V návaznosti na tragickou událost na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy z konce minulého roku se doslova vyrojilo nepřeberné množství různých více či méně odborných diskusí na téma zpřísnění či omezení pořízení a vlastnění palných zbraní za účelem snížení či dokonce eliminace (což je v praxi prakticky nemožné) rizika případného opakovaní podobné události v budoucnu. V této souvislosti jsme požádali o rozhovor bývalého náčelníka Vojenské policie a bezpečnostního experta plukovníka Otakara Foltýna.

Jak byste zhodnotil průběh a kvalitu policejního vysvětlování týkající se události z 21. 12. 2023 na Filozofické fakultě UK?

Dle mého soudu na české poměry komunikovala policie rychle, autenticky a v nadstandardním rozsahu. Strategická komunikace je v ČR slabým místem většiny institucí, policie nicméně ukázala, že to jde. Je zcela v pochopitelné, že tragédie typu „šílený střelec“ vzbudí mimořádně silné emoce a je pochopitelné, že se média ptají.

Je ale zároveň na místě alespoň základní úroveň sebedisciplíny. Není žádoucí zveřejňovat záběry z místa činu v době, kdy ještě není zřejmé, že incident je skutečně skončen, protože pachatel či nedej bože spolupachatelé by mohli informace z médií využít. A odpovědnost má mít samozřejmě i každý z nás. Je odpovědné zvážit, zda skutečně každý musí přidat své „moudro“ na sociálních sítích. To je ale bolest obecně. Sociální sítě jsou založeny na využívání emocí, zesilují negativní pocity, typicky strach a vztek.

Z dosavadních diskusí na sociálních sítích je vidět, že běžní občané vědí jen velmi málo o civilním držení zbraní v České republice. Jak by se podle vás tyto informace měly ve veřejném prostoru objevovat, aby byli lidé lépe informováni a předcházelo se tak často nesmyslným diskusím?

Nesmyslným diskuzím předejít nejde, sociální sítě jsou nastaveny tak, že je vyvolávají a zesilují, aby udržely člověka u obrazovky a mohly mu „doručit“ reklamu. Ale máte pravdu, že dobrá komunikace státu může problém osvětlit. Drtivá většina obyvatel nemá jako svůj koníček střelectví a ta přibližně tři procenta, která naopak zbraně vlastníme, tvoří specifickou skupinu. Stát musí být schopen komunikovat s oběma skupinami, protože jak zastánci, tak odpůrci držení zbraní jsme občané jednoho státu. Nezbytná je pochopitelná, rozumně zjednodušená informace ideálně posílená grafickým znázorněním. 

Jak důležitá je podle vás pro občany ČR možnost legálního vlastnění/nošení zbraně. Má být právo na pořízení, vlastnění či nošení legální zbraně nějak omezeno (množství a typy zbraní atp.)?

Tak za prvé je třeba si férově říct, že držení zbraní je výrazně více věcí svobody než bezpečnosti. Pakliže střelci skutečně myslí vážně svůj argument, že střelbu cvičí ve prospěch posílení bezpečnosti státu, předpokládám, že se hromadně přihlásí do tzv. dobrovolného předurčení pro doplnění ozbrojených sil a stát je tedy v případě potřeby mohl přednostně povolat. Zatím se nehlásí. Někteří radikálové blouzní o domobranách, ale bezpečnost je především odpovědností státu, nikoliv spolkových sdružení – v lepším případě nadšenců, v horším případě nepřátel vlastního státu.

Také si přiznejme, že v rámci evropského prostředí je česká právní úprava benevolentní. Při splnění podmínek je možnost pořídit si jakoukoliv zbraň od malorážky po odstřelovací samonabíjecí pušku prakticky nárokem. Splní-li občan podmínky, stát nemůže správním uvážením svévolně zbrojní průkaz nevydat. Střelecká komunita si na to zvykla, nebereme to jako privilegium, ale právě jako nárok. Přitom to, jaké zbraně mohou občané nabývat, je otázkou společenského konsenzu. Považovali bychom za absurdní, kdyby bylo možné vlastnit plně vyzbrojené bojové vozidlo pěchoty, nebo protileteckou střelu. Úplně stejně je ovšem legitimní diskuze, jestli pro sebeobranu, či pro sportovní účely mají být drženy původně vojenské zbraně. Emoce budí už čistě technický termín „útočná puška“, což vyvolává u laiků dojem, že je to nějaká „horší“ zbraň než třeba puška opakovací (která ve skutečnosti může být na delší vzdálenosti nebezpečnější). Střelci znalí problematiky své odpůrce samozřejmě koupou v terminologii, jenže by měli chápat, že smyslem debaty je prostě držení vysoce účinných, původně vojenských zbraní.

Nenaučíme-li se respektovat obavy odpůrců držitelů zbraní, nemůžeme se divit, že se příkopy debaty prohlubují a obě strany se radikalizují. Mimochodem právě proto bych nyní otázku parametrické úpravy zákona neotevíral. Dezinformační scéna po tom naopak prahne, protože téma je dokonale štěpící a oba póly debaty radikalizuje.

Zejména na sociálních sítích se objevují určitá „zjištění“ a „teorie“ vztahující se k 21. 12. 2023, která zpochybňují kvalitu zásahu Policie ČR. Je tento jev podle vás důsledkem minimálního množství doposud uveřejněných oficiálních informací týkajících se střelby na Filozofické fakultě?

Policie v daném čase naopak zveřejnila informací nadstandardně mnoho. U běžné vraždy by to nebylo možné, její vyšetřování trvá měsíce a takto rychlé zveřejnění detailů je zpravidla nežádoucí. V případě střelce z filozofické fakulty ovšem veřejný zájem na rychlém zveřejnění nekolidoval s vyšetřováním, protože objasnění v tomto případě nekomplikuje obava z ovlivňování svědků či pokračování v trestné činnosti nebo narušení vyšetřování. Policie při komunikaci nepochybila.

Jak by podle vás měla být nastavena krizová komunikace podobných incidentů jako toho z 21. 12. 2023, aby se do budoucna minimalizovalo riziko různých spekulací?

Mimo lepší komunikace s vedením napadeného měkkého cíle příliš věcí policie udělat lépe nemohla. Jakmile se její postup překlopí do standardních operační postupů, velmi pravděpodobně dojde k tomu, že systém vyladí, ale rozhodně nebude v první fázi sdělovat výrazně více informací, než sdělila.

Na nedávném výboru pro obranu reagoval na kvalitu postupu Policie ČR při zásahu na Filozofické fakultě poslanec Jan Richter negativně. Jak byste tento výrok zhodnotil.

Nechci komentovat výroky politiků. Obecně platí, že příbuzní obětí nebo oběti samotné hodnotí situaci kriticky, protože pochopitelně cítí naštvání, které už nejde ventilovat vůči mrtvému útočníkovi. Lidsky rozumím, že hledají chyby a viníky jinde. Je třeba chápat emoce, ale určitě není na místě jimi ovlivňovat fakta. Dle mých informací např. záchranná služba zvládla triáž velmi dobře, protože v případě incidentu „šílený střelec“ je to prostě jiný postup, než u hromadné dopravní nehody. Nejen policie, ale i pražská záchranka díky řediteli Kolouchovi tento scénář s předstihem nacvičovala a situaci zjevně zvládli velmi dobře. 

Často se mluví o povinných psychologických testech pro žadatele o zbrojní průkaz (ZP). Jaký na toto máte názor?

To je primárně otázka na psychology, to není má odbornost. Tedy alespoň obecně: je pravda, že psychický stav se může měnit. Kladný výsledek testu neznamená, že člověk bude zdravý i za pár měsíců. Nelze taky lehce identifikovat vysoce inteligentní psychopaty, kteří běžný psychotest často zvládnou bez ztráty kytičky. Odhalit lze někdy zvýšenou agresivitu, nestabilitu či absenci empatie. Zavedení testů pro prvožadatele, tedy přibližně 2 500 lidí ročně, by systém asi zvládl, testování všech držitelů ZP ne.

Výrazně větší problém než testy držitelů ZP je dlouhodobě neuspokojivý stav psychologické a psychiatrické péče, což jsou oblasti, které si zaslouží výrazné navýšení kapacit. Informační věk i stárnutí společnosti si to vynutí. Nedocenění tohoto problému by nás bolelo zdaleka nejen v případě zbraní. 

Pokud žadatel psychologickým testem projde, kdo zaručí, že se během doby jeho stav nezmění?

Nikdo.

Je vůbec prakticky možné prostřednictvím nějakých opatření zabránit podobným (naštěstí ojedinělým) tragickým případům „šíleného střelce“, jako v případě střelby na filozofické fakultě (FF) z konce minulého roku?

V případě, jako byl střelec z FF, je to téměř nemožné. Vysoce inteligentní mladý člověk bez sebemenších předchozích trestních záznamů je téměř neodhalitelný. Pomoci může buď jeho nejbližší okolí, které může zaznamenat změnu psychologického stavu, případně štěstí při odhalení jeho radikalizace v rámci komunikace např. na sociálních sítích.

Jediná opravdu zanedbaná oblast je monitoring kybernetického prostoru, který buď skutečnou či domnělou anonymitou usnadňuje radikalizaci konzumentů negativních emocí. Tady si policie skutečně zaslouží posílení kapacit. Jestliže někdo vyhrožuje násilím, věšením oponentů nebo popravami příbuzných názorového oponenta, musí vědět, že to je trestné nejen v reálném, ale i virtuálním prostoru. Svoboda projevu skutečně nepokrývá nebezpečné vyhrožování. Stát nesmí připustit, aby si kdokoliv myslel opak.