Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) je ústředním správním úřadem pro kybernetickou bezpečnost včetně ochrany utajovaných informací v oblasti informačních a komunikačních systémů a kryptografické ochrany. Ředitelem NÚKIB je od 20. března 2020 Karel Řehka. Vojenská kariéra generála Řehky je úzce spjata se speciálními silami, kde se vypracoval od velitele skupiny 6. speciální brigády, přes velitele skupiny leteckých návodčích, až po velitele 601. skupiny speciálních sil, kde působil v letech 2010 – 2014. V roce 2011 se stal velitelem Úkolového uskupení speciálních sil ISAF v Afghánistánu. Od listopadu 2014 do července 2017 zastával post ředitele na nově založeném Ředitelství speciálních sil Ministerstva obrany ČR. V souvislosti s bohatou vojenskou kariérou a současnou funkcí ředitele NÚKIB jsme se pana generála Řehky zeptali na pár otázek.

1) Pane Řehko, působil jste dlouhá léta v armádě, kde jste dosáhl hodnosti brigádního generála. Když se podíváte zpětně, co Vám armáda dala a co naopak vzala?

Služba v armádě mi toho dala moc. Když se nad tím zamyslím, je vlastně dost těžké říct, co všechno, protože vojenská služba mě formovala celý můj život. Nastoupil jsem na vojenské gymnázium, když mi bylo 14 let, a od té doby jsem trávil většinu času ve vojenském prostředí. Asi nejvíce mi to dalo osobní disciplínu, schopnost sloužit nějakému ideálu na základě vnitřního přesvědčení, tvrdě pracovat na úkolech i na sobě a schopnost vést lidi. Mezi to cenné určitě patří zkušenost života v semknutém kolektivu, kamarádství a taky poznání, že život v míru, bezpečí a blahobytu je něco, co bychom neměli brát jako samozřejmost a čeho bychom si měli velmi vážit. Ne všude to tak totiž mají. Těch věcí ale byla spousta. Dost jsem toho nacestoval a viděl, mohl jsem studovat i pracovat v zahraničí, potkal jsem zajímavé a inspirativní lidi, mohl jsem se pořád učit něco nového. To je úžasné. Nejcennější ze všeho ale bylo, že jsem mohl vést skvělé lidi, sloužit jim, učit se od nich a být na ně hrdý.

Foto: Manévry Battle Group Poland (vedené USA) - cvičení Bull Run 2017. Karel Řehka se zdraví s tehdejším velitelem Battle Group, v pozadí polští kolegové. | archiv Karla Řehky

Co mi armáda naopak vzala? Já si nemyslím, že mi armáda něco vzala. Pokud jsem o něco přišel, musel něco obětovat, tak mi to nebrala armáda, ale já sám. Vždycky jsem měl možnost volby a byla to moje rozhodnutí. Je mi líto, že jsem vždy nedával rodině, co bych měl a co by si zasloužila. To ale není chyba armády. Jak jsem si nastavil priority a jak jsem se jich dokázal držet je moje osobní rozhodnutí a odpovědnost. 

2) Když se zpětně podíváte na plány nákupů a modernizací s ohledem na KVAČR, jak současnou situaci hodnotíte A jak si myslíte, že budou reagovat spojenci, kupříkladu přímo Bílý dům?

Já si současnou situaci opravdu netroufám hodnotit. Nikdy jsem nenesl odpovědnost za modernizaci celé armády a navíc jsem poslední tři roky vojenské služby strávil v zahraničí, kde jsem řešil jiné problémy. U revize staré a tvorby nové koncepce výstavby jsem tedy nebyl. 

Všichni víme, že modernizace armády v minulosti dlouhodobě po mnoho let neměla takovou prioritu, jakou by podle mého názoru mít měla. Docházelo ke kumulování vnitřního dluhu, technologickému zaostávání a díky neustálým změnám v zadání a zdrojích také k obrovské vnitřní nestabilitě, což nemá dopad jen na techniku, ale především na to nejcennější – na lidi. Myslím, že vojáci si uvědomují, že armáda není jediný problém společnosti a nemusí být vždy tou nejvyšší prioritou. Tak to vždycky bylo, je a bude. Jedna věc je ale výše výdajů a druhá její předvídatelnost. Ta je naprosto zásadní, bez toho stavět moderní armádu opravdu nejde. 

Netroufám si hodnotit současnou situaci armády a ani mi to nepřísluší. Celkově jsem ale optimista. Jsou samozřejmě věci, které mě mohou frustrovat, na druhou stranu ale vidím spoustu pozitivního. Obrana se postupně stává vážným a důležitým tématem, kterému se věnuje pozornost. Ve veřejném prostoru vidím častěji seriózní diskusi, bavíme se o hrozbách, strategiích, spojeneckých závazcích a podobně. Ta diskuze běží i na nejvyšší politické úrovni a myslím si, že tam dostatečná shoda je. Věřím, že společnost opravdu začíná více vnímat důležitost obrany a bezpečnosti. To je pro mě povzbudivé. 

Jak budou reagovat spojenci? Česká republika je suverénní, vyspělá a sebevědomá demokratická země a myslím si, že nás takto vnímají i spojenci. Alespoň já tu zkušenost mám. Naši vojáci k tomu nemálo přispívají. Pokud budeme obranu brát vážně, budeme transparentní a předvídatelní, budeme mít i respekt našich spojenců. Naši ekonomiku evidentně nečekají lehké časy, ale vedení země opakovaně deklaruje, že obrana zůstává prioritou. To je důležité.

3) 601.skss, které jste velel v letech 2010-2014, byla vždy elitním útvarem, který měl, co se týče výbavy a výzbroje, vždy něco navíc. Nemyslíte si, že na tento útvar většina vojáků „žárlí“? Myslíte si, že i ostatní armádní jednotky dospějí k výzbroji a výstroji, kterou si zaslouží?

Každá armáda potřebuje vysokou míru unifikace vybavení, bez toho nejde válčit. O výsledku vojenských operací a války do značné míry rozhoduje udržitelnost sil a logistika a tu v boji bez unifikace nejde zabezpečit. 

Pravda je, že speciální síly plní specifické úkoly, které často vyžadují odlišný přístup k řešení problémů i materiál. Jsou malé a to je výhoda, můžeme si u nich dovolit nižší míru unifikace. Naše speciální síly měly historicky relativně dobrou úroveň vybavení, ale myslet si, že se v materiálním zabezpečení nepotýkají se svými vlastními problémy, by bylo naivní. Ano, pro vojáka z jiných součástí armády může vybavený speciál vypadat sexy, ale věřte mi, že ani speciální síly nemají, na co si prstem ukážou, a neustále musí řešit své vlastní problémy. 

Foto: V letech 2010-2014 Karel Řehka velel 601.skss. Na snímku z této doby je při cvičném seskoku z vrtulníku Mi-171 nad Prostějovem. | archiv Karla Řehky

Naprosto chápu, že pokud se nějakému vojákovi nedostávalo základního vybavení, které ke své práci potřebuje, a vidí, že jinde to jde, tak může žárlit. Moje osobní zkušenost je taková, že v okamžiku, kdy jsme u speciálů s jinými jednotkami reálně spolupracovali na řešení nějakého problému, ať už ve výcviku, vývoji, nebo v operacích, a oni nás viděli v realitě, velmi rychle to vykrystalizovalo ve vztah vzájemného respektu. Navíc naše speciální síly vlastní iniciativou, prací a know-how mnohokrát přispěly k rozvoji vybavení v celé armádě.

Jestli na 601.skss většina vojáků žárlí, neumím říct, ale myslím si, že dnes už snad ani ne. Jestli i ostatní jednotky dostanou vše, co potřebují? Já bych si to strašně moc přál a pevně v to doufám. Speciální síly mám rád, je to moje srdcová záležitost, myslím si, že jsou pro ČR důležité a jejich význam v budoucnu rozhodně nebude klesat. Zároveň ale tvrdím, že speciální síly války nevyhrávají. To může jen armáda jako celek a je důležité, aby fungovaly všechny její součásti. Navíc speciální síly nežijí v bublině, jsou součástí armády. Jsem přesvědčený, že suverénní a sebevědomá Česká republika potřebuje silnou armádu a že to musí být armáda vševojsková, byť třeba s určitým omezením kapacit, podle aktuální bezpečnostní situace. Taky jsem přesvědčen, že velení armády a vedení rezortu MO dělá maximum proto, aby všichni vojáci měli vybavení, které potřebují a které si zaslouží. 

4) Armáda je v současné době připravena převzít velení mise v Mali. Dá se srovnat nasazení v Mali a v Afghánistánu, kde máte bohaté zkušenosti?

Mali moc neznám, i když jsem měl možnost se s tou zemí krátce seznámit, když tam působily naše speciální síly. Na tu otázku neumím odpovědět. Srovnání operačního nasazení nespočívá jen v rozdílu v geografickém prostředí, ale musíte srovnávat taky jaký je operační úkol a kdo a jak ho plní. Navíc Afghánistán není monolit ani geograficky. V Afghánistánu můžete působit ve městě, v poušti v písku, v horách na skále či ve sněhu, v lesích, v husté vegetaci u vody atd. Mali také není všude stejné. Pak se liší také operační úkol. V Afghánistánu naše armáda za ta léta plnila snad všechno od poskytování lékařské pomoci a výcviku, přes ochranu osob, leteckou podporu, provozování letiště až po bojové operace. Záleží tedy na tom, co přesně bych měl srovnávat a tyto informace nemám.

Téměř s jistotou se ale dá očekávat, že v Mali naše jednotky nebudou mít k dispozici takovou úroveň spojenecké bojové i logistické podpory a léta budovanou robustní infrastrukturu velení a řízení. A to je obrovský rozdíl bez ohledu na to, kde a s jakým úkolem budeme působit. 

Foto: Brigádní generál Ing. Karel Řehka | archiv NÚKIB

5) Nedávno jste se stal ředitelem Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB). Jak jste dospěl právě k této pozici? Bylo těžké opustit slibnou armádní kariéru?

Dospěl jsem k této pozici tak, že jsem se dozvěděl o výběrovém řízení, přihlásil jsem se do něho a uspěl jsem. Vnímal jsem to jako výzvu a příležitost podílet se na něčem strategicky důležitém pro bezpečnost České republiky. Kybernetická bezpečnost je dnes pro bezpečnost státu naprosto zásadní, NÚKIB je mladá a úspěšná organizace ve fázi rozvoje a já chtěl být u toho. 

NÚKIB je samozřejmě trochu jiný svět než armáda. Na druhou stranu já na sobě příliš velkou změnu nepozoruji. Mám dál od rána do večera práce až nad hlavu, musím se neustále učit nové věci a pracuji dál pro bezpečnost své země. Takže všechno při starém. V podstatě jsem se jen přesunul na jinou část „bojiště“. 

6) Jak probíhá Váš běžný pracovní den. Je výrazně ovlivněn koronavirem, či úřad funguje stejně za každé situace?

To se úplně nedá říct, protože minimálně v těch dvou měsících ve funkci má práce rozhodně není monotónní a můj pracovní týden vypadá pokaždé jinak. Většinou je to ale série schůzek a pracovních jednání na různých místech, s různými lidmi a na různá témata, potkávání lidí, telefonní hovory, videokonference, a pokud jsem na noc doma, tak večer příjezd domů a pokračování v práci. Podle možností do toho sem tam vsunu sportovní trénink. Navíc v průběhu týdne podle potřeby pendluji mezi Prahou a Brnem. 

Koronavir měl samozřejmě vliv na všechny. Byl jsem členem ústředního krizového štábu, náš úřad musel aktivovat vlastní krizový štáb, musela se řešit ochrana našich zaměstnanců, minimální přítomnosti na pracovištích, hygienická opatření atd. Navíc i součinnost a jednání s jinými institucemi byla do jisté míry omezená. Úřad ale musí dál fungovat a plnit své zákonné povinnosti bez ohledu na situaci. Vzhledem ke zhoršení situace v kybernetické bezpečnosti jsme některé své kapacity naopak museli dočasně posílit. Navíc NÚKIB není jen kybernetická bezpečnost a musí se plnit všechny úkoly. 

7) Jakou roli v současné době zastává takzvaná hybridní válka na světovém bojišti? Jsou informační boje s využitím dezinformačních prostředků (weby atp.) silnější zbraní, než jsou ty běžné, konvenční?

Každý potencionální protivník vyhledává slabá místa protistrany a snaží se na ně působit s využitím všech dostupných a vhodných nástrojů tak, aby dosáhl svého cíle. Tak to vždycky bylo, je a bude. Liší se pouze prostředí. Vstoupili jsme do informačního věku, žijeme v informační společnosti, informace a znalosti se stávají nejdůležitějšími aktivy. Informační technologie nám umožňují dělat věci, které bychom si před pár lety vůbec nedokázali představit. Zároveň se na nich ale stáváme závislí a vytváří nové zranitelnosti. To platí v celé společnosti v každé její činnosti, tedy i ve válčení, protože válčení je koneckonců společenská záležitost. Pravda je, že v našem geografickém prostoru dnes informační působení, především to v kyberprostoru, a další nevojenské nástroje ve vedení války nabývají na důležitosti. Říci ale, že jsou to jediné důležité nástroje a že ty konvenční už nejsou potřeba, by byl nesmysl a hazard. To vždycky závisí na prostředí a situaci, která se mění v čase. Teď může být něco důležitější a za deset let to může být jinak. Za těch deset let ale akceschopnou armádu bez existujícího základu nepostavíte. Takže ano, je třeba okamžitě budovat schopnosti proti hybridním hrozbám, neznamená to ale, že nepotřebujeme konvenční vojenské síly.

8) Dá se říci, že i v době míru jsme stále ve válce, ovšem v jiném slova smyslu?

To vždy záleží na tom, jak definujete válku. Pokud si moderní válku budu definovat podle své osobní definice, tedy že se jedná o „vzájemné soupeření, kdy se každá strana konfliktu k prosazení vlastních zájmů snaží protivníkovi vnutit svoji vůli a jeden z prostředků, které k tomu podle potřeby využívá (avšak zdaleka ne jediný), je násilí“, tak ano, pak jsme ve válce. Pokud ale použijeme některé jiné existující definice, například ty, které se odvíjí od úrovně násilí a počtu obětí, pak ne, ve válce nejsme. Jsem v tomto vyjadřování trochu opatrný, protože v minulosti mě někteří obviňovali ze strašení, vytrhávali výroky z kontextu, dokonce si někteří jedinci dali i tu práci a dotazovali v té věci ministerstvo obrany a podobně. Vždycky jsem ale zdůrazňoval, že záleží na kontextu a na tom, jak válku definujete. Řekněme tedy, že odpověď zda jsme v míru či válce může být nejednoznačná. To, že proti nám někteří aktéři nepřátelsky působí je ale jednoznačné. Kyberprostor je zářným příkladem. 

9) V nedávné době byly provedeny kyberútoky na řadu českých nemocnic. Co je hlavní motivací útočníků? Jde o finanční zájem, tedy řekněme výkupné, či již zmíněné prostředky neviditelné války, které mají za cíl podlomit suverenitu státu, institucí a organizací?

Dnešní svět je pod nějakými kyberútoky neustále, jedná se o dennodenní realitu. Některé útoky si můžeme představit jako do prostoru nastražené pasti, které vyčkávají, až se do nich někdo chytí. Jiné útoky jsou pečlivě připravené na míru jednoho subjektu, určitého oboru nebo konkrétní oblasti. Část útoků mohou provádět méně profesionální jednotlivci, jiné vysoce organizované a specializované skupiny. A motivace útočníků ve všech uvedených případech může být různá, od záměru se finančně obohatit, přes různou formu protestu nebo konkurenčního boje, až po sofistikované špionážní akce. Ale ke konkrétní situaci musím dodat, že možné původce útoků na naše zdravotnická zařízení v době koronakrize ani jejich motivaci NÚKIB nikdy nekomentoval. Žádná z teorií, které se v mediálním prostoru diskutují, nemá původ v NÚKIB. 

Foto: Brigádní generál Ing. Karel Řehka | archiv NÚKIB

10) Existuje nějaká spolehlivá obrana počítačových sítí, s přihlédnutím k tomu, kolik lidí v daných institucích má do systému přístup a mohou ho třeba i nevědomě ohrozit? 

Ano existuje. Správnou cestou je dodržovat stanovené standardy jak v technické, tak procesní oblasti. Jinými slovy, vše má být nastaveno tak, aby se přiměřeně chránilo to, co je cenné. Jinak budete chránit trampskou chatu v lese a jinak nějaké ministerstvo, banku nebo výzkumnou instituci. V oboru se tomu říká, že musíte jasně pojmenovat, jaká aktiva se mají ochránit. Podle toho navrhujete a realizujete ochranu a obranu. A nejde jen o technické prostředky, tedy hardware, software či síťové řešení, ale i o volbu vhodných konfigurací, nastavení procesů a kontroly nebo výběr kvalitních lidí.

K tomu je třeba dodat, že kyber bezpečnost není nějakým finálním, statickým stavem. Vždy se jedná o kontinuální proces, který co nejrychleji reaguje na jakékoli vnější i vnitřní změny. A druhým dechem musím dodat, že i perfektně připravený subjekt se může stát obětí útoku. V takovém případě bude však útok zavčasu detekován a vhodně nastavenými postupy budou minimalizovány jeho následky.

11) Můžete prozradit, kolika útokům je denně naše země vystavena? Alespoň Řádově?

Tyto statistiky jsou pouhými odhady, protože se hovoří jen o těch útocích, které byly odhaleny. V současné době se mluví o jednotkách miliard útoků, které denně míří na uživatele celého internetu. Kolik z toho činí útoky v rámci ČR, se jen těžko odhaduje a uváděná čísla tudíž nemají příliš vypovídající hodnotu. Navíc lze předpokládat, že NÚKIB se dozví jen o zlomku z celkového počtu. Naše pozornost je zaměřená na systémy důležité pro národní bezpečnost a chod státu. 

12) Existují mechanismy, které útočníky spolehlivě odhalí a předají spravedlnosti?

Existují dostupné mechanizmy, které výrazně zvyšují šanci na úspěch. V této oblasti je nutná úzká koordinace a spolupráce odborníků z různých institucí a oborů - techniků, analytiků, vyšetřovatelů, aktivních obránců, právníků a dalších specializovaných oblastí. Do toho vstupují vysoké nároky na nutné technické prostředky. Čili nejedná se o jednoduchou záležitost. Myslím, že v České republice tomu všichni zainteresovaní věnují velkou pozornost a úsilí, ale vzhledem k samotné podstatě kyberprostoru někdy může být obtížné útočníka vypátrat. Řada schopností se kontinuálně buduje a dále rozvíjí. Jako nejaktuálnější zmíním schválení novely zákona o Vojenském zpravodajství, které umožní využít dlouho žádané detekční a ofenzivní schopnosti našeho státu. Bez nich náš systém kybernetické bezpečnosti nikdy nebude úplný. Osobně pevně doufám, že novela bude schválena. Pro Českou republiku to bude znamenat významný krok k bezpečnějšímu kyberprostoru. 

13) Dá se nazvat kybernetický útok na nemocnici, elektrárnu, prvky infrastruktury apod. terorismem? Pokud ano, jaká je pak adekvátní odpověď na tento teroristický útok? 

To záleží na situaci. Například z hlediska práva je na území ČR teroristický útok definován trestním zákoníkem a záleží na tom, zda daný útok naplní skutkovou podstatu. Nelze to však zobecnit, řada kyberútoků má i jinou podstatu a záměr, např. obohacení, špionáž, aktivizmus, snaha o diskreditaci či ovlivnění veřejného mínění atd. Reakce se může lišit. Pokud byl spáchán trestný čin, je zahájeno trestní řízení podle platných zákonů. Pokud se bude jednat například o nepřátelský útok jiného státu, odpověď může záviset na politickém rozhodnutí. Vždy záleží na konkrétní situaci.

14) Do gesce NÚKIB spadá i kyberbezpečnost navigačního systému Galileo. Zabezpečuje tedy úřad tuto bezpečnost obecně pro celý systém nebo jen pro služby, které "čerpá" ČR?

NÚKIB plní funkci takzvaného Příslušného orgánu PRS (Competent PRS Authority), jak je vyžadováno v Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady 1104/2011/EU, a plní úkoly související s organizací a řízením přístupu autorizovaných uživatelů k veřejně regulované službě poskytované systémem Galileo. Jedná se tedy o širší a svým způsobem unikátní horizontální službu, která zahrnuje zajištění chodu dohledového střediska pro operační využití PRS, ochranu PRS informací, definování bezpečnostních pravidel pro provoz systému Galileo a dohled nad jejich dodržováním. 
Pracovníci NÚKIB také zastupují Českou republiku v Radě pro bezpečnostní akreditaci evropských globálních navigačních družicových systémů, ustavovanou při Agentuře pro evropské GNSS (GSA) v Praze, kde plní významnou roli v řídící funkci tohoto orgánu.

15) Jaké složky se v ČR starají o kyberbezpečnost? Má PČR, AČR atd. svůj vlastní bezpečnostní útvar a NÚKIB je pak "zastřešuje"?

Kyberbezpečnost se v podstatě týká každého z nás, ale samozřejmě je velký rozdíl mezi ochranou jednotlivce, libovolné instituce či firmy a subjektů, jejichž činnost je pro stát nepostradatelná. V České republice jsou určité vybrané subjekty ze státní i soukromé sféry, jejichž správný chod je nutný pro fungování naší společnosti. Ty jsou povinné dodržovat parametry zákona o kybernetické bezpečnosti, tedy už dříve zmíněné standardy v oblasti kyberbezpečnosti. Mezi ně patří i existence vlastních kyberbezpečnostních organizačních prvků. A rolí NÚKIB je mimo jiné koordinace činností těchto subjektů.

Čili takové útvary má jak armáda, tak i ostatní bezpečnostní složky, bezpečnostní týmy najdeme i v dalších institucích a soukromých firmách.

16) Do pravomoci NÚKIB spadá možnost nejen varovat, upozorňovat a monitorovat případné kyberútoky, ale patří mezi ně i přímá nařízení určitým institucím přijmout určitá opatření?

Ano, NÚKIB má nejen koordinační a preventivní roli, ale také výkonnou a kontrolní roli. Je ústředním správním orgánem pro kybernetickou bezpečnost, pro ochranu utajovaných informací v oblasti informačních a komunikačních systémů a kryptografické ochrany a plní funkci Příslušného orgánu veřejně regulované služby evropského družicového navigačního systému. Mezi výkonné role patří například vydání různých reaktivní opatření nebo vydání varování, vždy však podle platných zákonů České republiky.