V rámci války na Ukrajině se znovu objevil fenomén vyčkávací munice, která je momentálně z ruské strany hojně využívána k úderům na ukrajinskou kritickou infrastrukturu. Ačkoliv se v ruském případě jedná prozatím o údery na statické cíle, je třeba počítat i s budoucím využitím vyčkávací munice na cíle mobilní. 

Tzv. boom ve využití vyčkávací munice nastal během nedávné horké fáze sporu o oblast Náhorního Karabachu mezi Ázerbájdžánem a Arménií, během které dokázaly ázerbajdžánské jednotky velmi efektivně využívat vyčkávací munici izraelské provenience proti arménským statickým i mobilním cílům. Díky technologické vyspělosti a možnosti vidět údery těchto prostředků prakticky v reálném čase započala po událostech z listopadu 2020 odborná debata o možném využití tohoto druhu zbraně a jeho dopadech na současnou podobu konfliktů. 

Vyčkávací munice slaví úspěch také v probíhajícím konfliktu na Ukrajině. V rámci americké pomoci v posledních měsících ukrajinská armáda obdržela vyšší stovky kusů vyčkávací munice (kamikadze dronů) Switchblade 300 a Switchblade 600. V případě menšího typu vyčkávací munice Switchblade 300 se jedná o zbraň, která je prostřednictvím bojové hlavice odpovídající 40mm granátu určena k ničení lehce pancéřovaných cílů nebo živé síly protivníka. Dolet Switchblade 300 je 10 kilometrů a dron je schopen vydržet ve vzduchu 15 minut. Switchblade 600 má pak dosah až 40 km a díky tandemové bojové hlavici z protitankové střely Javelin je schopen ničit i tanky a jiná obrněná vozidla. Switchblade 600 vydrží ve vzduchu operovat 40 minut.

Foto: Switchblade 300 | AeroVironment

Rusko pak v rámci využití vyčkávací munice nasazuje ve velmi omezené míře své domácí zbraňové systémy KUB-BLA a Lancet, u kterých však chybí videozáznamy ukazující jejich skutečný přínos. Vzhledem k faktu, že Rusko nedávno zahájilo v oblasti vyčkávací munice spolupráci s Íránem, je pravděpodobné, že ruští velitelé nejsou s efektivitou domácích typů vyčkávací munice spokojeni. Zmíněný Írán do Ruska dodává systémy označované jako Šáhid-136 (rusky značený Geraň-2). Dron má podle íránských zdrojů dosah až 1800 km, nicméně ruská armáda tyto zbraně na Ukrajině využívá na mnohem menší vzdálenost v řádu nižších stovek kilometrů. I tak však tento zbraňový systém působí na Ukrajině značné škody a ztráty. 

Foto: Sebevražedné íránské drony (vyčkávací munice) Šáhid-136 | Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0

Hlavní výhodou vyčkávací munice v obecné rovině je poměr cena/výkon, kdy lze za poměrně nízkou cenu dosáhnout velmi dobrých výsledků při bojových operacích. Implikace pro AČR z nasazení tohoto zbraňového systému mohou být dvojí – ofenzivní a defenzivní. 

V rámci ofenzivní implikace jde o potvrzení faktu, že vyčkávací munice má na dnešním bojišti své uplatnění a může v mnoha případech výrazně pomoci k úspěchu jak proti symetrickému, tak proti asymetrickému protivníkovi. Bylo by tak logické v rámci AČR uvažovat o zavedení vyčkávací munice, a to všech druhů – od malých dronů nesených jednotlivci až po ty největší, které jsou instalované na vozidlech. V souvislosti s modernizací vozidel Pandur v AČR, kdy se nejvíce hovoří o výměně věže, by se tak vzhledem ke zkušenostem z Náhorního Karabachu a Ukrajiny mohlo uvažovat o takové věži, která by kromě kanonu menší ráže, kulometu a protitankových řízených střel nesla i určitý počet menší vyčkávací munice podobně, jak tomu je u amerického vozidla Stryker. Pokud půjdeme ještě dál, můžeme uvažovat například o zavedení speciálního vozidla na pásovém či kolovém podvozku, jehož hlavní výzbrojí by byla právě vyčkávací munice umístěná v kontejneru. Inspiraci můžeme nalézt u vozidla americké námořní pěchoty LAV-M.

Video: Vozidlo Stryker s integrovanou vyčkávací municí / YouTube

V případě vyčkávací munice nelze opomíjet ani defenzivní implikace. Právě způsob nasazení vyčkávací munice ruskou armádou na Ukrajině je aspektem, na který bychom se měli soustředit, jelikož Rusko je nejpravděpodobnější budoucí protivník Aliance. Protiopatření vůči vyčkávací munici lze zařadit do budování komplexního víceúrovňového systému protivzdušné obrany. Stejně jako u ofenzivních implikací se nabízí několik řešení, jak těmto nebezpečným prostředkům čelit. Jedním z nich může být například instalace modulů podobných typu Skyranger na pásové či kolové podvozky, kdy lze opět o této možnosti uvažovat v rámci modernizace a nákupu nových vozidel Pandur.

Zajímavou novinkou pak mohou být systémy se směrovanou energií (mikrovlny a lasery), kdy jeden z těchto systémů, označovaný jako Leonidas Stryker, byl nedávno představen na veletrhu AUSA.  Systém Leonidas na podvozku vozidla Stryker využívá mikrovln k ničení zejména menších dronů a tento systém již prošel zkouškami. Zajímavou volbou může být i instalace laserů na kolový nebo pásový podvozek podobně, jako tomu je u projektu DE M-SHORAD využívajícího laser o výkonu 50 kW, který je určen k ničení malých dronů a v případě potřeby jako prostředek C-RAM. DE M-SHORAD již také prošel zkouškami a výrobce by měl podle plánu dodat americké armádě první čtyři vozidla vybavená tímto laserovým systémem do konce fiskálního roku 2022.

Zdroj: ArmyRecognition, Army Technology, CFR, The Defense Post