Zhoršení globální bezpečnostní situace a nárůst konfliktů, které mají vliv na globální vývoj může ukazovat na fakt, že našim protivníkům se v této době vyplatí využívat v mezinárodních vztazích vojenskou sílu. Vypuknutí války na Ukrajině, útoky hnutí Ansar Alláh na mezinárodní dopravu v Rudém moři, teroristické útoky Hamásu na Izrael a pokračující čínská hrozba v Indo-Pacifiku vyvolávají otázku, zda je strategie odstrašení ze strany západních velmocí resp. NATO stále kredibilní a funkční.

Pojem odstrašení je nedílně spojen zejména se studenou válkou a rozmachem jaderných zbraní, nicméně i v dnešní době jeho význam neklesá, spíše naopak. V obecné rovině výraz odstrašení znamená takovou aktivitu, která oponenta resp. potenciálního protivníka odradí (odstraší) od konkrétní akce a tento následně od dalších kroků upustí. Typicky se v mezinárodních vztazích jedná o odstrašení od útoku jednoho státu na druhý. Odborná literatura rozlišuje čtyři následující druhy odstrašení: Odstrašení odmítnutím, odstrašení potrestáním, přímé odstrašení a rozšířené odstrašení. 

Odstrašení odmítnutím (deterrence by denial) spočívá v odstrašení konkrétního státu od akce prostřednictvím vlastního postupu, který učiní původní postup neproveditelným a v extrémním případě způsobí oponentovi výrazné ztráty. Může se tedy jednat o rozmístění dostatečných sil a prostředků tak, že protivník nebude moci provést invazi nebo jinou akci. Může se také jednat o vybudování robustní sítě protivzdušné obrany, která docílí vysoké úspěšnosti při sestřelování vzdušných cílů. 

Odstrašení potrestáním (deterrence by punishment) spočívá odstrašení pomocí nasazení takových prostředků, které v případě útoku mohou vést k potrestání útočníka – takové eskalaci, která bude pro útočníka nepřijatelná. Jedná se například o nasazení jaderných zbraní nebo zničující ekonomické sankce.

Přímé odstrašení (direct deterrence) je jakýmsi poddruhem odstrašení, jelikož se jedná o přímé odstrašení ze strany jednoho aktéra vůči jinému aktérovi. Příkladem může být například přímé odstrašení agrese proti vlastnímu území – například americké odstrašení sovětského jaderného útoku na Spojené státy během studené války.

Rozšířené odstrašení (extended deterrence) spočívá v odstrašení aktéra a jeho odrazení od útoku na třetího aktéra. Typickým příkladem může být americké odstrašování sovětského útoku na evropské členy Aliance během studené války. Určitým pozůstatkem rozšířeného odstrašení je také rozmístění jaderných zbraní na území evropských členů Aliance v rámci programu nuclear-sharing.

Ačkoliv Aliance nemá s Ukrajinou žádné smluvní závazky o obraně, před 24. únorem 2022 (ruská invaze na Ukrajinu) se bohužel Západu nepodařilo odstrašit Rusko od jeho využití hrubé síly vůči Ukrajině. Rusko tak na Ukrajině vede již dva roky ozbrojený konflikt a podle hodnocení některých expertů není vyloučeno, že v následujících letech (byť v omezené míře) by Rusko mohlo napadnout i některý členský stát Severoatlantické aliance. Naopak Rusku se podle všeho podařilo věrohodně odradit Alianci od masivnější podpory bojující Ukrajině. 

Ostrašení USA resp. Západu nezabránilo ani napadení Izraele teroristickým hnutím Hamás (7. října 2023), pokud tedy připustíme, že se dá vůbec v případě teroristických organizací tyto efektivně odstrašovat. Následně na podporu snah Hamásu zahájilo teroristické hnutí Ansar Alláh (podporovaného Íránem) útoky proti lodní dopravě na jedné z hlavních námořních dopravních tepen světa – v Rudém moři. Opět se tedy nepodařilo USA resp. mezinárodní koalici odradit konkrétního aktéra od využití síly a koalice byla donucena přikročit k úderům proti pozicím hnutí Ansar Alláh. Hlavní roli při těchto úderech hrály jako obvykle Spojené státy, které do oblasti přesunuly významné prostředky včetně letadlové lodě. Ani tyto přesné údery však stoprocentně neodstrašily hnutí od podnikání dalších útoků na komerční plavidla. 

Ze strany Korejské lidově demokratické republiky (KLDR) a Íránu v poslední době také vidíme různé aktivity, které dokazují, že dané státy nejsou odstrašeny (méně pravděpodobným) vojenským úderem nebo (pravděpodobnějšími) ekonomickými sankcemi. Podobně je na tom Čínská lidová republika, jejíž nepřímá podpora Rusku trvá a nic nenasvědčuje tomu, že by měla skončit. Navíc její aktivity v Indo-Pacifiku neustále narůstají.

Obecný význam Aliance jako takové včetně výhod členství jednotlivých států v této organizaci je nesporný. Výše zmíněné události však ukazují, že odstrašující (konvenční) potenciál významných západních velmocí resp. Aliance oslabuje a je tak na místě se ptát, zda a jakým způsobem NATO dokáže do budoucna např. účinně odstrašit Rusko od jeho případného útoku na členské státy Aliance, zejména na východním křídle. V této souvislosti nelze brát na lehkou váhu ani nedávný výrok bývalého prezidenta USA Donalda Trumpa, (který na tuto funkci bude podle všeho opět kandidovat), že USA pod jeho vedením nebudou před Ruskem bránit země NATO, jež nedávají dost na obranu.

Zdroj: RAND, The Guardian