Na únorovém zbrojním veletrhu IDEX 2021 ve Spojených arabských emirátech byla oficiálně představena nová 155mm samohybná houfnice DITA od společnosti Excalibur Army. Stala se předmětem velkého zájmu odborné veřejnosti, ale vyvolala i polemiky, jelikož je příležitostně užívána také jako nástroj pro kritiku rozhodnutí Armády ČR pořídit samohybné houfnice typu CAESAR. Do značné míry jde o podobné argumenty těm, které se používaly u téhož tématu i ve prospěch samohybné houfnice Zuzana 2 slovenské výroby. Na tomto místě je ovšem nutno zdůraznit, že ačkoli slovenský systém nepochybně představuje velmi výkonnou zbraň a DITA má velký technický i komerční potenciál, jedná se o příklady poněkud odlišné koncepce, která se nedá označit za přímou konkurenci typu CAESAR. Označovat některou z nich za „lepší“ či „horší“ než tu druhou je ve skutečnosti zavádějící.

Foto: 155mm ShH CAESAR 8x8 | Nexter Systems / CC BY-NC-ND

Slovenská samohybná houfnice Zuzana 2 a nová česká houfnice DITA navazují na konstrukci slavné samohybné kolové houfnice vz. 77 neboli DANA. Ta ve své době nepochybně náležela na světovou špičku a dramaticky předbíhala naprostou většinu konkurence dvěma nezvyklými rysy. Prvním byla montáž zbraně na kolový podvozek, kdežto tehdy se uplatňovaly takřka jen podvozky pásové. DANA v tom zůstávala dlouho prakticky ojedinělá, až v 80. letech se přidal jihoafrický systém G6 a až v 90. letech začalo přibývat houfnic na podvozcích nákladních aut, z nichž první byl ostatně právě CAESAR. Druhým zvláštním rysem houfnice DANA bylo její automatické nabíjecí zařízení, které samočinně nabíjelo granáty a prachové náplně. Právě tyto dva rysy ostatně daly zbrani její název, protože zdánlivé dívčí jméno je ve skutečnosti zkratka pojmu „Dělo Automobilní Nabíjené Automaticky“. Každopádně lze konstatovat, že DANA se hodně výrazně zapsala do dějin dělostřeleckých zbraní a její originální základní konstrukce se stále chlubí nezanedbatelným evolučním potenciálem.

Ten koneckonců prokazuje též slovenská zbraň Zuzana 2, jež se dá označit za faktický vrchol vývojové linie, jež po rozdělení Československa vznikla na Slovensku. Jeho průmysl nejdříve provedl prodloužení hlavně houfnice DANA z 37 na 47 násobků ráže. Tak vznikl typ Ondava, jenž se však sériově nevyráběl. Dalším krokem se stala samohybná houfnice Zuzana, která již používá západní ráži 155 mm a získala i exportní kontrakt pro Národní gardu Kypru. Finálním výsledkem je pak typ Zuzana 2, který je nyní zaveden ve výzbroji slovenské armády. V České republice se úsilí orientovalo poněkud jiným směrem, protože česká armáda projevila zájem o modernizaci zbraně DANA, ovšem při zachování ráže 152 mm (konverze existujících houfnic na 155 mm by totiž byla značně složitá a nákladná, protože obě konstrukce munice se odlišují koncepcí prachových náplní). Tak vznikly modernizované podoby DANA M1 a DANA M2 a jako nejnovější produkt se zrodila houfnice DITA ráže 155 mm, která ale představuje již zcela novou, přestože na pohled vcelku podobnou zbraň.

Foto: Kolová kanónová houfnice DITA 155 mm | EXCALIBUR ARMY / CC BY-NC-ND

Každopádně ale platí, že DANA, Zuzana i DITA používají shodnou konstrukční filozofii, a to houfnici umístěnou v mohutné pancéřované věži na osmikolovém podvozku firmy Tatra. Vcelku podobně je koncipován i jihoafrický typ G6, kdežto kolové samohybné houfnice, jež se začaly v západních zemích vyskytovat v 90. letech, se vyznačují odlišným přístupem. Vystihuje jej někdy užívaná zkratka TMG (Truck Mounted Gun), jelikož skutečně jde o děla montovaná na nákladních automobilech. Základem tak bývá podvozek nákladního auta se šesti či osmi koly, na jehož zádi se nachází lafeta s houfnicí. Lze v podstatě říci, že jde vesměs o montáž původně tažených děl na automobilové podvozky, což do jisté míry spojuje výhody tažených i klasických samohybných děl, zvláště relativně nízkou hmotnost a současně vysokou taktickou pohyblivost.

Francouzský komplet CAESAR původně opravdu vznikl tak, že se použila odvozenina tažené houfnice TRF1 kalibru 155 mm, která se umístila na šestikolové šasi Mercedes-Benz Unimog. Sériová verze francouzské armády je však umístěna na podvozku Renault Sherpa a zahraniční zájemci mohou volit i jiné podvozky, což ostatně představuje jednu důležitou výhodu houfnic kategorie TMG, protože armády různých zemí nemusejí zavádět nové platformy, resp. mohou pro montáž děla použít některý „svůj“ podvozek. To koneckonců demonstruje i skutečnost, že nynější verze systému CAESAR je instalována na osmikolovém podvozku Tatra Force. Ostatně na podvozcích od kopřivnické automobilky se objevily rovněž další typy této kategorie, a sice jihoafrická zbraň T5 Condor, izraelský systém ATMOS 2000 či pokusná indické houfnice MGS.

Foto: Samohybná kolová houfnice Zuzana 2 | KONŠTRUKTA - Defence, a.s. / CC BY-NC-ND

Ačkoli se i DANA, Zuzana a DITA někdy řadí do kategorie TMG, z předchozího popisu jasně vyplývá, že jde o zástupce podstatně odlišné konstrukční filozofie. V tomto smyslu jsou bližší klasickým pásovým samohybným houfnicím, od kterých se liší právě kolovými podvozky, ale shodují se montáží zbraně v masivní otáčivé věži. O této příbuznosti vypovídá také fakt, že na Slovensku vznikly i pásové modifikace houfnice Zuzana, jež dostaly jména Himalaya a Diana (první má šasi tanku T-72 a druhá polský podvozek UPG-NG), a že i věž nové české houfnice DITA lze umístit též na jiné podvozky včetně pásových. Každopádně jde o koncepci odlišnou od instalace děla na záď šasi nákladního automobilu, což dnes reprezentuje častější řešení, ale je poněkud zavádějící stavět jednu z těchto koncepcí nad druhou, jelikož obě mají nějaké silné a slabé stránky. Záleží proto na konkrétních podmínkách a požadavcích každé armády a nelze obecně konstatovat, které z těchto řešení je „lepší“.

Koncepce houfnic DANA, Zuzana a DITA nesporně nabízí vyšší ochranu osádky, která se po celou dobu nachází pod ochranou pancíře. V případě běžných houfnic kategorie TMG, kam se řadí i CAESAR, bývá zpravidla potřebné, aby obsluha pro vedení bojové činnosti vystoupila z kabiny a prováděla nabíjení, neboť většina těchto typů užívá manuální nebo asistované nabíjení. Tak je tomu i u aktuální verze houfnice CAESAR. Vlevo od závěru stojí dva nabíječi, kteří pokládají prachové náplně do zařízení, jež je vsunuje do komory, kdežto vpravo stojí třetí nabíječ, který se stará o granáty. Jejich přesun ze schránek k tomuto muži je však automatizován, protože jej provádí mechanické rameno (u původní podoby děla CAESAR se musí i tato činnost provádět ručně). Existují ale i zbraně s plně automatickým nabíjením, zejména britsko-švédský Archer, automatizované nabíjení má obdržet i nová verze izraelského systému ATMOS 2000 a ostatně i francouzská firma Nexter chce nabízet plně samočinné nabíjení pro CAESAR, byť to zřejmě bude znamenat redukci vezených zásob munice.

Foto: Samohybná kolová houfnice DANA M2 152 mm | EXCALIBUR ARMY / CC BY-NC-ND

Na první pohled se tedy může zdát, že typy s pancéřovanou věží představují lepší volbu než ty se zbraní na zádi automobilového podvozku, ovšem realita je poněkud složitější. Automatické nabíjení je logicky složitější, což pochopitelně znamená vyšší riziko poruchy a vyšší výrobní i provozní náklady. Navzdory obecně vžité představě neznamená nutně vyšší kadenci, jak jasně ukazuje srovnání rychlosti střelby houfnic DANA, DITA a CAESAR, protože první z nich má max. kadenci 5 ran za minutu a druhá 6 ran za minutu, ale z houfnice CAESAR může zkušená obsluha vypálit 6 ran za 45 sekund. Do jisté míry tak jde o obdobu srovnání nabíjení v tancích západní a sovětské konstrukční školy, protože SSSR nezavedl nabíjecí automaty kvůli zvýšení kadence (ostatně lidský nabíječ v západních tancích obvykle pracuje rychleji), nýbrž primárně kvůli snížení počtu členů osádky. Pro srovnání, houfnice DANA má osádku pěti mužů, kdežto systém CAESAR obsluhuje podle verze tři až pět osob a výjimečná míra automatizace zbraně DITA dovolila redukci osádky na pouhé dva muže.

Na volbu houfnice CAESAR často směřuje kritika ve smyslu, že v bojové situaci bude osádka mimo vozidlo ohrožena palbou nepřítele, protože současné dělostřelecké radiolokátory mohou takřka okamžitě určit pozici a navádět odvetnou palbu. Ačkoli toto tvrzení samo o sobě zajisté působí logicky, ve skutečnosti jde o vytržení jedné specifické situace z celého kontextu. Nelze jistě popírat, že taková situace by ve válečném konfliktu mohla nastat, jenže jde pouze o jedno z řady rozmanitých ohrožení, jimž mohou dělostřelecké systémy čelit. Např. loňský konflikt o Náhorní Karabach demonstroval potenciál bojových dronů, jejichž zbraně reprezentují hrozbu i pro silně pancéřovaná bojová vozidla. Dělostřelecké systémy se mohou stát rovněž cíli útoků v týlu, resp. ve zdánlivém bezpečí fronty, každopádně se ovšem obecně nepředpokládá, že by soudobé samohybné houfnice (a to ani ty věžové) měly přijít do přímého styku s protivníkem. Taková situace by tedy měla být spíše výjimečná.

S tím souvisí též kritika systému CAESAR ve smyslu, že jde o údajně o „koloniální“ houfnici vhodnou hlavně pro expediční operace, nikoli pro obranu domácího území. Dokonce se přímo objevilo tvrzení, že hlavním účelem těchto zbraní v české armádě bude asistence Francouzům v Mali. Nesporně je pravdou, že francouzská armáda nasadila své zbraně CAESAR v několika zahraničních operacích (vedle Mali také v Iráku či Afghánistánu), avšak tuto zbraň si pořídily také armády několika dalších zemí a exportní úspěchy sbírají též jiné typy této kategorie, aniž by to jakkoli souviselo s hájením zájmů Francie. Nepochybné ale je, že houfnice CAESAR se stala vítězem výběrového řízení Armády ČR mj. proto, že se může chlubit vskutku rozsáhlými bojovými zkušenostmi, které konkurence postrádá. Svou roli nejspíše hrál i fakt, že CAESAR je již zaveden v řadě armád a další zákazníci se rýsují, zatímco typ Zuzana 2 užívá jen armáda Slovenska a další export nevypadá příliš pravděpodobně. S tím pak zákonitě souvisí též jedna nesmírně důležitá věc, jež se týká houfnice DITA.

Tvrzení, že pokud je k dispozici moderní česká houfnice DITA, byla chyba vybrat pro českou armádu typ CAESAR, je ve skutečnosti mimořádně zavádějící. CAESAR totiž představuje již řadu let etablovanou a v provozu i v reálném boji výborně prověřenou zbraň, zatímco DITA je v této chvíli jenom experimentálním demonstrátorem. Koncepce houfnice DITA má nesporně obrovský potenciál a může se porovnávat i se špičkovými produkty světových mocností, které dokonce může částečně předčit, jak ukazuje zejména enormní míra automatizace, díky níž má DITA jen dvoučlennou osádku. V této chvíli lze ale opravdu seriózně hovořit jen o budoucím potenciálu, protože vývoj houfnice DITA ještě není zdaleka dokončený. Nyní musejí probíhat rozsáhlé zkoušky, na jejichž základě vznikne prototyp sériové verze, a jakmile se najde nějaký zákazník, může začít sériová výroba, jenže to vše zabere ještě několik let, takže DITA zkrátka v této chvíli není pro Armádu ČR reálně „k dispozici“.

Může být zajisté velice lákavé představovat si houfnici DITA v barvách české armády a nelze vyloučit, že se tento krok učiní, zatím však jde o otázku vzdálenější budoucnosti, kdy bude na místě vyřadit houfnice DANA a pořídit jejich přímou náhradu. Naopak CAESAR představuje aktuálně dostupné řešení aktuálního požadavku, protože Armáda ČR potřebuje dělostřeleckou zbraň ráže 155 mm, aby se čeští dělostřelci mohli bez omezení zapojit do společných operací, resp. efektivněji kooperovat se spojenci v NATO a EU. Nemusí zdaleka jít jen o Afghánistán, Mali či jiné exotické lokality, protože nynější mezinárodní situace napovídá, že nutnost použít dělostřelectvo NATO může hodně rychle nastat také např. ve východní Evropě, na Balkáně či ve Středomoří. Volba zbraně CAESAR dává ostatně smysl i z ekonomického hlediska, jelikož tato zbraň nabídla nejlepší poměr výkonu a ceny.

Za zmínku stojí i širší dimenze česko-francouzské spolupráce, do které CAESAR zapadá. Lze očekávat, že společnost Nexter bude mít zájem o další uplatnění této verze houfnice CAESAR na světovém trhu, což nabízí další velké šance pro český průmysl, protože Francie pochopitelně dokáže prosadit houfnice CAESAR na šasi Tatra ve státech, kde má politický či ekonomický vliv. Souhrnně tak lze říci, že CAESAR řeší aktuální potřebu a dává českému průmyslu pozici důležitého subdodavatele v potenciálně rozsáhlém výrobním a exportním programu. Houfnice DITA pak prokazuje, že český průmysl dokáže přicházet také s domácími programy světové úrovně, které navazují na slavnou tradici a mohou do budoucnosti nabízet obrovské možnosti. Ve skutečnosti zapojení českého průmyslu do projektu CAESAR může pomoci v programu houfnice DITA tak, aby se v budoucnu stal úspěšným, a dále francouzský a český průmysl můžou spolupracovat společně na vývoji dělostřeleckých systémů příští generace.