Vojenská služba představuje základní prvek obranné politiky každého státu. Způsob její organizace a právní rámec se však napříč členskými státy NATO výrazně liší. Tato rozmanitost vychází nejen z rozdílných historických zkušeností, demografických podmínek a ústavních tradic, ale také z konkrétní bezpečnostní situace, ve které se jednotlivé země nacházejí. Společným jmenovatelem však zůstává snaha o zajištění dostatečně početných a kvalitně připravených ozbrojených sil, schopných reagovat na konvenční i hybridní hrozby.

Aliance jako celek nevyžaduje od svých členů jednotný model branné politiky, což dává státům značnou autonomii. Tento přístup umožňuje přizpůsobit strukturu ozbrojených sil vlastním potřebám, avšak zároveň komplikuje kooperaci v rámci aliančních struktur. Přestože NATO sdílí společné obranné plánování, otázka lidských zdrojů zůstává v kompetenci jednotlivých států. Výsledkem je pestrá škála přístupů – od plně profesionálních armád přes povinnou vojenskou službu až po systémy totální obrany.

Modely vojenské služby

1. Plně profesionální armáda

Model profesionální armády, založený na dobrovolném náboru, uplatňuje většina západních států NATO. Příslušníci ozbrojených sil jsou zde smluvní zaměstnanci státu, kteří se k vojenské službě hlásí dobrovolně a podléhají přísnému výběrovému řízení. Je to charakteristické pro Spojené státy americké, Spojené království, Německo či Českou republiku. Profesionální armády sází na vysokou míru specializace, technologické vybavení a kvalitní výcvik. Výhodou tohoto modelu je efektivita, vysoká morálka a motivace vojáků, která často souvisí s prestiží služby a kariérními příležitostmi. Nevýhodou je vysoká finanční náročnost a relativně nízká schopnost rychlého rozšíření sil v případě krize. Problémem bývá také klesající zájem o službu, zejména v době míru a v zemích s negativním populačním vývojem. Profesionální model klade důraz na stabilitu a dlouhodobou připravenost. V krizových situacích je ale závislý na dostatečně fungujících záložních systémech, které bývají ve státech s tímto modelem méně rozvinuté než u států s odvodovou povinností.

2. Všeobecná branná povinnost

V některých státech NATO je stále uplatňována všeobecná branná povinnost, která ukládá vojenskou službu všem (nebo většině) občanů určitého věku, obvykle mužům. Typickým příkladem jsou země jako Řecko, Turecko, Litva či Estonsko. Občané jsou na základě zákona povoláni k vojenskému výcviku a po jeho ukončení jsou zařazeni do aktivních či pasivních záloh. Tento model zajišťuje poměrně vysokou personální připravenost státu a schopnost rychlé mobilizace. Umožňuje také širší zapojení společnosti do obrany a často posiluje národní identitu. V některých zemích se uplatňuje i genderová rovnost – například Norsko od roku 2015 povolává k vojenské službě ženy i muže rovnocenně. Nevýhodou může být nižší úroveň motivace a profesionality, protože služba není vykonávána na základě dobrovolného rozhodnutí. Kritizována bývá také její efektivita v době technologicky vyspělého bojiště, které klade vysoké nároky na odbornost a specializaci.

3. Selektivní odvodové systémy (hybridní modely)

Mezi klasickými profesionálními armádami a všeobecnou brannou povinností existují modely, které kombinují prvky obou přístupů. Příkladem je Švédsko nebo Dánsko. Tyto státy formálně udržují systém povinné vojenské služby, avšak uplatňují selektivní odvod – ročně je k výcviku povolán jen omezený počet osob na základě schopností, motivace nebo výběrového řízení. Výhodou je flexibilita – stát si udržuje schopnost mobilizace, aniž by zatěžoval celý věkový ročník potenciálních odvedenců. Selektivní odvodový model umožňuje zacílení výcviku na kvalitnější kandidáty a snazší adaptaci na měnící se bezpečnostní prostředí. Také vytváří předpoklady pro rozvoj aktivních záloh, aniž by zcela opouštěl princip branné povinnosti. Hybridní přístup bývá vnímán jako kompromis mezi plnou profesionalizací a všeobecnými odvody. Zvláště v menších státech s omezenými lidskými i finančními zdroji může představovat udržitelný model obrany.

4. Model totální obrany

Specifický přístup k vojenské službě představuje tzv. model totální obrany, nejvýrazněji zastoupený ve Finsku. Koncept vychází z předpokladu, že v případě krize se do obrany státu zapojí celá společnost – nejen ozbrojené síly, ale i civilní struktury, průmysl, samospráva i občané. Vojenská služba je zde povinná pro muže, ženy se mohou hlásit dobrovolně. Finský model je znám vysokou mírou důvěry obyvatel ve vlastní armádu a širokým zapojením populace do systému záloh. Důraz je kladen nejen na výcvik a připravenost, ale i na odolnost společnosti jako celku. Součástí systému jsou například rozsáhlé sklady, kryty, pravidelné cvičení civilní obrany a propojení armády s místními komunitami. Zmíněná strategie zajišťuje vysokou míru autonomie obranného systému a schopnost dlouhodobého odporu i při přerušení spojenecké pomoci. Totální obrana je náročná na organizaci i financování, ale představuje robustní a celospolečenský přístup k bezpečnosti. V současnosti se finským modelem inspiruje více členských států NATO, včetně pobaltských zemí a Polska.

Trendy a vývoj

Po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022 dochází v NATO ke zřetelnému obratu v přístupu k branné povinnosti. Zatímco v předchozích desetiletích docházelo k postupné profesionalizaci armád, v posledních letech narůstá zájem o modely umožňující rychlou mobilizaci obyvatelstva. Německo, které zrušilo povinnou službu v roce 2011, aktuálně diskutuje o jejím možném obnovení. Dalším výrazným trendem je rostoucí důraz na aktivní zálohy. Mnoho členských států investuje do rozvoje záložních sil a hledá cesty, jak motivovat občany k dobrovolné službě v uniformě mimo hlavní profesní dráhu. Tento přístup se ukazuje jako flexibilní a relativně finančně efektivní. Zároveň přispívá k posilování vztahu mezi ozbrojenými silami a civilní společností. Neméně důležitou otázkou zůstává zapojení žen do vojenské služby. Zatímco většina států umožňuje ženám dobrovolný vstup do armády, pouze v Norsku existuje skutečně genderově neutrální branná povinnost. V budoucnu lze očekávat, že otázka rovnosti v přístupu ke službě bude i nadále předmětem debat, zejména v kontextu širší společenské změny vnímání obrany státu jako kolektivního úkolu.

Rozmanitost vojenských služeb napříč členskými státy NATO odráží rozdílné historické zkušenosti, geografické podmínky i politické tradice. Ačkoliv neexistuje jednotný model, všechny země čelí podobným výzvám – demografickému útlumu, nedostatku personálu a nutnosti připravit se na krizové scénáře vysoké intenzity. Klíčovým trendem posledních let je návrat k prvkům odvodového systému a důraz na mobilizační schopnosti. Z hlediska alianční obrany je důležité, aby rozdílné přístupy byly kompatibilní a umožňovaly efektivní spolupráci v rámci společných operací. Vyžaduje to nejen technickou interoperabilitu, ale i sdílení osvědčených postupů v oblasti lidských zdrojů. NATO jako instituce může v tomto ohledu sehrát důležitou roli prostředníka a koordinátora. Budoucnost vojenské služby v NATO bude pravděpodobně hybridní – kombinující prvky profesionálních sil, dobrovolných záloh i částečné branné povinnosti. Vzorem se může stát severský model, který klade důraz na celospolečenskou připravenost a angažovanost v obraně. Výzvy 21. století si žádají nové přístupy – nejen v oblasti zbraní, ale i v přístupu k těm, kteří je nosí.

Zdroj: NATO.int, EDA