Ke dni 1. ledna 1993 vznikla nejenom Česká republika, ale i její armáda, která tak v loňském roce oslavila 30 let své existence. Rok 2024 je rovněž specifický četností významných výročí nebo milníků ve vývoji naší země a AČR, které je cenné si pro jejich důležitost připomenout. Jedním z nich je 25. výročí vstupu České republiky do NATO podepsáním Washingtonské smlouvy dne 12. března 1999. Slavnostní akt se tehdy konal v knihovně nesoucí jméno presidenta Spojených států Harry Trumana, nacházející se v Independece ve státě Missoury. V místě, kde Harry Truman trávil svůj život po skončení politické kariéry a formuloval své zkušenosti a politický odkaz. NATO tehdy na svém summitu ve Washingtonu oslavilo 50. výročí od svého založení a jedním  z významných signálů symbolizujících geopolitický a bezpečnostní vývoj ve světě v té době, byla první vlna rozšíření Aliance o nové členské země. Paralela mezi rokem 1999 a 2024 ve vývoji Aliance je zjevná. Summit NATO ve Washingtonu v roce 2024 se bude opět konat na pozadí kulatého, tentokrát 75. výročí od svého založení v roce 1949. A stejně jako před čtvrt stoletím to bude doprovázeno průlomovým rozšířením Aliance o nové členy, které by před čtvrt stoletím málokdo předpokládal, jako reakce na dnešní geopolitický a bezpečnostní vývoj ve světě.

V roce 2022 jsem publikoval stručný text s titulkem „Rusko vstupem severských zemí do NATO dál geopoliticky ztrácí a nemá adekvátní způsob, jak to kompenzovat.“ V textu jsem vycházel ze tří zajímavých momentů v průběhu své vojenské kariéry, ze kterých jsem měl to štěstí následně čerpat. Záměrně je zmíním v protiproudu času, abych mohl navázat tím podstatným, co chci v tomto stručném textu z historického hlediska připomenout. V průběhu studií na Národní univerzitě obrany ve Washingtonu v roce 2005 nám Richard Armitage ve výuce kladl na srdce: „Pokud jste mocností, vše co se ve světě odehrává má pro vás význam.“ V roce 1996 navštívil v průběhu mise NATO v Bosně a Hercegovině náš 6. mechanizovaný prapor IFOR první NGŠ AČR armádní generál Karel Pezl. Položil jsem mu dotaz: „Pane generále, kdy vstoupí Česká republika do NATO?“ Odpověděl ve vteřině: „V dubnu 1999“. Třetím momentem, byl program „Partnership for Peace“ (PfP) a jedinečný způsob, jakým Česká republika k jeho implementaci přistoupila. Naprostou pravdu má Alexandr Vondra, který v jednom ze svých komentářů uvedl: „Nejvíce Česká republika z mezinárodní spolupráce v oblasti bezpečnosti profitovala v době, kdy do ní nejvíce investovala!“ Jednou z takových investic byl zmíněný program PfP, jehož výsledné přínosy pro Českou republiku byly i v oblastech, které v té době nikdo nezmiňoval, nebo nepředpokládal. Protože pokud se vrátím ke geopolitické tezi uvádějící tento odstavec, lze jako příklad za všechny ostatní uvést jednu z důležitých názorových rovin tehdejší doby: „Pro války, které v budoucnu vidíme, konskripční armáda není vhodná.“ (Vernon D. PENNER) Přirozeně šlo o profesionalizaci armády. O tom ale více v jiném mém textu z roku z roku 2016, kde jsem se zabýval geopolitickými aspekty výstavby ozbrojených sil.      

Učiňme tedy operační skok a vraťme se do doby na počátku 90. let, abychom lépe pochopili dnešek a dokázali propojit strategické cíle z minulosti se současným stavem věcí, a tím si vytvořili předpoklad pro správná rozhodnutí pro budoucnost. Operační skok je pomyslná dějová zkratka. Takovou je i forma populárního, nikoliv historicko-faktografického textu. Smyslem popularizace historických skutečností je porozumět dnešku. V letošním roce je tomu třicet let, co byl na Summitu NATO v Bruselu v roce 1994 projekt PfP oficiálně spuštěn a tím vytvořen jeden z procesních předpokladů pro transformaci armád zemí bývalého východního bloku na jejich cestě ke členství v Alianci. 

Významným výstupem Summitu NATO v Londýně, konaném ve dnech 5. – 6. července 1990, bylo přijetí „The London Declaration on a Transformed North Atlantic Alliance“. Deklarace vyzvala členské státy NATO k podstatné adaptaci Aliance na rychle se měnící mezinárodní politické a bezpečnostní prostředí v Evropě, jako důsledku demokratických přeměn v zemích střední a východní Evropy. Šlo o zlomový historický moment ve vztazích Západ – Východ, zánik antagonismů studené války a začátek éry pro utváření nových vztahů mezi evropskými zeměmi. Britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová přednesla ve svém vystoupení v průběhu summitu nosnou myšlenku pro následný rozvoj vztahů mezi NATO a zeměmi bývalého východního bloku: “Our signal from this meeting must continue to be one of resolve in defence, resolve and unity in defence coupled with willingness to extend the hand of friendship to Eastern Europe and the Soviet Union.”

“… extend the hand of friendship…” se stalo mottem pro sled iniciativ, mezi nimiž vyčnívá ustanovení “The North Atlantic Cooperation Council (NACC)”, fóra pro politické konzultace, rozvoj spolupráce a vytváření opatření pro posilování vzájemné důvěry mezi zeměmi dříve ideologicky znepřátelených bloků. V této době se také začaly klást základy pro mechanismus vztahů a spolupráce s partnerskými zeměmi, které měly buď aspiraci na budoucí členství v NATO, nebo zájem o institucionalizovanou a dlouhodobou spolupráci. Tlak ale vycházel především ze zemí střední a východní Evropy. Polský prezident Lech Walesa varoval v dubnu 1993 ve svém projevu ve Washingtonu amerického presidenta Billa Clintona: „We are all afraid of Russia … If Russia again adopts an aggressive foreign policy, that aggression will be directed toward Ukraine and Poland“. Administrativa USA musela ale ve svém postupu zohlednit i řadu dalších kritických mezinárodně-politických témat. Vztah k Ruské federaci, denuklearizaci Ukrajiny, konflikt v bývalé Jugoslávii, rizika plynoucí z rozšíření NATO pro vyjednávání dohod o odzbrojení a mezinárodních kontrolních mechanismech  a další. Jednalo se nejenom o bezpečnost států NATO a budoucích partnerských zemí, ale bezpečnost Evropy jako celku. Ministerstvo zahraničí USA proto doporučovalo: „The Office of Secretary of defense sees no requirement or advantage in offering membership at this time“, a preferovalo „…a NATO-affiliated peacekeeping partnership…“ při hledání řešení alarmující situace v bývalé Jugoslávii. Gen John Schalikashvili, bývalý SACEUR a Předseda sboru náčelníků štábů ozbrojených sil USA varoval, že Rusko „… is not mature enough to understand expanded membership…“, s rizikem „…Russian perceptions of NATO expansion at Russia´s expense.“Administrativa prezidenta Clintona se v kontextu situace nakonec rozhodla pro „a second ratchet“, tedy rozfázovaný postup při rozšiřování Aliance, jako pragmatický kompromis v podobě PfP.

V roce 1993 ministr obrany USA Leslie Aspin předložil na zasedání ministrů obran členských států NATO návrh na vytvoření programu „Partnerství pro mír“ (PfP – Partnership for Peace), který umožňoval partnerským zemím vytvořit si vztah k NATO a definovat formy spolupráce dle vlastních potřeb a priorit. Šlo i o způsob, jak  reagovat na obavy nových demokracií z bezpečnostního vakua, které se ve středoevropském prostoru po roce 1990 s rozpadem východního bloku vytvořilo. Summitu NATO v Bruselu ve dnech 10. – 11. ledna 1994 přijal deklaraci formálně schvalující spuštění programu PfP ke kterému se v témže roce připojilo 34 partnerských zemí. Česká republika neztrácela politickou energii mělkou kritikou, že PfP je prostou náhražkou plnohodnotného členství v Alianci, které jako jediné může uspokojit bezpečnostní potřeby nových demokracii. Pragmaticky k projektu PfP přistoupila jako k maximu, čeho bylo v té době možné dosáhnout, protože na přijetí nových členů nebylo ještě zcela připraveno ani NATO, natož nové demokracie procházející rozsáhlou politickou, sociální a ekonomickou transformací. 

Postupně se „nabídnutá ruka k přátelství“ transformovala na jeden ze základních úkolů NATO a komplexní strukturu vztahů mezi NATO a partnery v globálním měřítku. „NATO Strategic Concept: Active Engagement, Modern Defence (2010)“ definoval tři hlavní úkoly Aliance, které ve svém souboru přispívají k zajištění bezpečnosti členských států: kolektivní obrana, krizové řízení a kooperativní bezpečnost. Kooperativní bezpečnost v sobě nese i odkaz k principům, které byly vloženy do původního programu PfP: „…The Alliance will engage actively to enhance international security, through partnership with relevant countries and other international organisations;…“.

Čas také ukázal, jak prozřetelným krokem bylo spuštění programu PfP. Pohledem České republiky lze shrnout, že bez PfP by nebylo operace IFOR, bez úspěchu AČR v operaci IFOR by nebyl smeten ze stolu jeden z hlavních protiargumentů členství České republiky v NATO, kterým byla otázka interoperability. Ivan Gabal, vybaven empirickou zkušeností z řady rozhodujících momentů na cestě naší země k členství v Alianci, to ve své knize „Hrách na zeď“ srozumitelně sděluje: „...nebýt výkonnosti našeho praporu v rámci IFOR, nebýt příznivého složení a zaměření US administrativy, nebýt jejího tvrdošíjného překonávání odporu Kremlu a reziduální neoimperiální touhy Ruska po ovlivňování bezpečnostní situace v našem regionu, kde jsme zůstali také zcela pasivní, nebýt toho všeho, bylo by kandidátem NATO zřejmě pouze Polsko.“, a tamtéž, „Teprve v Bosně musely naše ozbrojené síly překonat úvodní despekt a nedůvěru aliančních velitelů a vojáků, teprve zarputilá a tvrdošíjná důslednost našich vojáků v prosazování dohod silou přesvědčily naše budoucí spojence o výkonnosti AČR.“

Jasně formulované cíle zahraniční politiky byly nicméně předpokladem k tomu, aby se Česká republika trvale pohybovala na čele pomyslného peletonu zemí usilujících o integraci do euroatlantických struktur. Z této skutečnosti těžilo i ministerstvo obrany. Tehdejší náměstek MO ČR Ing. Jaromír Novotný může být oprávněně označován za jednoho z architektů našeho vstupu do Aliance. Člověk s vizí, ale i talentem pro hledání rychlých a účelných řešení v dynamické době. Již počátkem roku 1994 byly pod jeho vedením činěny na MO ČR praktické kroky v přípravě na přijetí programu PfP. Jedním z opatření bylo zahájit výběr a systematickou přípravu personálu pro budoucí působení ve strukturách „NATO Partnership Cooperation Cell“. Česká republika byla první ze zemí bývalého východního bloku, která takovým programem disponovala. Proto poutal nemalou pozornost české veřejnosti, ale i v zahraničí. Úkolem lidí, kteří prošli tímto výběrem a přípravou, bylo nejenom zajistit implementaci programu PfP, ale také následný proces přípravy na členství v NATO.

Při výběru osob bylo snahou vyloučit prvek nahodilosti a omezit vliv subjektivního činitele. Výběr se zaměřil na personál disponující potenciálem bez ohledu na to, kde se ve struktuře armády a ministerstva aktuálně nacházel. Do výběrového řízení se nedalo přihlásit a málokdo věděl, že něco takového probíhá. Pamatuji se, jak jsem byl jednoho dne povolán na personální oddělení tehdejší Vysoké vojenské školy ve Vyškově, kde jsem působil ve funkci velitele praporu. K mému překvapení mi ukázali spis, kde stálo, že jsem byl zařazen do výběru pro službu ve strukturách NATO. Jednotliví lidé byli identifikováni centrálně a následně absolvovali sled kroků v rámci výběrového řízení, které probíhalo na tehdejší Vojenské akademii v Brně. Výstupem byla skupina osob průřezově reprezentující součásti ministerstva, druhy vojsk a služeb a úrovně velení a řízení v armádě. Tito lidé byli následně v období od 28. 3. – 30. 6. 1994 vysláni do specializační přípravy v Komorním Hrádku (viz Tabulka). Nikdo nikomu při zahájení nesliboval, že zařazení do této přípravy zafunguje jako „personální zdviž“, či zajistí jiné benefity. Bylo ponecháno na jejich preferencích a úsilí, jakým směrem se ve svých kariérách budou ubírat. Bez ohledu na to kam je příběh jejich vojenské kariéry zavede se ale očekával jejich osobní přínos pro integrační proces České republiky do euroatlantických struktur. Očekávání lidí zařazených do přípravy byla přirozeně značná. Služba ve strukturách NATO byla ve své době silným motivem a byli lidé, kteří s tím spojovali perspektivu své služby v armádě. Bylo to dáno i charakterem doby. Stačí připomenout, že se bavíme o letech 1993 – 1994 a každý si dokáže vybavit, co vše se tehdy v zemi i armádě odehrávalo. Služba byla obtížná, úkoly obrovské, nejistot mnoho, armáda konskripční a stále veliká. Ve srovnání s komplexitou a rozsahem plněných úkolů v tehdejší době se dnes v armádě prakticky nic neděje. 

Čerpat informace přímo z prostředí NATO a aliančních armád bylo tehdy cenné. Každý z absolventů specializované přípravy měl příležitost se znalostně obohatit a odnést si co považoval pro svou funkci a odbornost za důležité. Největším přínosem, alespoň pro mne, však byla možnost interakce mezi samotnými účastníky přípravy. Reprezentovali spektrum vojenských odborností a rozmanitou profesní a životní zkušenost, kterou bylo možné se vzájemně obohatit. Dalo se předpokládat, že lidé zařazení tehdy do výběru, mohou být ve své další kariéře úspěšní. Také se tak stalo. Řada jmen ze seznamu účastníků specializovaného kurzu jsou dodnes známými osobnostmi, které sehrály v transformačním procesu AČR klíčové role. V první skupině byli do struktur NATO v roce 1994 vysláni plk. Jaroslav Škopek, pplk. Jan Váňa, mjr. Josef Zrzavecký, mjr. Václav Čejka, kpt. Ivan Dvořák, kpt. Martin Dohnal. V mém případě sice také přišly nějaké nabídky, ale rozhodl jsem se vrátit ke své jednotce. Je v mé povaze neodcházet z funkcí a každou si zpravidla roky odpracovat. Vše mělo přijít o několik let později v roce 1999 v souvislosti se vstupem do NATO.

A to velkou oklikou přes studium v USA ve Fort Benning, Fort Leaveworth, mise IFOR, SFOR, a síly územní obrany. V té době byl na GŠ AČR vytvořen Odbor integrace do NATO, jehož ředitelem byl ustanoven pplk. Jan Váňa a stal jsem se jeho zástupcem. Ředitelem operační sekce, kam patřil i náš odbor, byl generál Jaroslav Škopek. Bylo těsně po vstupu do NATO a integrační proces byl velmi pracný. V roce 2001 jsem byl vyslán ke službě na U.S. Army Training and Doctrine Command do USA. Myslel jsem si, že tím asi již svou vojenskou kariéru završím. Přišlo však politické rozhodnutí o spuštění projektu profesionalizace AČR a v rámci jeho přípravy a následné implementace se absolventi specializované přípravy z Komorního Hrádku opět šikovali do řady. Na různých postech v armádě i součástech ministerstva se nás v průběhu let při budování profesionální AČR sešlo celkem dost. Typu armády, o které mluvil Vernon D. Penner, a úspěšná implementace programu PfP byla v tomto procesu jedním z prvních kroků.

_{Poznámka k tabulce: Další účastníci kurzu, z nichž řada rovněž v průběhu svých kariér vykonávala funkce v NATO, mezinárodních organizacích, zahraničních misích, nebo v ČR a svým dílem přispěli k integračnímu procesu ČR do euroatlantických struktur: pplk. Pavel BARTÁK, pplk. Ivo BEDRNA, kpt. Martin DOHNAL, pplk. Jiří DRÁPALÍK, pplk. Vladimír HRDINA, pplk. Josef JANOŠEC, pplk. Ivo JIŘÍK, mjr. Michal KALIVODA, kpt. Roman KUČERA, pplk. Zbyněk KYSILKO, mjr. Miroslav MACIGA, pplk. Josef MOLDŘÍK, nprap. Petr NOVÁK, mjr. Jaroslav ROHLÍK, pplk. Jaroslav ROTTBAUER, pplk. Jiří SOLDÁT, mjr. Zdeněk ŠKORNIČKA, pplk. Lubomír ŠMEHLÍK, pplk. Stanislav ZUZÁNEK, kpt. Karel MUSIL. (2) V první skupině byli do NATO v roce 1994 vysláni: plk. Jaroslav ŠKOPEK, pplk. Jan VÁŇA, mjr. Josef ZRZAVECKÝ, mjr. Václav ČEJKA, kpt. Ivan DVOŘÁK, kpt. Martin DOHNAL. (3) V tabulce jsou uvedeni pouze funkcionáři, kteří dosáhli vrcholových funkcí na ministerstvech Vlády ČR. (4) Napsání článku bylo motivováno snahou připomenout v souvislosti s 25. výročím vstupu České republiky do NATO význam programu PfP, který stál na počátku celého procesu. Dnes je již obtížné některé věci dohledat a snad na nikoho z první skupiny osob vybraných ke službě ve strukturách NATO nebylo ve výše uvedeném seznamu zapomenuto.}  

Způsob výběru a přípravy skupiny osob pro výkon funkcí ve strukturách NATO jako součást přípravy České republiky na vstup do programu PfP byl jedinečný, sloužil svému unikátnímu účelu a již se nikdy neopakoval. Pro odborníky zabývající se systémově výstavbou vojenské síly státu jde o případovou studii, která i dnes nabízí armádní personalistice možný postup při řešení specifických zadání. Pohledem zpět, by se dokonce v případě vojáků, kteří absolvovali přípravu v Komorním Hrádku, dalo říci, že čím komplexnější a náročnější průběh vojenské kariéry následně zvolili, tím významnější vliv na integrační procesy v naší zemi ve výsledku měli.

Optikou uplynulých tří dekád a při pohledu na přiloženou tabulku lze konstatovat, že projekt uspěl. Nikoliv ale souhrou okolností, ale díky své vnitřní logice. Personální modely i praxe mohou být různé a v každém lze příležitostně nalézt pozitivní moment. V případě meritokracie je tomu tak ale téměř vždy. A to byl i případ skupiny lidí, kteří byli v roce 1994 mezi prvními, kteří byli vybráni ke službě ve strukturách NATO a v následujících letech sehráli ve svých funkcích významnou roli v integračním procesu České republiky a AČR do euroatlantických bezpečnostních struktur.