Běží druhý měsíc ruské invaze na Ukrajinu a Putin stále nemá vítězství ve svých rukou, a to i přesto, že agresorova armáda má převahu v počtu vojáků i množství materiálu. Postrádá ale to nejdůležitější, co vojáci každé armády musí nezbytně mít: odhodlání bojovat a v boji i zemřít. Ačkoliv velká část sdělovacích prostředků jak v minulém roce, tak i na začátku ruské invaze v únoru referovala o masivním soustředění ruských vojsk po obvodu Ukrajiny, pro vyhodnocení, zda dojde k útoku ze všech směrů, takové rozmístění jednotek nedávalo vojensky žádný smysl. Proto řada z nás nevěřila, že se Rusko odhodlá k útoku na Ukrajinu z takových pozic, které neumožňují efektivní soustředění sil v jednotlivých směrech. 

Foto: Běží druhý měsíc ruské invaze na Ukrajinu a Putin stále nemá vítězství ve svých rukou, a to i přesto, že agresorova armáda má převahu v počtu vojáků i množství materiálu. Postrádá ale to nejdůležitější, co vojáci každé armády musí nezbytně mít: odhodlání bojovat a v boji i zemřít. (na fotografii zničená ruská technika u letiště Hostomel v oblasti Kyjeva, 2. dubna 2022) | Shutterstock

Budu-li hovořit sám za sebe, nevěřil jsem, že jsou ruští velitelé tak špatně připraveni a že se k takovému útoku odhodlají. Také jsem se spletl v tom, že jejich pozice je tak slabá, že nebudou schopni donutit politiky ke změně rozhodnutí a od vojenského útoku na Ukrajinu upustit.

24. února však ruský útok začal. Od počátku bylo zřejmé, že jejich vojska nepostupují tak, jak bylo naplánováno. I když Rusové několik let organizovali rozsáhlá cvičení, ve kterých plánovali ofenzivní operace, daleké přesuny a logistickou podporu velkých vojenských kontingentů, současná situace ruských vojsk svědčí o tom, že se jednalo jen o hraná cvičení, která nebyla provázaná s realitou.

Nyní je evidentní, že ruští velitelé a štáby nejsou vzděláni ve vedení moderního válčení, v používání moderních zbraní a technologií. Jak to dobře známe z minulosti, i nyní ruští velitelé a vojenští experti velmi pravděpodobně upravovali závěry z rozborů podle přání svých nadřízených. Jinak si nelze vysvětlit fatální selhání v hodnocení odhodlání ukrajinského národa bránit své území, dokonce i odhodlání části ukrajinské společnosti s vyšším zastoupením ruské menšiny. Ukrajinská armáda rozhodně nebyla před invazí v optimálním stavu, ale její schopnosti byly výrazně podceněny. A především byl podceněn morální stav ukrajinských vojáků.

Rusko stále válčí podle sovětských pravidel

V roce 2017 jsem se dostal do konfliktu s některými generály a plukovníky socialistické éry. Zastávání se sovětských metod a armádní kultury bylo spojováno s napadáním českých změn v armádní struktuře a zaměření výcviku. Studium na vysoké válečné škole bylo jen „kurzem“ oproti „kvalitnímu vzdělání“ v sovětské/ruské Vorošilově akademii. Současný konflikt ukazuje skutečný rozdíl. Zatímco ukrajinští velitelé (ač ne všichni) mají vzdělání v západních vysokých válečných školách a školách generálního štábu a i s omezenými silami ukrajinské armády vedou úspěšný boj s ruskými vojsky, ruští absolventi Vorošilovy akademie se po úvodních nezdarech vrátili ke „standardnímu“ vedení války, tedy k tomu, co se ve Vorošilově akademii stále učí: válčení ve stylu druhé světové války.

Převaha ve vzdělání ukrajinských velitelů je zřejmá v pojetí komplexního zajištění bojových aktivit ukrajinské armády. Sice nemůže úplně zabránit ztrátám na lidských životech a technice, ale v poměru ke ztrátám na ruské straně jsou tyto ztráty jen zlomkem. Ze záběrů a informací z bojiště je evidentní, že ruští velitelé nechápou, že nestačí jen soustředit velké množství útvarů na směru operace, ale musí také změnit jejich složení. 

Příkladem může být složení bojových skupin předsunuté vojenské přítomnosti NATO na východním křídle, ve kterých jsou zastoupeny vedle vševojskových jednotek všechny potřebné druhy vojsk, které komplexně brání a podporují bojové jádro. Že to Rusové nechápou, demonstruje mimo jiné fakt, že i po zkušenostech ze Sýrie nebo Náhorního Karabachu, nevěnují odpovídající pozornost boji proti průzkumným, ale především bojovým dronům. Buď to nechápou, nebo nemají adekvátní prostředky. Ale výsledek je stejný. Moderní velitelské systémy jsou v komunikaci zajištěny šifrováním, nejméně maskováním. Rusové používají staré, nemoderní komunikační prostředky, které lze jednoduše odposlouchávat a také rušit. Pokud je pravda, že ty moderní byly rozkradeny, jen to ukazuje na stav a morálku nejenom ruské armády, ale i ruské společnosti, která je z tohoto hlediska stále hluboko v socialistické éře.

Rusko není schopné realizovat opatření proti satelitnímu sledování, nejenom proti vojenským satelitům, ale ani proti civilnímu snímkování. Strategické maskování na straně Ruska vlastně neexistuje. Jako nedostatečné se rovněž jeví zaměření na vedení radioelektronického boje, případně opatření proti působení ukrajinských sil. Moderní systémy velení, řízení, průzkumu a přehledu spojené se systémy přesného navedení se jeví jako něco, co není v ruských silách zvládnout. Ostatně velké množství staré munice, která má k přesnosti hodně daleko, spolu s velkým množstvím selhávajících bomb a raket ukazuje i na to, že se používá nejen munice stará, ale i velmi nespolehlivá.

Absolutním selháním ruských velitelů je velmi nízký morální stav řadových vojáků, pravděpodobně i nižších velitelů. Vyslat do boje vojáky základní služby bez toho, že by měli informace o tom, že jdou do války (před vlastní operací podepisovali kontrakt), je trestuhodné. Ale v historii ruských válek to není poprvé.  To má samozřejmě dopad na jejich morálku, ale především to vede k velkému počtu obětí nevinných vojáků, kteří si takový osud dobrovolně nevybrali.

Početní převaha, kterou mohou Rusové uplatnit, může vést ke ztrátám části ukrajinského území, i když se konečně Západ odhodlá k poskytnutí těžké vojenské techniky. Ta bude ale z velké části staršího data výroby, většinou nemodernizovaná, a tedy poměrně zranitelná. Lehké protitankové, případně protiletecké zbraně budou jen částečně vyvažovat ruskou početní převahu.

Možná, že se Rusům podaří obsadit další část ukrajinského východu a jihu. Z hlediska jejich možností se to jeví jako pravděpodobné, pokud se ovšem nezhroutí celý systém ruského zásobování a pokud se neprobudí ruská společnost a davy Rusů v ulicích nezabrání dalšímu vedení války.

Ruská neschopnost strategického maskování a klamání

Rusko naznačilo změny svého plánu invaze na Ukrajinu, když stáhlo vojska z kyjevského směru, z čehož je zřejmé, že se vzdalo ambice změnit režim na Ukrajině. O to více pozornosti musíme věnovat východní Ukrajině – Doněcké a Luhanské oblasti. Jejich obsazení Rusko oznámilo jako další hlavní cíl. Spojení mezi Krymem a separatistickými republikami bude probojováno, i kdyby to mělo stát životy dalších tisíců vojáků a civilistů. Zničení praporu Azov v Mariupolu pak může být označeno za splnění úkolu denacifikace. Mariupol je totiž zásadní a klíčové vítězství, kterého musí Putin dosáhnout. Jinak by totiž celá válka ani zdaleka nesplnila cíle, které byly deklarovány. Mariupol je významným námořním přístavem a je komunikačním uzlem a spojnicí mezi Krymem a separatistickými republikami, tedy i Ruskem. Navíc, Mariupol vzdoroval ve válce v roce 2014, a proto musí být potrestán.  

Udržení prostoru mezi Chersonem a Krymem je důležité i z hlediska fungování zavlažovacího kanálu vodou z Dněpru na trase Nova Kachovka, Kalančak a Armjansk na Krymu. Krym je na tomto prostoru závislý i z hlediska zemědělství.

Pokud bude mít Rusko sílu, bude pokračovat v boji ve směru Cherson a Oděsa. Ale oznámení o splnění cíle udržením celé východní části od Charkova, přes Mariupol po Cherson na jihu bude pravděpodobně to, co bude Putin označovat za minimální úspěch na Ukrajině. Zbyde mu pak oddělit Ukrajinu od Černého moře a vytvořit koridor na zamrzlý konflikt na teritoriu Podněstří. Nyní není zcela jasné, zda takový úkol nebude pro Rusko příliš velké sousto. Pomoci mu může přesun vojsk z východu a mobilizace záložníků, což se podle současných zpravodajských informací již děje. Ruští velitelé si však o strategickém maskování aktivit svých ozbrojených sil mohou nechat jen zdát: o jejich současných záměrech je poměrně dobrý přehled.

Rusko bude muset zdůvodnit i úplné stažení vojsk od Kyjeva, Černihivu a Sumy. Každá válka je zároveň válkou informační. Dá se s velkou dávkou pravděpodobnosti předpokládat, že Rusko svoji prohru na severu označí za úspěch klamné operace, která měla za cíl odvrátit pozornost od hlavních směrů a vázat značné síly ukrajinské armády. To samozřejmě Rusko tvrdit může, ale nezdar je až příliš zřetelný. Stejně jako je zřetelná neomluvitelná brutalita, s jakou Rusové postupovali proti místním obyvatelům, jejichž těla ještě po ruském ústupu ležela na mnoha místech. Otřesná svědectví z Buči nebo Borodjanky ukazují na morální pokleslost ruských vojáků. Na tomto místě je ale také třeba uvést, že se válečných zločinů dopouští i někteří ukrajinští vojáci, o čemž svědčí uniklé video vraždy ruských vojáků.

Ruský útok se nám jevil jako absurdní

Mnozí analytici a vojenští představitelé včetně mě nebyli schopni správně vyhodnotit situaci před invazí. Mimo USA a Velké Británie mnoho z nás nevěřilo, že se Putin k útoku odhodlá. Bylo to tak absurdní, že tomu věřil jen málokdo.
Druhým naším problematickým místem byl fakt, že jsme vůbec neznali reálný stav ruské armády: do jaké hloubky zasahuje korupce, klientelismus a marasmus socialistického zřízení. Velkolepé prezentace nejlepší ruské techniky jako výkřiku technologické nadřazenosti se v plné nahotě ukazují jen jako marketingové aktivity. Příkladem je tanková technika ruských invazních vojsk. Obdivovaný tank T14 Armata na bojišti nebyl vidět a ostatní ruské tanky ve všech možných variantách jsou vidět často totálně zničené. Elektronické systémy ochrany tanků Štora a Aréna, tak jak je prezentovali Rusové v minulosti, nejsou na tancích vidět. 

18. března byl pravděpodobně zničen jediný prototyp modernizovaného tanku T-80UM2, který byl vybaven systémem Drozd 2. Korupce a plýtvání ruským národním bohatstvím vyčerpalo Rusko natolik, že ani tyto zbraně nebyly do armády zavedené. Velmi pravděpodobně je to podobné i u letecké techniky, která není schopna obrany před prostředky protivzdušné obrany dodané Ukrajině. Rozkrádání armádního majetku je standard, o kterém se veřejně mluví, a nejde o nic nového. Známe ho z doby, kdy u nás Rusové „dočasně“ pobývali. K ruské armádní kultuře patří i prokázané rabování.

Ve „válce prezidentů“ výrazně prohrává Putin. Na rozdíl od prezidenta Zelenského není mimo nenávistných projevů ve sdělovacích prostředcích vně Ruska příliš vidět. Je to důležité, protože prezident Zelenský na svoji stranu strhl téměř celý svět. Je evidentní, že Rusko nejenom dnes, ale i do daleké budoucnosti Ukrajinu ztratilo. A i když bude část území ovládat, Ukrajinci nebudou souhlasit s tím, že by obsazená území byla územím ruským. Vedle toho Rusko ztratilo i mezinárodní kredit, který se Putinovi nepodaří obnovit, i kdyby byl u moci dalších 20 let. Ať už na bojišti válka dopadne jakkoli, Rusko již ze strategického pohledu prohrálo.

Foto: Armádní generál Ing. Jiří Šedivý (v.v.) | archiv Jiřího Šedivého

Arm. gen. Ing. Jiří Šedivý

Bývalý náčelník Generálního štábu AČR, vedoucí katedry bezpečnostních studií a garant programu MPA – Bezpečnostní a krizový management na vysoké škole CEVRO Institut. Je členem České euroatlantické rady, jeho specializací je bezpečnost, krizové řízení, reforma ozbrojených sil ČR, ochrana kritické infrastruktury státu, energetická bezpečnost a další související oblasti.