvažované tanky Leopard nebo středorážovou 30mm munici pro nová bojová vozidla pěchoty,“ doplnil David Hác.

Podpora obranného průmyslu má i svůj národohospodářský rozměr. Každá koruna, která je investovaná do lokální výroby, se v ekonomice projeví zhruba 3-5násobně. Domácí výroba má navíc i pozitivní daňový přínos, kdy jsou zisky, mzdy i přidaná hodnota daněny v Česku a přispívají proto do státního rozpočtu. I když je odvětví obranného průmyslu v porovnání s jinými sektory relativně malé, zůstává pro každou zemi prestižní a jak ukázal konflikt na Ukrajině, také nezbytné pro udržení obranyschopnosti země. Platí známě heslo: kdo chce mír, musí zbrojit. Podpora obranného průmyslu a jeho rozvoje proto dává smysl.

Zdroj: armyrecognition.com, defensenews.com