Včera byla slavnostně odhalena pamětní deska našemu válečnému veteránovi Jiřímu „Regimu“ Schamsovi. Odhalení pamětní desky, které muselo být v minulosti kvůli pandemii koronaviru několikrát odloženo, i samotná výroba desky je dílem spolku na podporu válečných veteránů, z.s./CZ FORCES, jehož předsedu, Jaroslava Dolejšku, jsme požádali, aby spolek a vztah k Jiřímu Schamsovi popsal. Níže tedy uvádíme jeho slova.

Foto: Pamětní deska věnovaná Jiřímu „Regimu“ Schamsovi | Jana Horáková / Spolek na podporu válečných veteránů, z.s. CZFORCES

Kdysi jako válečný veterán jsem se stal členem SVV ČR (Sdružení válečných veteránů ČR). V roce 2010 jsem pak byl, společně s mými kamarády z misí, poprvé pozván na akci konanou Ministerstvem obrany. Maminka jednoho válečného veterána tehdy na akci přivezla na vozíku jednoho z nás, a tak jsem po letech zas viděl Jirku Schamse. Byl jsem zaskočený, že ho zase vidím a teprve až druhý den jsem si sehnal spojení na Jirkovu sestru Petru, která nás pak s Jirkou rychle spojila. Později jsme se potkávali a postupně se dozvídali části Jirkova neuvěřitelného příběhu.

Štábní praporčík in memoriam Jiří „Regi“ Schams, který byl součástí Útvaru speciálních operací Vojenské policie (označovaný též jako Special Operations Group, SOG), což byla jednotka Vojenské policie pro speciální operace. V roce 2008 byl Regi v Afghánistánu těžce raněn při útoku sebevražedného atentátníka.

Foto: Jiří Schams během patroly v afghánské vesnici (leden 2008) | Ministerstvo obrany ČR

Po tomto útoku zůstal Jiří několik měsíců v kómatu a střepina, která mu zůstala v hlavě, mu těžce poškodila mozek a upoutala jej na invalidní vozík. Všechny lékařské předpovědi po jeho návratu byly velmi skeptické a nedávaly mu mnoho zbývajícího času života. Po následujících téměř sedm let však Regi statečně bojoval s nepřízní osudu. I přes všechen svůj boj s následky svých zranění Jiří Schams nakonec po krátké a těžké nemoci dne 7. ledna 2015 zemřel. Jeho neuvěřitelný boj s následky svých zranění a nepřízní osudu by mohl být pro většinu lidí velkou inspirací.

Společně s ostatními novodobými válečnými veterány jsme si tehdy uvědomili, že u nás vojáci (a dnes i vojákyně), kteří padli na zahraničních misích nebo později zemřeli na následky svých zranění, nemají žádné pamětní místo, žádný vojenský hřbitov či pamětní desky (v té době existovala pouze jedna v Hodoníně - Luděk Zeman, 
dnes má i Milan Štěrba). Jediné co bylo a je, jsou štítky se jmény padlých v památníku na Vítkově. Začal jsem tedy ohledně pamětních míst věnovaným našim  padlým veteránům opakovaně vznášet na schůzích veteránů i jinde, avšak vždy jsme byli odkázáni pouze na již existující štítky s tím, že to stačí. V lednu 2015 pak Jirka Schams umřel a zase se nic nedělo, a tak jsme si začali hledat svou vlastní cestu k realizaci našich požadavků a založili si proto svůj spolek. Kvůli dobré zapamatovatelnosti a dnes i komunikaci se zahraničními veterány a spolky, jsme potřebovali krátký, jasný a nejlépe mezinárodní název - tak jsme nakonec zvolili CZFORCES.

Foto: Vrchní praporčík Armády České republiky Peter Smik s maminkou Jiřího Schamse | Jana Horáková / Spolek na podporu válečných veteránů, z.s. CZFORCES

Nechtěli jsme však kopírovat činnosti již existujících spolků a sdružení, přetahovat si členy, řešit neustále stanovy a příspěvky, dotace či zapojovat se do zbytečných sporů. Chtěli jsme jít svou vlastní cestou. Na počátku jsme provedli průzkum spolků u nás a hlavně i v zahraničí, kde je mnohem větší tradice této činnosti. Nejvíc nás zaujaly spolky z Velké Británie, USA a Polska, odkud jsme se nechali ohledně některých věcí inspirovat. Zaujal nás např. bývalý příslušník SEALs, Brandon Webb, se svým programem „RED CIRCLE“, který razil teorii konkrétní činnosti, rychlé reakce a minimální administrativy. U nás takto fungují např. v Prostějově (ex 601.skss a 102.pzpr) a pár dalších, jako Tomáš Sláma. 

Foto: Slavnostní odhalení pamětní desky válečnému veteránovi Jiřímu „Regimu“ Schamsovi | Jana Horáková / Spolek na podporu válečných veteránů, z.s. CZFORCES

Po registraci našeho spolku jsme si jako první cíl stanovili udělat každému vojákovi či vojákyni, kteří padli na misi nebo na její následky, pamětní desku, aby jejich rodiny, blízcí a kamarádi věděli, že si jich vážíme a že se na ně nezapomíná.

Na zhotovení pamětních desek je třeba si vydělat a jelikož nepobíráme žádné dotace, museli jsme si na to vydělat sami. Vymysleli jsme proto s místopředsedkyní vlastní nabídku vzpomínkových předmětů (trička, hrnky, samolepky, vlčí máky apod.), které jsme v rámci internetového dobročinného obchodu začali nabízet. S realizací předmětů pomohli hlavně čeští výrobci, na čemž si zakládáme a děkujeme jim za spolupráci a důvěru. Všechen zisk z prodeje pak jde na konkrétní naše akce.

Z následného prodeje předmětů, který zatím netvoří příliš velký příjem, jsme nakonec zaplatili výrobu naší první pamětní desky. Ohledně výroby pamětní desky jsme měli štěstí na kameníka, i na ostatní lidi kolem nás, jako např. na plk. Vávru, ředitele odboru pro válečné veterány (který bohužel letos zemřel). Překvapivá byla také podpora a zájem dalších lidí z civilního prostředí.

V souvislosti s odhalením pamětní desky nám bylo nápomocno velení Armády ČR, Vojenská policie, radnice Prahy 3 a magistrát hlavního města Prahy. Podpora přišla i ze strany Jirkových spolubojovníků z 601.skss a SOG VP.

Foto: Slavnostní odhalení pamětní desky válečnému veteránovi Jiřímu „Regimu“ Schamsovi | Jana Horáková / Spolek na podporu válečných veteránů, z.s. CZFORCES

Na odhalení pamětní desky se objevila řada novodobých válečných veteránů. V podstatě je to tak, že když se potkají veteráni, komunikace mezi nimi funguje často i beze slov. I po letech se vidíme pořád stejně, jsme ti ,,nesmrtelní, našlapaní“. Vyznamenání nám spíše slouží jako vizitka pro poznáni kdo jsme, kde jsme byli a s kým. Jsme stále kamarádi, i když je dnes někdo milionář, jiný má existenční problémy, někteří slouží dále, jiní jsou již v záloze a někteří jsou i po smrti, ale stále jsme stejná armáda. 

A proč jsme si zvolili vytvořit 1. pamětní desku právě Jirkovi Schamsovi? V roce 2015 jsem šel na pohřeb svého kamaráda z armády, z misí, svého prvního velitele - Jirky Schamse. Stojíte tam ve slavnostní uniformě, od poddůstojníků až po generály. Někdo má víc, někdo méně vyznamenání, avšak všichni jsme stejná „krevní skupina“. Dozní hudba, prolétnou stíhačky a jdete poprvé kondolovat rodině a pozůstalým, které ani osobně neznáte. Jdete postupně, nejdříve sestra s rodinou. Děkují vám, že jste přišel. A najednou stojíte před maminkou Jirky a je jedno, jakou máte hodnost, kde jste byl a co máte za sebou a vidíte ten pohled, který říká „Stojíte tu, výkvět armády, veteráni z misí, ale můj Jirka tam za vámi leží pod českou vlajkou, a vy tady stojíte. Taky tady mohl a měl být.“ Nepřeje vám nic zlého, natož jiné rodině, jen je tam, menší elegantní dáma, v očích smutek a věčná bolest. Nemáte ji na ten pohled co říct, a najednou vám dojde, že tím, kdo platí za to, že sloužíte, jezdíte na mise a riskujete život, nejste vy.

Video: Pocta Jiřímu „Regimu“ Schamsovi / YouTube

My děláme to, pro co jsme se narodili, byli jsme vycvičeni, ale naše mámy, tátové, sourozenci, děti, ženy, manželé, přítelkyně milenky, to oni se musí vyrovnávat s tím, že tady už nejsme. Z misí se vracíme jiní, a jsou to právě oni, kdo s námi bude žít i po návratu, zlidšťovat nás, nést naše stavy a nálady a nést veškeré následky, když se nevrátíme. Najednou víte, že Jirkově mamince syna nevrátíte, ani dalším. Ale rozhodnete se udělat, spolu s dalšími kolegy, cokoliv, co je ve vašich možnostech abyste vyjádřil poděkování za službu padlým kolegům a zmírnil bolest pozůstalých. Jim totiž patří opravdové poděkování.

Kromě zisku z prodeje předmětů máme také transparentní účet kam lidé mohou posílat peníze v rámci pomoci konkrétním veteránům nebo pozůstalým, případně pro příslušníky ozbrojených a bezpečnostních složek, kteří zemřeli, nebo byli zraněni v souvislosti s výkonem služby. Informace o konkrétních případech dostáváme od známých z armády a dalších složek, z veteránských fór, médií nebo se na nás lidé přímo obracejí.

Naše činnost se neustále nabaluje, vše děláme po službě a práci. Dnes už tvoříme spolehlivý tým složený z našich kamarádů z armády, Aktivních záloh, bezpečnostních složek i z civilu. Na konkrétní akce se pak spojujeme dle potřeby. Neschůzujeme, věci raději probíráme na střelnici, při dobrém jídle a pití nebo při pohybu. 

Dnes už nemusíme vysvětlovat, kdo jsme a co chceme, postupně naplňujeme svoje cíle, týkající se nejen misí, ale i připomínání vojenské historie, píšeme články, občas poskytujeme i rozhovory. Do budoucna se chceme více podílet na střeleckých výcvicích a akcích pro veřejnost. Chceme také pomáhat vojákům po odchodu do civilního života.