Mario Draghi, bývalý italský premiér a prezident Evropské centrální banky, vyzval ve své nedávno zveřejněné zprávě o konkurenceschopnosti EU k radikální změně politiky. V případě nečinnosti Evropanům hrozí prohloubení závislosti na ostatních geopolitických mocnostech, například na USA v oblasti obranných technologií. Bruselu chybí centrální řízení obranného průmyslu, které by definovalo strategické cíle a podporovalo evropeizaci dodavatelských řetězců.

Výdaje unijních států na obranu jsou v současném geopolitickém prostředí nedostatečné, uvádí nedávno zveřejněná Draghiho zpráva. Kvůli dlouhému období míru ve většině Evropy a americkému bezpečnostnímu deštníku vojenské výdaje v EU klesaly padesát let. Absence poptávky a dlouhodobého plánování zakázek připravily evropský obranný průmysl o schopnost odhadovat budoucí potřebu, což se následně projevilo v poklesu průmyslových kapacit. Trend klesajících výdajů na obranu se počínaje rokem 2014 částečně obrátil a po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022 došlo k výraznému nárůstu obranných rozpočtů.

V současnosti ovšem evropské výdaje stále zůstávají přibližně třetinové ve srovnání s výdaji USA, přičemž Čína vydává na obranu stále více peněz. USA podle švédského think tanku SIPRI loni vyčlenily ministerstvu obrany 916 miliard amerických dolarů, zatímco kumulativní výdaje členských států EU se odhadují na 313 miliard dolarů. Čínský obranný rozpočet zřejmě dosáhl výše 296 miliard dolarů, vzhledem k chybějícím oficiálním číslům ovšem může být i výrazně mohutnější. Na USA a Čínu připadla v roce 2023 téměř polovina veškerých světových výdajů na obranu, přičemž obranný rozpočet USA představoval podíl o velikosti 37 % (trojnásobek podílu čínského).

Pouze deset členských států NATO vynakládá v souladu se závazky vůči organizaci více než 2 % svého HDP na obranu. Pokud by všechny členské státy EU a NATO pod dvouprocentní hranicí alianční cíl splnily, obranné výdaje by dodatečně vzrostly o 60 miliard eur. Evropě z důvodu podfinancování chybí prostředky na cestu k zajištění strategické autonomie a k udržení kroku s globálními konkurenty. Nové obranné technologie však vyžadují masivní investice do průmyslového odvětví, což předpokládá rychlá politická rozhodnutí na celoevropské úrovni.

Investice EU do obranného výzkumu a inovací jsou navíc mnohem nižší než investice jejích průmyslových konkurentů. Unie zaostává zejména za USA. V roce 2022 členské státy investovaly do obranného výzkumu a vývoje celkem 10,7 miliardy eur, což se ani zdaleka nepřibližuje rozpočtu Spojených států. Ty v roce 2023 na výzkum, vývoj a testování vyčlenily 140 miliard dolarů.

Navzdory několika iniciativám nebyly evropské státy dosud schopny nebo ochotny provést celkovou konsolidaci a integraci unijní obranné průmyslové základny. V cestě jim především stojí obavy související s národní suverenitou a autonomií, jakož i neochotou členských států vzdát se některých průmyslových kapacit ve prospěch přeshraničních řešení. Na rozdíl od EU prosazují USA strategii zcelování svého obranného průmyslu velmi důsledně. Po skončení studené války snížily počet klíčových zbrojovek z jednapadesáti na pět hlavních hráčů, kteří se velmi úspěšně prosazují na globálním trhu.

Překonání duplicity průmyslových kapacit podporou mezinárodní vnitrounijní spolupráce povede dle Draghiho zprávy k úsporám z objemu a k vytvoření konkurenceschopnějších evropských obranných korporací. Jen dostatečně velké společnosti dovedou vyvinout nové technologie (zejména interoperabilní „systémy systémů“), z jejichž dostupnosti mohou všechny evropské národní ozbrojené síly v budoucnu těžit. Nedostatečná unijní standardizace se naplno projevila v ukrajinsko-ruské válce, kdy evropské státy dodaly Kyjevu deset různých typů houfnic využívajících 155mm munici. 

Chybějících výrobních schopností v EU využívají zahraniční dodavatelé. V posledních letech směřovala většina evropských investic do obranných řešení k americkým výrobcům, nicméně ani Izrael nebo Jižní Korea nepřišly zkrátka. Rozhodnutí „nakupovat v USA“ vychází z dědictví druhé světové a studené války, přičemž části unijní elity vyhovuje v zajetých kolejích pokračovat. Z celkové částky 75 miliard eur, kterou členské státy utratily v období od června 2022 do června 2023, bylo 78 % výdajů na veřejné zakázky přesměrováno na nákupy od zbrojovek se sídlem mimo EU. Ze 63 % šlo o firmy se sídlem v USA, jež mezi lety 2021 a 2022 svůj prodej do Evropy zvýšily o 89 %.

V některých případech může být volba nákupu z USA oprávněná, protože EU některé výrobky nedokáže vyrobit. V mnoha případech ale existují evropské ekvivalenty nebo by je unijní obranný průmysl mohl rychle poskytnout. Některé americké obranné produkty zároveň nejsou vždy vhodné pro evropské potřeby a v budoucnu se rozdílná očekávání od zbraní ještě prohloubí. Spojené státy totiž upravují své vojenské schopnosti, aby v první řadě dokázaly reagovat na nové hrozby v Tichomoří. 

Přesto mnozí členové Evropské unie upřednostňují nákupy obranné techniky z USA. Jak zmiňuje nedávná zpráva o konkurenceschopnosti EU, americká vláda zaprvé podporuje prodej vojenského materiálu z hlediska administrativy – po podpisu mezivládní dohody se stará o uzavření a správu smlouvy s průmyslovým dodavatelem. Zadruhé je mnoho evropských zemí špatně informováno o skutečné nabídce evropského obranného průmyslu – symptom nedostatečné konsolidace poptávky ze strany politického vedení EU. Svou roli hraje též skutečná nebo domnělá rychlejší dostupnost a vnímaná kvalita a cena amerických výrobků. Nakonec mají Evropané často užší vazby s americkými vojenskými představiteli než mezi sebou a upřednostňují interoperabilitu s USA, protože si jakýkoliv vojenský zásah bez účasti Američanů nedokáží představit. 

Z historických důvodů trpí řízení obranné průmyslové politiky na úrovni EU roztříštěností a slabostí. Členové EU neměli politickou vůli ani účinný mechanismus pro sdružování zdrojů a společné financování, pořizování, údržbu a modernizaci obranných produktů nebo technologií. Stejně tak nebyly většinou ochotny integrovat své obranné průmyslové kapacity, aby dosáhly efektivity a hospodářsky zajímavých objemů. Unie nemá centralizovaný orgán, kterému by byl svěřen tým odborníků pro řízení průmyslových obranných a bezpečnostních iniciativ, pro poskytování finančních prostředků z Bruselu nebo s jasným politickým mandátem k činnosti v této oblasti. 

Dne 5. března 2024 Evropská komise představila první strategii pro evropský obranný průmysl (EDIS - European Defence Industrial Strategy) a související program pro obranný průmysl (EDIP - European Defence Industry Programme), který je nařízením, jež provádí opatření ze strategie. Cílem obou dokumentů je řešit mnoho výzev popsaných v tomto článku. EDIS i EDIP navrhují soubor opatření „vynakládat více, lépe, společně a evropsky“ v oblasti bezpečnosti a obrany. Navrhované nařízení o EDIP bylo předáno Evropskému parlamentu a Radě Evropské unie k posouzení. Hlasování zákonodárců se pravděpodobně uskuteční v probíhajícím funkčním období Evropského parlamentu.

Tyto iniciativy snad povedou k vypracování střednědobé obranné průmyslové politiky EU, která definuje unijní obranné strategické cíle, podpoří přeshraniční spolupráci a povede k evropeizaci dodavatelských řetězců. Mario Draghi pro zbrojovky například požaduje vyčlenění finančních prostředků na údržbu přechodně nevyužívaných výrobních kapacit, privilegovaný přístup k surovinám a energii či opatření umožňující v případě naléhavé potřeby rychlé rozšíření produkce. 

Unijní politika musí rovněž myslet na řízení poptávky po obranných výrobcích a na standardizaci zakupovaného vybavení. Zvýšení společných výdajů na obranu a společné zadávání veřejných zakázek vytvoří příznivé podmínky pro další konsolidaci průmyslových kapacit. Důležitost obranné průmyslové politiky je také nutné promítnout v institucionálním uspořádání EU, zejména posílit Komisi v její koordinační úloze a zřídit funkci komisaře pro obranný průmysl s odpovídající strukturou a financováním. K jeho práci bude náležet definice a vykonávání unijní obranné průmyslové politiky, která bude odpovídat současné geopolitické realitě.

Zdroj: DefenseNews, Evropská komise, SIPRI, EDIS