Aktuální výroční zpráva Vojenského zpravodajství (VZ) za loňský rok se věnuje rizikům nedostatečných kapacit zbrojního průmyslu v Evropě a u nás. Zbrojní průmysl podle této zprávy vloni v Evropě nedokázal pokrýt požadavky ozbrojených sil unijních států. Problémem není kvalita produkce, ale především její nedostatečné kapacity způsobené tím, že se dlouhé roky šetřilo na armádních nákupech. U nás byly sice v loňském roce schváleny výdaje na obranu ve výši 2 % HDP, avšak realita se ukázala být na úrovni pouhých 1,37 %. Také současné odhady poukazují na to, že se v letošním roce zřejmě zákonem stanovených výdajů, a to i navzdory rozsáhlým modernizačním projektům, opět nedosáhne. 

Po téměř třech letech rusko-ukrajinské války situace dospěla do takového stavu, že na Ukrajinu byla dodána značná část evropských skladových zásob munice, techniky a vojenského materiálu. Zásoby munice v zemích EU se tak povážlivě snížily a nedaří se je znovu doplnit novou produkcí, protože například nově vyrobená munice často putuje rovnou na Ukrajinu. Nedostatečné kapacity výroby dává VZ do souvislosti i s tím, že v posledním čtvrtstoletí byly nízké náklady na obranu a evropský zbrojní průmysl se tak přizpůsoboval nové realitě nízkých výdajů na zbrojení. Ačkoliv si obranný průmysl zachoval relativně vysokou míru sofistikovanosti a technologické vyspělosti, produkční kapacity byly omezeny na potřebné minimum, uvádí výroční zpráva. Firmy tak sice byly schopné dodat vyspělý vojenský materiál, ale jen v omezeném množství a v dlouhých lhůtách. Je pak otázka, jak se tento trend podaří v letošním roce změnit.

Jak již bylo zmíněno, klíčové slabiny evropského zbrojního průmyslu se naplno odhalily díky ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022, kdy evropský zbrojní průmysl nebyl na skokový nárůst poptávky po zbraních a munici z důvodu dlouholeté stagnace adekvátně reagovat. Zpráva Vojenského zpravodajství za rok 2023 v této souvislosti upozorňuje, že je potřeba zvýšit důraz na strategickou bezpečnost, především je třeba navýšit kapacity výroby zbraní, techniky a zejména pak munice všeho druhu. Finanční náklady na nápravná opatření, jako domácí výroba, držení strategických zásob a výrobních kapacit, však budou podle zprávy značné. Podle VZ je také žádoucí změna celospolečenského přístupu ke zbrojnímu průmyslu obecně a mělo by být společným zájmem jednotlivých podniků, sdružujících asociací, profesních organizací i politiků přesvědčit veřejnost o přínosech fungujícího zbrojního průmyslu a jeho klíčové roli v zajišťování bezpečnosti.

„Kapacity a možnosti obranného průmyslu jsou bezesporu jedním z faktorů, který ovlivňuje a bude ovlivňovat obranyschopnost jednotlivých zemí. Proto jsme také v kontextu války na Ukrajině do naší veřejné výroční zprávy za rok 2023 zařadili kapitolu věnovanou výzvám pro zbrojní průmysl v prostředí současných bezpečnostních hrozeb,“ uvádí Vojenské zpravodajství ve zdůvodnění, proč je toto téma součástí výroční zprávy. 

Navzdory faktu, že zejména v letošním roce evropské země podnikly množství kroků, aby tento nepříznivý trend zastavily, zůstává stále několik oblastí, které je potřeba okamžitě řešit. I když je zbrojní průmysl specifická strategická oblast hospodářství státu, zbrojní podniky i obchodníci dlouhodobě čelily rozmanitým regulacím ze strany národních orgánů i mezinárodních institucí. Na nevyhovující kondici evropského zbrojního průmyslu se také podepsaly aktivity rozmanitých skupin napříč společností, které trvale poukazují na zbytečnost, neetičnost/amorálnost, neekologičnost či neefektivitu zbrojní výroby, ať už ze strany konkurenčních průmyslových odvětví, pacifisticky nebo ekologicky orientovaných politiků, aktivistů či lobbistů.

Jedním ze základních problémů obranného průmyslu v EU i u nás v ČR je podle výroční zprávy VZ surovinová nesoběstačnost a zranitelnost logistického řetězce, kdy se evropský obranný průmysl se stal nebezpečně závislým na dodávkách surovin ze třetích zemí. Kvůli omezeným surovinovým zdrojům a náročnosti jejich zpracování se tak výchozí materiály pro zbrojní výrobu ve velké míře dovážejí. Zbrojní průmysl hojně využívá vzácné kovy, jejichž produkce je však významně kontrolována Čínou či Ruskem. Čína se na dodávkách vzácných zemin s obsahem těžkých kovů používaných v Evropě podílí více než 90 procenty. Problémem je také roztříštěnost výrobních řetězců a závislost na mimoevropských subdodavatelích. Za účelem snižování nákladů byla výroba méně sofistikovaných celků převedena do mimoevropských závodů, čímž se nejen omezily výrobní kapacity v Evropě, ale kvůli logistice vzrostla doba nezbytná pro přepravu celků mezi výrobními závody. Evropské zbrojovky jsou proto schopny dodávat své produkty pouze v omezeném množství a dlouhých lhůtách.

Nízká poptávka a částečný útlum ve vývoji a modernizacích zbraňových systémů dále zapříčinily úbytek odborné pracovní síly a vývojových pracovníků. Nyní je pak v rámci zvýšené poptávky problém nové odborníky sehnat a chybí tak výzkumníci, vývojáři či inovátoři, ale i dělníci do výroby. Problémem je také stárnoucí populace.

Také různé evropské regulace průmyslových emisí, velký důraz na ochranu životního prostředí a přechod na „zelené“ energie prodražují výrobu a ohrožují existenci řady podniků, které jsou pro zbrojní výrobu klíčové. Posuzování zbrojní výroby z hlediska ekologie a udržitelnosti, nebo snah vybraných politiků či expertů zařadit výrobu zbraní mezi „špinavá“ odvětví, komplikuje přístup zbrojovek k financování (tzv. taxonomie EU). Omezeny jsou tak nejen úvěry pro investice do výzkumu či výroby, ale také jsou omezovány finanční transakce. Přestože například dodávky pro Ukrajinu generují zbrojařům nadprůměrné zisky, bez bankovních úvěrů se při dalším rozvoji kapacit nelze obejít. Jako další rizika a slabiny zpráva VZ jmenuje například protekcionistickou politiku a nedostatečnou ochotu ke spolupráci mezi evropskými státy.

S jakými největšími problémy či výzvami se v současné době český obranný průmysl podle Vojenského zpravodajství potýká, jsme se zeptali tiskového mluvčího Vojenského zpravodajství Jana Pejška: „Podobné je to v celé Evropě. Skokový nárůst poptávky, nutnost zvýšit výrobní kapacity, s tím související potřeba surovin, komponentů a kvalifikované pracovní síly, či komplikovaný přístup k bankovním úvěrům. V ČR ale v posledních dvou letech sledujeme pozitivní trend, kdy se velká část firem dokázala adaptovat na nové bezpečnostní prostředí a jejich produkce roste,“ řekl pro CZ DEFENCE Jan Pejšek. Podle něj by také Armáda ČR měla primárně využívat schopností firem českého obranného průmyslu. „Domácí obranný průmysl je bezpochyby strategická výhoda. Výrobní a opravárenské kapacity je vždy dobré mít takzvaně po ruce. Nutnou podmínkou pro vzájemně prospěšnou spolupráci samozřejmě je, aby nabízené produkty a služby byly konkurenceschopné kvalitou i cenou,“ dodává Pejšek a zároveň připomíná, na co by se měli zástupci českého obranného průmyslu do budoucna zaměřit nejvíce: „Na další zvyšování kapacit výroby při zachování standardu kvality. A také na sledování potřeb armády, aby se investovalo do oblastí, kde je růstový a obchodní potenciál,“ říká tiskový mluvčí Vojenského zpravodajství.

Tomuto stanovisku ostatně odpovídá i doporučení VZ klást větší důraz na strategickou bezpečnost, což je v mnoha ohledech v rozporu se zásadami fungování tržní ekonomiky a vnitřních regulací EU všeho druhu (např. ekologické či lidskoprávní problematiky).

V rámci vnímání úlohy českého obranného průmyslu a jeho prosazení v evropském prostředí pak hrají významnou roli Sekce obranného průmyslu Hospodářské komory ČR (SOP HK ČR) a Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR (AOBP), proto jsme předsedovi SOP HK ČR Lubomíru Kovaříkovi i prezidentovi AOBP Jiřímu Hynkovi položili následující otázky.

1. S jakými největšími problémy či výzvami se nyní český obranný průmysl podle vás potýká?

2. Do jaké míry by měla Armáda ČR primárně využívat schopností firem českého obranného průmyslu?

3. Na co by se měli zástupci českého obranného průmyslu do budoucna zaměřit nejvíce?

Lubomír Kovařík, předseda SOP HK ČR

1. Český obranný průmysl čelí několika zásadním výzvám, které se dotýkají jak výrobních kapacit, tak i přístupu k nezbytným surovinám a financování. Významným problémem je omezená dostupnost specifických materiálů a technologií, které nejsou snadno dostupné v Evropě a musí se dovážet z jiných částí světa. Dobrým příkladem je nedostatečná kapacita výroby nitrocelulózy v Evropě, což vede k nedostatku střelného prachu, který je nezbytný pro výrobu velkorážové munice. Tuto situaci umocňuje válka na Ukrajině a snaha zemí NATO a EU doplnit své zásoby a zároveň podpořit Ukrajinu. V neposlední řadě je zde otázka financování. V minulosti některé banky odmítaly poskytovat financování obrannému průmyslu z důvodu jejich ESG politik. Díky válce na Ukrajině a aktivitám paní ministryně obrany Jany Černochové se však situace začíná zlepšovat, což je pro celý sektor povzbudivé.

2. Obranný průmysl je tradičním a strategicky významným sektorem, který se u nás díky soukromému kapitálu úspěšně rozvíjí a modernizuje. Patří sem nejen výroba zbraní a munice, ale také vývoj sofistikovaných technologií pro obranné a bezpečnostní účely. Armáda České republiky by měla maximálně využívat schopností domácího obranného průmyslu. Je zásadní, aby klíčové vojenské technologie a vybavení byly vyráběny na národní úrovni, což přispívá k naší strategické nezávislosti a snižuje závislost na zahraničních dodavatelích.

Za Sekci obranného průmyslu HK ČR bych rád zdůraznil, že si ceníme, že resort obrany vyžaduje programy přímé průmyslové spolupráce v rámci strategických dodávek. Účast českých výrobců na zakázkách zahraničních firem vede k posilování soběstačnosti, získávání důležitého know-how a zapojení do dodavatelských řetězců zahraničních firem. Mnoho českých firem již dnes dodává klíčové komponenty a technologie pro zahraniční dodavatele. Zapojení českých výrobců má také pozitivní ekonomické dopady, tzn. návratnost investic do domácí ekonomiky, zaměstnanost, rozvoj výrobních kapacit. Dále je třeba říci, že úspěch na domácím trhu je také nezbytným předpokladem pro úspěch na zahraničních trzích. Jinými slovy dodávky pro českou armádu, policii a další místní složky jsou důležitou referencí pro dodávky do zahraničí, kdy české firmy tvoří více než 80 % svých tržeb exportem.

3. Jedná se o několik klíčových oblastí, včetně zvýšení výrobních kapacit, zejména v oblasti munice a klíčových zbraňových systémů. Současné kapacity jsou neadekvátní stávajícím potřebám zemí NATO a EU a potřebám Ukrajiny, kterou tyto země podporují dodávkami vojenského materiálu. Budování nových kapacit však není otázkou týdnů, ale let, a proto je naprosto nezbytná úzká koordinace se státem. Armáda ČR a další ozbrojené složky musí definovat své potřeby nejen pro dobu míru, ale také pro krizové situace, a zajistit si tak potřebné výrobní kapacity. Dalším důležitým aspektem je zajištění stabilního přístupu k nezbytným surovinám a technologiím, kde hraje důležitou roli spolupráce se státem i mezinárodními partnery. V tomto ohledu je také nezbytné pokračovat v investicích do nových technologií, které umožní efektivnější využívání dostupných zdrojů. Firmy musí také neustále investovat do výzkumu a vývoje a přinášet na trh nové produkty, aby byly schopné poskytovat naší armádě, policii a dalším bezpečnostním složkám kvalitní a moderní vybavení. To je klíčové nejen pro podporu národní bezpečnosti, ale i pro udržení konkurenceschopnosti na zahraničních trzích, které jsou hlavním zdrojem tržeb pro většinu českých forem obranného průmyslu. Spolupráce mezi státem, průmyslem a finančními institucemi je klíčová pro vytvoření stabilního a udržitelného finančního ekosystému. Je povzbudivé, že se díky dialogu vedenému paní ministryní Černochovou mění postoj bank k financování obranného průmyslu, což nám umožní lépe reagovat na současné i budoucí bezpečnostní výzvy.

Jiří Hynek, prezident AOBP

1. Dennodenně se nákupčí ve zbrojovkách potýkají s váznoucími dodávkami surovin a materiálu. Lhůty dodavatelů se neúměrně prodlužují a zároveň rostou ceny. To, co se dříve dovezlo do týdne, dnes trvá i několik měsíců. Stále je nedostatek kvalifikovaných pracovních sil. Obranný průmysl nepatří do kategorie levných montoven typu „nevyučeného zaučíme“. Navíc má vysoký podíl výzkumně vývojové práce, proto potřebuje vzdělané zaměstnance v technických a přírodovědných oborech, kterých je na trhu práce pomálu. Ale jako největší problém vidím diskriminační přístup bank k obrannému průmyslu. Přes veškerá ujištění vrcholných představitelů bank se situace nelepší. Jisté banky dokonce vyžadují, aby jim firmy, které mají přidělený NCAGE, což je katalogizační kód v rámci NATO, předávaly přehledy odběratelů s objemy dodávek. Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu v minulém měsíci provedla průzkum, který měl zjistit, zda se přístup bank za poslední půl rok změnil. Malé a střední podniky obranného průmyslu stále naráží na neochotu bank jim zřídit účet. Nemožnost získat investiční úvěr pak dopadá na schopnost zvyšovat výrobní kapacity a o dodavatelských a předexportních úvěrech si mohou nechat jen zdát. Banky nezajímá, že jde o materiál určený pro státy EU, NATO nebo bránící se Ukrajinu. Firmy obranného průmyslu naráží i na to, že banky odmítají provést platby, což se až šokujícím způsobem opakuje i u dodávek placených ukrajinskou stranou. Je v zájmu vlády, aby měl obranný průmysl pro své fungování zajištěny optimální podmínky, protože jedině tak může být pilířem národní obranyschopnosti.

2. V maximálně možné míře. Není potřeba vymýšlet nic převratného. Stačilo by se podívat, jak to dělají třeba ve Francii, Německu, Velké Británii, Itálii, ale třeba i v Polsku. Ve všech těchto zemích má domácí průmysl více než 90 % podílu na dodávkách pro vlastní ozbrojené síly. Covid ukázal, že jediné, na co se v době krize může stát spolehnout, je vlastní průmysl. V případě propuknutí války by neplatily žádné mezinárodní smlouvy, nefungovala by letecká přeprava a ta pozemní by velmi vázla. Představa, že bychom měli ze zahraničí bezproblémové dodávky náhradních dílů pro opravy poškozené techniky, je naprosto mylná. Jestliže stát nebude využívat kapacity domácích výrobců v době míru, nebude je mít ani v době války.

3. Výzkum, vývoj a inovace v oblasti vojenské techniky a vybavení dává šanci získat technickou převahu. A ta dává jistou šanci, jak se ubránit početně silnějšímu nepříteli. Oblast disruptivních technologií je přesně to, kam by se úsilí průmyslu mělo zaměřit.