Současná krize na polsko-běloruských hranicích související s migranty, kteří chtějí vstoupit na území Evropské unie, je vnímána jako další vlna evropské migrační krize z roku 2015. Situaci na výše uvedených polsko-běloruských hranicích bedlivě sleduje i řada evropských metropolí, které by se v případě proniknutí na území EU staly cílem těchto migrantů. V rámci exkluzivní spolupráce s renomovaným polským magazínem MILMAG vám níže přinášíme podrobný rozbor událostí na polsko-běloruských hranicích.

Foto: Polští vojáci pomáhající pohraniční stráži při ochraně polsko-běloruské hranice | MON

Současné události nejsou bezprecedentní, s podobnými případy jsme se již setkali ve zmíněném roce 2015, kdy tehdejší evropská migrační krize, někdy také označovaná jako evropská uprchlická krize, vyvrcholila. Případy vstupu lidí na území Řecka a Itálie ze severní Afriky jsou vlastně běžné. Proč se však současná migrační krize, byť nedosahuje takového rozsahu jako před šesti lety, setkává s takovou pozorností? Důvodů je hned několik.

První a nejdůležitější z pohledu Poláků je skutečnost, že se zmíněné události odehrávají na jejich pohraničí a že Polsko a Litva se staly tranzitním bodem na migrační trase. Podle oficiálních informací z listopadu 2021 Polsko zaznamenalo 24 500 pokusů o překročení hranice s Běloruskem.

Druhým důvodem je, že tlak na polské hranice kontroluje přímo běloruská vláda. S pomocí migrantů má Minsk za cíl destabilizovat EU a především pak chce díky tlaku na evropské instituce dosáhnout vlastních politických cílů, kterými jsou zrušení sankcí a uznání prezidentského úřadu Alexandra Lukašenka.

Foto: Tábor migrantů na běloruské straně hranice, sledovaný příslušníky pohraniční stráže a vojáky polské armády | MON

Geneze

Lukašenko ve své funkci prezidenta Běloruska, kterou zastává od roku 1994, v podstatě neustále politicky  lavíruje mezi Západem, chápaným jako Evropská unie, a Ruskem. Jeho úspěšné naklánění vah z jedné strany na druhou mu v podstatě zajistilo jistou formu bezpečí, a to i přes jeho přezdívku "poslední diktátor Evropy" či jeho nařčení z volebních podvodů. Evropa viděla v Lukašenkovi příležitost zatáhnout Bělorusko do vlastní sféry vlivu, v Rusku byl zas Lukašenko považován za garanta status quo. Situace se však změnila, což bylo způsobeno dvěma událostmi, které nakonec vyústily v politickou izolaci Běloruska.

První událostí bylo otevřené zmanipulování prezidentských voleb, ve kterých současný lídr získal 80 % hlasů. Tomu předcházela otevřená perzekuce opozice, včetně zatčení protikandidáta - Sergeje Cichanouského. Cichanouského pak v kandidatuře na prezidenta Běloruska nahradila jeho manželka Světlana, kolem které se sjednotila protivládní opozice. Podle některých informací tehdy v roce 2020 mohla získat přes 70 % hlasů. Zmanipulované výsledky voleb, podle kterých drtivě vyhrál Alexander Lukašenko, Cichanouská odmítla tehdy přijmout s tím, že běloruský lid je podle ní na straně opozice. Po násilných protestech proti výsledkům voleb se dne 10. srpna 2020 uchýlila do sousední Litvy, kvůli údajným výhrůžkám jejím dětem. V důsledku výše uvedeného pak Evropská unie neuznala Lukašenkovu pozici prezidenta Běloruska a uvalila na zemi řadu sankcí, včetně Lukašenka samotného, ​​jeho syna a poradce pro národní bezpečnost Viktora a dalších 179 lidí a subjektů spojených s běloruskou vládou.

Foto: Po opakovaných incidentech se simulovanými výstřely na příslušníky pohraniční stráže na polsko-běloruské hranici byla vytvořena speciální stanoviště za účelem zajištění jejich bezpečnosti. | MON

Druhým důvodem politické izolace Běloruska byl akt státního terorismu, kterým bylo zatčení opozičníka běloruské vlády Romana Protasiewicze na cestě z Řecka do Litvy. Běloruské vojenské letectvo tehdy donutilo osobní letadlo Ryanairu přistát v Bělorusku, kde byl Protasiewicz zatčen. V reakci na to EU zakázala běloruské letecké společnosti používat leteckou společnost sídlící v EU, a tím jí zakázala vstup na území EU.

Migranti

První informace o zvýšeném počtu lidí z Blízkého východu, kteří se snaží dostat do EU přes Bělorusko, se objevily v červnu 2021. S každým dalším dnem se jejich počet zvyšoval, a tak země jako Litva, Lotyšsko nebo Polsko musely při obraně hranic Evropské unie hlídat své vlastní hranice.

Skupiny, široce definované jako uprchlíci, se na polských hranicích neobjevily náhle. Od velké migrační vlny roku 2015 se menší či větší skupiny lidí, kteří hledají lepší, bezpečnější nebo pohodlnější život objevují  průběžně a neustále.

Velká část uprchlíků, kteří tehdy v roce 2015 přišli do Evropy, obyvatele starého kontinentu doslova šokovala. Jejich chování, nárokové postavení a nedostatek respektu ke kultuře komunit, ve kterých se ocitli, řadu občanů EU pobouřil. Informace o jejich neustálém porušování zákona, útocích či zatajování informací o jejich zločinech navíc velmi rychle vedly k obratu společenských tendencí od vítaných uprchlíků k nárůstu xenofobních a nacionalistických nálad.

Foto: Hlídka pohraniční stráže střežící řeku Bug na hranici s Běloruskem | MON

Je třeba zdůraznit, že k tehdejším ústupkům v rámci výše uvedené uprchlické krize došlo z velké části v tzv. "Staré Evropě", zatížené postkoloniálním dědictvím, která již několik desetiletí přijímá občany mimo Evropu a následně jim uděluje občanství. Země tzv. "Nové Evropy" – tedy země přijaté do EU po roce 2000, byly od počátku zdrženlivé a skeptické, a k tehdejším příkazům k relokaci uprchlíků se stavěly negativně. Jednalo se o země jako Polsko, Maďarsko, Litva, Česká republika, tedy země etnicky a kulturně homogenní, nezatížené historickým dluhem vůči bývalým koloniím.

Zastavení uprchlické vlny po roce 2015 v žádném případě nezpůsobilo vymizení tohoto fenoménu, avšak takové mohutnosti, jako před lety, příliv uprchlíků již nedosahuje. Případ Běloruska je tak po letech první migrační krize ve větším měřítku. Ve srovnání s událostmi před šesti lety lze tento fenomén označit za okrajový a nevýznamný, avšak jeho podoba a zkušenosti z předchozí vlny měly za následek výrazný nárůst zájmu o dění na polsko-běloruských hranicích.

Situace, která stále trvá, je výjimečná hlavně tím, že byznys, kterým vždy nelegální migrace byla, nyní získal podporu státní organizace. Migrantům totiž pomohl Minsk, který tímto způsobem začal naplňovat své hrozby z minulých let. Lukašensko se tak rozhodl přimět EU, aby uznala legitimitu jeho předsednictví, a ukončila tak politickou izolaci, kterou způsobily jeho vlastní činy.

Foto: Blokáda na hraničním přechodu mezi Polskem a Běloruskem v Kuźnica Białostocka | Policja Państwowa

V srpnu minulého roku Bělorusko uvolnilo svá vízová pravidla a přilákalo tak velké množství lidí, kteří chtějí vstoupit do EU. Zároveň se objevila i celá řada cestovních kanceláří, které nabízely letenky a ubytování ve vládních hotelech v Bělorusku, což vedlo ke masivnímu přísunu lidí z Libanonu, Sýrie, Turecka a Iráku.

Výše uvedená akce byla organizována velmi efektivně a setkala se s velkým zájmem. Území Sýrie, které je již deset let ve stavu občanské války, je stále tak nebezpečné, že mnoho tamních lidí je již dávno rozhodnuto vstoupit do EU. Pokud jde o migraci z Turecka, nejde o Turky, z nichž drtivá většina do EU nechce, ale o lidi v uprchlických táborech na tureckém území. V Turecku se nachází přes milion uprchlíků ze sousedních válkou zmítaných zemí. Podmínky v táborech, kde žijí, jsou hrozné. Přelidnění, krádeže, vraždy, drogy a znásilnění jsou pak pro mnoho lidí motivací pro to tábor při první příležitosti opustit. Když se pak objevila možnost dostat se do EU přes Bělorusko, mnoho lidí v tom vidělo svou šanci.

Mezi lidmi na polsko-běloruských hranicích jsou i Iráčané, zejména Kurdové. Ačkoli Irák není formálně ve válce, tehdejší intervence USA pod vedením NATO vedla k odstranění Saddáma Husajna, čímž došlo k destabilizaci situace v zemi a regionu, která trvá dodnes. Nejistá sociálně-politická situace a z ní plynoucí pocit nejistoty má pak za následek, že mezi současnými migranty na polsko-běloruských hranicích je také mnoho Iráčanů. Podle mluvčího kurdské regionální vlády by mohlo nabídku Běloruska využít až 8 000 lidí z kurdského regionu na severu Iráku.

Foto: Příslušníci pohraniční stráže poblíž hraničního přechodu v Kuźnica Białostocka | MON

Události na polsko-běloruské hranici se časově shodovaly se stažením sil NATO z Afghánistánu a následnou rychlou okupací této země Tálibánem. Pád vlády pak vyústil v útěk prezidenta Ašrafa Ghaního. Navzdory ujištění Tálibánu, že civilistům nic nehrozí, se tito rozhodli zemi opustit. Nahrávky z kábulského letiště, kde se Afghánci shromažďovali v naději na útěk ze země, pak o tamní situaci hodně vypovídaly. Celý svět mohl tehdy na sociálních sítích zhlédnout videa, na kterých se zoufalí lidé pokoušeli opustit Kábul na křídlech letadel, ze kterých po startu následně padali. Mezinárodní organizace pro migraci odhaduje, že zemi každý týden opustí kolem 30 000 lidí, kteří míří především do sousedních zemí - Pákistánu, Tádžikistánu, Íránu a také Turecka. OSN také odhaduje, že v důsledku zhoršení situace bude muset ze země uprchnout dalších půl milionu obyvatel a Evropa je jedním ze směrů této migrace.

Hrozba se tak pro evropské lídry stala skutečnou. Řecký ministr pro migraci Notis Mitarachi uvedl, že EU nebude schopna řešit opětovnou migrační krizi z roku 2015 a musí se pokusit Afgháncům zabránit v útěku ze země. Niels Annen, státní tajemník německého ministerstva zahraničních věcí, pak řekl, že by bylo naivní věřit, že násilí Tálibánu v Afghánistánu nebude mít žádné důsledky pro migrační politiku.

Lukašenkovy výše uvedené kroky tak umožnily Afgháncům jednoduchým způsobem vstoupit do EU přes Bělorusko namísto dosud používané balkánské cesty. Efekt byl okamžitý, což potvrzuje i fakt, že od začátku roku do publikace tohoto textu (25. 12. 2021) bělorusko-litevskou hranici nelegálně překročilo přes 4 000 lidí. Jen pro porovnání za celý rok 2020 bylo zadrženo pouze 81 lidí. Podobná situace je pak i na polských hranicích.

Foto: Polsko-běloruská hranice dočasně zajištěna ostnatým drátem. V budoucnu zde má vzniknout trvalý plot. | MON

Lukašenko i ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov v reakci na dané události uvedli, že příliv migrantů je důsledkem válek vedených USA v Iráku a Afghánistánu a následných protestů, nepokojů a povstání. Lavrov dále vyzval EU, aby Bělorusku poskytla finanční pomoc při řešení přílivu migrantů. Polská vláda pak v souvislosti s přílivem migrantů vyjádřila obavu, kdy předseda vlády Mateusz Morawiecki v listopadu minulého roku prohlásil, že existuje jistá hrozba využití afghánské krize jako nového aktu v migrační krizi využívajícím kritiku Západu ohledně neuspořádaného stažení z Afghánistánu.

Aktivity na polsko-běloruských hranicích pak vyeskalovaly aktivním zapojením představitelů sil běloruského státního aparátu v podobě příslušníků OMON, mezi jejichž úkoly patřilo poskytovat migrantům zdržujícím se na hranici materiál k ničení drátěných zátaras, nůžky na ostnatý drát apod.

Samotní migranti byli také, často proti své vůli, využíváni jako válečná zbraň, kdy byly organizované transporty migrantů přepravovány z Minsku na hranice, kde byly poté uprchlíci nuceni zaútočit na ostnatý drát. Proti těm, kteří se postavili na odpor, běloruské síly použily násilí. Týkalo se to především těch lidí, kteří prchali ze svých zemí kvůli ohrožení života.

Koncem roku tak byla situace na hranici stále napjatější, což bylo také způsobeno v důsledku výše uvedených provokací. Faktem je, že jakýkoli nárůst napětí ve východní Evropě pak automaticky zhoršuje vztahy mezi Ruskem a Západem, přestože Moskva v tomto incidentu nehrála přímou roli.

V listopadu proběhla řada diplomatických jednání. Na jedné straně probíhala jednání mezi polskou vládou, stále více podporovanou zeměmi EU, s vládními protějšky z pobaltských států. Následně byla těmito státy vyjádřena Polsku podpora, kdy s přijetím politiky běloruské vlády nikdo nesouhlasil. Další jednání probíhalo formou rozhovorů mezi německou kancléřkou Angelou Merkelovou a Alexandrem Lukašenkem. Obě tyto události následně přispěly k dočasnému snížení napětí na hranicích.

Foto: Pohraniční stráž využívá k ostraze polské hranice i služební psy | MON

Postoj polského premiéra ve spojení s činy prezidenta Lukašenka je známý, avšak stojí za to věnovat pozornost diplomatickým aktivitám Evropské unie, které vyústily k pozastavení letů do Běloruska. Toto řešení od samého počátku navrhovala Litva, která spolu se sousedními zeměmi takto reagovala na Lukašenkovy agresivní akce. Následovalo pozastavení letů do Minsku tureckým úřadem pro civilní letectví, který vyhlásil zákaz letů do Běloruska pro občany Iráku, Sýrie a Jemenu. Spojené arabské emiráty postupovaly vůči občanům Jemenu, Sýrie, Afghánistánu a Iráku podobně, stejně tak se zachovala i syrská letecká společnost Cham Wings Airlines.

Zajímavostí pak byl údajný příslib ochoty Německa přijmout 2000 migrantů, pokud Bělorusko pošle zpět dalších 5000 migrantů zdržujících se na jeho území. Německý ministr vnitra Horst Seehofer však toto tvrzení běloruské strany, že kancléřka Angela Merkelová slíbila jednat o plánu, podle kterého by se Německo ujalo 2000 běženců, označil za dezinformaci. Pavel Usau, vedoucí Centra pro politické analýzy a prognózy se sídlem v Polsku, v návaznosti na tuto událost uvedl, že Lukašenko očekával, že EU podlehne tlaku a požádá Polsko, aby migrantům umožnilo vstup do Německa. Unie si však velmi dobře uvědomuje, že by z této případné události Lukašenko vyšel jako vítěz, což by ho pravděpodobně povzbudilo k dalším krokům, které by zvýšily počet migrantů až na desítky tisíc.

Každopádně efektem výše přijatých opatření ze strany EU i ostatních států pak byly první návraty migrantů do jejich domovských zemí organizované jejich vládami.

Co bude dál a jaká je role Ruska?

Polsko obvinilo Vladimira Putina z podpory Lukašenkových agresivních akcí proti jejich zemi, což však bylo ruskou stranou odmítnuto. Postoj EU vůči participaci Ruska na migrační krizi je skeptický, jelikož podle unijních politiků neexistují přímé důkazy o Putinově zapojení do dění na hranici s Běloruskem.

Roli Ruska v současné krizi je třeba zvážit. Pro Bělorusko je Ruská federace nejbližším partnerem a spojencem, zároveň se Lukašenko již léta snaží Bělorusko Moskvě zcela nepodřizovat, čehož se snaží dosáhnout získáním většinového podílu v klíčových sektorech běloruské ekonomiky. Obě země přitom spojuje vojenská aliance a společně razí negativní rétoriku proti Severoatlantické alianci.

Zdá se, že v případě krize na polsko-běloruských hranicích není Rusko do této problematiky přímo zainteresováno. Ruská federace podle dostupných informací aktuálně zaměřuje svou pozornost spíše na Ukrajinu, která, vybavena západními zbraněmi a tureckými bezpilotními systémy, již na ruskou agresi začíná reagovat.

V rozporu se zájmy Kremlu bylo i chování samotného Lukašenka, který pohrozil EU omezením dodávek plynu přes plynovod Jamal, který přivádí plyn do Německa, Polska a Běloruska právě z Ruska. Putin tehdy vcelku pohotově a rozhodně ukončil výhrůžky svého běloruského souseda tím, že jemu i EU připomněl, že samotný plynovod a plyn patří Rusku a Bělorusko je pouze tranzitní zemí. Běloruský diktátor tehdy věděl, že případné omezení dodávek plynu do EU by Polsko nezasáhlo přímo, nebo alespoň ne tak bolestivým způsobem jako například ve Francii nebo Nizozemsku, kde jsou zásoby plynu několikanásobně menší než v Polsku. Tehdejší Lukašenkovu výhrůžku pak Konstantin Zatulin, poslanec ruské Státní dumy a právník často spojovaný s Putinem, vyhodnotil výrazem „vrtěti psem“ (odvádění pozornosti od hlavního tématu) a danou výhrůžku označil za nepřijatelnou.

Rusko potřebuje Bělorusko k jedinému účelu – není geograficky přímo spojeno se Západem, Evropskou unií a NATO a garantuje tak přítomnost tanků NATO daleko (pár set kilometrů) od ruských hranic. O významu této skutečnosti se Rusové přesvědčili již v roce 1941. Kreml proto Lukašenka podporuje navzdory četným výhradám vůči jeho stylu politiky. Jak se ukázalo, ostatní kandidáti jsou v Bělorusku příliš prozápadní, proto musí Rusové podporovat právě Lukašenka, který si je své pozice dobře vědom.

Ztráta Běloruska ve prospěch NATO či dokonce odchod této země z ruské sféry vlivu by pak mohl znamenat konec vlády Vladimira Putina, který, na rozdíl od všeobecného mínění, nemá neomezenou moc. Obklopen tvrdými veterány různých služeb z bývalého Sovětského svazu, musí ruský prezident často realizovat jejich politiku. Prvním viditelným příkladem byla anexe Krymu a vyvolání krize na Ukrajině. Ozývají se hlasy, že kdyby Putin neanektoval Krym, nebyl by dnes prezidentem. Tuto tezi potvrzuje i Sergej Markov, politický analytik úzce spojený s Kremlem. Tvrdí, že dobytí Krymu bylo správné, avšak Rusko ztratilo Ukrajinu. V návaznosti na výše uvedené pak existují teorie, že pokud by Putin ztratil Bělorusko, nebylo by mu odpuštěno.

Závěr

Ve snaze analyzovat současnou situaci lze říci, že na polsko-běloruském pomezí probíhají akce, které lze označit za hybridní válku. Jinými slovy, máme co do činění s konfliktem bez použití konvenčních sil. Důležitou roli v tomto typu střetů pak hrají média, která díky zavedení výjimečného stavu ve východním Polsku nemohou o událostech informovat přímo. Na oficiálních webových stránkách souvisejících s bezpečností země pak lze nalézt poznámku, která uvádí, že Bělorusko bylo tvrdým postojem Polska překvapeno. Očekávalo se totiž, že Varšava migrační krizi, hlavně pod tlakem EU, podlehne.

Výše uvedené mediální omezení tak výrazně pomohlo zmařit plány na vyvíjení psychologického nátlaku na Varšavu a nepřímo také na EU. Postupem času pak byl neustále se zvyšující počet migrantů na území Běloruska a zhoršující se počasí pro běloruský režim čím dál nesnesitelnější. I přes různé aktivity určitých známých osobností, herců a tzv. užitečných idiotů, kteří se snažili příslušníky polských ozbrojených sil působících na polsko-běloruských hranicích často pošpinit, se polská společnost, stále více podporovaná signály ze zahraničí, o činnosti polské pohraniční stráže a dalších příslušníků polských ozbrojených sil vyjadřuje pozitivně. Mezi většinovou společností tedy panuje silné přesvědčení, že rozhodnutí polské vlády byla správná.

Na hranicích jsou tři typy migrantů. Jsou to částečně skuteční uprchlíci z oblastí zmítaných válkou, ničením, pronásledováním nebo korupcí. Obvykle se jedná o celé rodiny, které chtějí vstoupit do EU. V důsledku výše uvedeného se tito rozhodli vrátit do své vlasti a zároveň prohlásili, že se při první příležitosti pokusí dostat zpět do Evropy, protože ve svých zemích nemohou žít. Tito jsou skutečnými oběťmi dané situace vyvolané ignorantskými nástroji v rukou běloruského diktátora.

Druhou skupinu tvoří tzv. sociální migranti, kteří se prohlašují za válečné uprchlíky, což má potvrdit i častá absence dokladů. Tito nežádají o oficiální cestu do Polska za účelem udělení statusu uprchlíka, kde by díky zákonu, byli nuceni zůstat na území Polska a pokud by odešli do jiné země, byli by navráceni zpět do Polska. Jejich cílem je Německo, které je pro ně společensky nesrovnatelně atraktivnější než Polsko.

Třetí skupinu pak tvoří lidé vyslaní režimy v Moskvě a Minsku, kde tito lidé žijí již léta. Často spolupracují s bezpečnostními složkami, o čemž svědčí jejich výborná znalost ruského jazyka. Zprávy jednotlivých příslušníků polských ozbrojených sil, působících na polsko-běloruských hranicích, pak často popisují tyto „uprchlíky“ jako dobře vycvičené specialisty vyslané na výcvik migrantů a konání podvratné činnosti.

V důsledku krize pak bylo možné pozorovat sílu Evropské unie, když konečně přestala malovat „pastelkami na asfalt“ na znamení solidarity s napadenou zemí. Ukázalo se, že evropská diplomacie se dokáže velmi rychle dostat na mnohá místa a různými metodami vyvíjet patřičný tlak, což mělo za následek např. pozastavení letů na území Běloruska jednotlivými zeměmi Blízkého východu.

Jakýkoli ústupek Bělorusku by byl v tomto případě pro EU zároveň porážkou. Jakékoli rozhodnutí, které by nebylo v souladu s dosavadní tvrdou politikou Polska a pobaltských států, by pak bylo vnímáno jako vítězství Lukašenka. Aby se neopakovala krize z roku 2015, EU nemůže povolit vstup na své území ani malému počtu migrantů. Případné rozhovory s běloruským prezidentem by pak mohly být vykládány jako legalizace jeho moci.

Běloruská krize by také měla vést k širšímu pohledu na EU na své dosavadní dodavatelské řetězce. Příkladem mohou být umělá hnojiva. Doposud bylo hlavním dodavatelem tohoto produktu do EU právě Bělorusko, které produkt nabízelo za nízkou cenu. Bylo tomu tak hlavně proto, že Minsk měl přístup k levným uhlovodíkům z Ruska. Evropská unie by se měla snažit diverzifikovat zdroje těchto dodávek a výše uvedená krize je nejlepším motivem pro tento typ jednání. Příkladem je např. Španělsko, které dováží plyn z Peru, aniž by se ohlíželo na Rusko.

V současné době v rámci migrační krize pracuje proti Bělorusku čas. Blížící se mrazy v příhraničních oblastech způsobí migrantům problémy, neboť nejsou zvyklí na východoevropské klima. Pokud by se pak na běloruské straně hranice začaly objevovat oběti, Lukašenko by ztratil jakýkoli mandát žádat o pomoc či jednat s EU. Zdá se, že si to sám uvědomuje.

Role Ruska se může nakonec ukázat jako klíčová a vést jednání s Putinem o Lukašenkovi se zdá být tou správnou cestou. Přinutit Kreml, aby se s tímto problémem zabýval sám, je ideální situace, kdy by Putin dostal možnost se s neposlušnou loutkou vypořádat, čímž by minimalizoval riziko, že by se Bělorusko vymanilo ze sféry jeho vlivu. EU bude moci také oznámit svůj úspěch, kdy by zabránila nelegálnímu přistěhovalectví, neuznala status Lukašenka a ukázala sílu společné diplomacie.

Z pohledu Polska je pak nutné zdůraznit jejich velký příspěvek k obraně hranic Evropské unie. Bylo by také vhodné navázat spolupráci s pobaltskými státy proti Bělorusku. V článku s názvem "Why If Poland Falls We All Fall" pro americký konzervativní online časopis The American Spectator pak autor textu Itxu Diaz předkládá tezi založenou na dominovém principu, kdy sebemenší ústupky Lukašenkově politice budou mít v zemích Evropské unie dalekosáhlé důsledky, a to jak v ekonomickém, tak civilizačním a kulturním kontextu.

Zdroj: milmag.pl, businessinsider.com.pl, wnp.pl, spectator.org