Úctyhodná armádní kariéra bývalého prvního zástupce náčelníka Generálního štábu AČR, generálporučíka Mgr. Ing. Jaromíra Zůny, Ph.D., MSc., započala již v roce 1984. Na konci 90. let působil jako zástupce velitele 6. mechanizovaného praporu IFOR/SFOR v Bosně a Hercegovině a v roce 2013 pak byl v rámci struktur NATO zástupcem velitele ve Výcvikovém středisku společných sil (Joint Force Training Center - JFTC) v Polsku. Od roku 2019 do minulého roku zastával funkci prvního zástupce náčelníka generálního štábu a od letošního roku se gen. Zůna stal přidělencem obrany na ambasádě v Pekingu. Generála Zůnu jsme nejen v souvislosti s jeho novou funkcí požádali o rozhovor.

Foto: Od letošního roku se gen. Zůna stal přidělencem obrany na ambasádě v Pekingu | Jaromír Zůna

Pane generále, svou mimořádně rozmanitou vojenskou kariéru v současnosti završujete funkcí přidělence obrany České republiky v Pekingu. Při pohledu na váš životopis si jeden klade otázku, kolik se toho dá v průběhu kariéry stihnout. Bilancujete někdy, a jaké máte pocity v souvislosti s novou etapou vaší kariéry?

Skromně jsem do armády nastoupil a stejným způsobem v ní také službu zakončím. Zpět jsem se nikdy neohlížel, protože jsem si to ani nemohl dovolit. I když nějaké rekapitulaci se člověk asi vyhnout nemůže. V mém konání je vždy účel a cíl a na tomto způsobu mého života se nic nezmění. Neuvažuji o završování věcí, ale pouze o směrech, kterými se vydat, a to platí i dnes. Již v počátcích vojenské kariéry jsem si stanovil pravidla, která by možná mohla být zajímavá i pro generaci, která dnes do armády nastupuje. A ta pravidla nedávají velký prostor pro nostalgii. Postupně jsem je rozšiřoval s tím, jak jsem získával zkušenosti z výkonu funkcí v armádní hierarchii. Některá z nich si dovolím zmínit. V různých textech jsem již dříve zmínil definici stratéga, jejímž autorem je jeden z mých
vzorů doc. Felix Černoch. Podle něj se jím může stát pouze vyzrálá osobnost vyznačující se vysokou inteligencí, je vybavená špičkovým vzděláním a o tom co dělá, také něco ví, jinými slovy, disponuje významnou praxí. Její funkčnost je ovšem založena na předpokladu, že ten, kdo se rozhodne ji aplikovat, je současně nositelem kvalit, které ji umožní kontinuálně naplňovat. Definice se pro mě stala užitečným vodítkem zejména v pozdější kariéře, když jsem byl schopen ji plně docenit. Šlo jenom o to nalézat způsoby a mít vůli obsahu definice vyhovět.

Michal Kocáb před lety v jednom ze svých rozhovorů poznamenal, že genialita člověka nespočívá pouze v tom, že dělá věci dobře, ale také rychle. Další podstatný faktor pro službu v hierarchickém armádním systému plném regulí. Věci musíte stihnout v přijatelném časovém horizontu a nemůžete se proto ve svém osobním růstu zastavit a leccos je třeba obětovat. K tomu jsem měl jedno ze svých osobních pravidel. Každý rok naplnit nové kritérium, ať už to byla nová funkce, hodnost, kvalifikační požadavek, podstatná praxe a podobně. V zásadě mi nezáleželo, které z nich a v jakém pořadí. Podstatný pro mě byl přínos pro osobní a odborný růst. Nikdy jsem se nikam netlačil, nežádal, nechodil na tenisové turnaje a podobně. Věci musely vyplynout pokud možno přirozeně, věcně, proto i tak pozvolný průchod kariérou. Možná zajímavost, ale žádnou z vojenských škol, které jsem vystudoval, jsem o vyslání nežádal. Vždy šlo o rozhodnutí nadřízeného, nebo důsledek takového rozhodnutí. Byly to mnohdy velmi zajímavé personální příběhy.

Foto: Udělení ceny Českých 100 Nejlepších v roce 2009, přebírá velitel Velitelství výcviku-Vojenské akademie ve Vyškově plk. Jaromír Zůna | Jaromír Zůna

Třetí poučku bych dodal sám. Přeskákat několik kariérních etap sice umožňuje vygenerovat funkcionáře, nikoliv však kompetentní osobu. Za dobu své služby jsem takových scénářů viděl řadu. Bohužel, výsledkem je potom personální „Byzance“ a nikoliv kultivace personální struktury armády. Přínos takového člověka pro vojenský systém potom není komplexní, ale jednopoložkový, plnohodnotný rozvoj personálního potenciálu nenastává. Než jej takový člověk stačí plně rozvinout a vytěžit, systém je musí vyřadit. Nevyhýbal jsem se proto funkcím, bez ohledu na to, kam mě armáda poslala. Tím se mi postupně vtěsnal do kariéry výkon hlavních funkcí ve velení, za něž považuji zejména funkci velitele, zástupce, náčelníka štábu a zástupce náčelníka štábu, na taktickém, operačním i strategickém stupni, doma i v zahraničí a u různých druhů sil. Každou z nich jsem vykonával poctivě, roky. Myslím si, že přínosy takového přístupu jsou v konečných součtech nejenom osobní, ale přispívají vojenskému systému jako celku. Pokud jde o pocity, nemívám zpravidla žádné. Soustřeďuji se na věcnost a fakta, nepřenáším věci do osobní roviny. To určuje mantinely mého rozhodování. Často se mě lidé ptali: „Jak se těšíte na novou funkci v Pekingu?“ Má odpověď vždy zněla: „Nijak, je to technická záležitost. Plním další úkol.“

Říkáte, že jste nežádal o studium na žádnou z vystudovaných škol. To je asi opravdu ojedinělé. To se týkalo také doktorandského studia?

Týkalo se to téměř všech škol. Samozřejmě že ve spisech vždy nějaká žádost existuje, ale jen proto, aby bylo učiněno zadost úřednímu šimlu. Bavíme se o službě a kariéře, proto to zkusme pojmout pohledem případové studie.

Do vojenské školy ve Ft. Benningu jsem nastoupil necelé dva týdny poté, co jsem se o vyslání dozvěděl. I po letech si situaci vybavuji, jako by to bylo dnes. Byl již večer a zrovna jsem se po čtrnácti dnech vrátil s vojáky z výcviku v horách. Vydal jsem běžné pokyny k uložení materiálu a zaparkování techniky a šel k sobě do kanceláře. Najednou telefon, všichni velitelé to znají, první myšlenka, že se něco stalo. Na telefonu byl generál Kuba a dotázal se, zda jsem schopen okamžitě vyjet do zmíněné školy. Neznám důvody, proč se všechno odehrálo tak nahonem, ale asi mě personální systém vygeneroval jako člověka, který je schopen okamžitě nastoupit. Byl jsem historicky prvním absolventem USAIS ve Ft. Benningu. Na Balkáně se mi vše, co jsem na této škole získal, mimořádně hodilo.

Velitelská a štábní škola ve Ft. Leavenworth představovala odlišný scénář. Působil jsem ve funkci asistenta NGŠ AČR. V souvislosti s blížícím se střídáním ve funkci NGŠ AČR se také začalo řešit mé další služební zařazení. Náčelník se mě dotázal, kam bych chtěl jít sloužit. Řekl jsem mu, že armáda právě ,přešla na brigádní strukturu, všechny funkce jsou nově obsazeny, není kam jít. Proto jsem navrhl, abych byl poslán na Vojenskou akademii v Brně na kurz vyšších důstojníků. Kurz byl tehdy skoro na rok a dalo se předpokládat, že mezitím v armádě dojde k nějakým posunům. Pamatuji si jako dnes odpověď generála Nekvasila: „Jaromíre, do Brna tě můžu poslat kdykoliv. Tam se ale už nic nového nenaučíš. To už není pro tebe. Půjdeš do Ameriky, ale v tom ti nepomůžu. Budeš
se muset kvalifikovat.“ Uběhlo několik měsíců a ze seznamu kandidátů jsem byl jediný, který splnil všechny požadavky.

O několik let později, když jsem byl na funkcích vyžadujících kurz generálního štábu, tak jsem měl zájem jej studovat na Univerzitě obrany v Brně. Bylo by to pro mě po všech stránkách výhodné. Byl bych doma, se zachováním na funkci a po škole bych se nemusel trmácet někam jinam. Docela jsem se přepočítal. Bylo řečeno, že na moje místo do Brna nastoupí někdo jiný, protože mám schopnost splnit požadavky na vyslání na Národní univerzitu obrany ve Washingtonu. Tak se také v následujícím roce stalo. Co ale bylo zajímavé, byl pohovor s náčelníkem armádní personalistiky generálem Prokešem. „Pane plukovníku, kolik je vám let?“ „Čtyřicet pět,“ odvětil jsem. „Tak to je nejvyšší čas, protože příští rok už by to nešlo,“ odpověděl. Tehdy totiž ještě platila pravidla a na válečnou školu se vysílalo ve věku 40–45 let, aby tato investice dávala smysl. Na Vševojskovou štábní fakultu v Norfolku, což je také fakulta Národní univerzity obrany ve Washingtonu, jsem byl vyslán z rozhodnutí prvního zástupce NGŠ AČR a byla to součást mé přípravy na výkon funkce v NATO. V případě Washingtonu i Norfolku jsem dokonce odmítl přípravný jazykový kurz v San Antoniu, aby se můj pobyt v zahraničí zbytečně neprodlužoval. Kdo by něco podobného udělal?

V každém případě vystudovat tyto školy byla prestiž a pozitivně to ovlivnilo průběh mé kariéry. Na druhé straně činit na tomto základě závěr, že jsem takto zaměřen, neodpovídá realitě. Doktorandské studium pro mě představuje zcela odlišný případ. Byl mi vydán úkol: „Pane plukovníku, přece tady nebudou kolem nás všichni chytří a my dva jediní hloupí.“ Personalista mi potom přinesl složku personálních dokumentů pro vyslání ke studiu. Vynikající odborník, kterého jsem vždy řadil mezi ty nejlepší, čím naše armádní personalistika kdy disponovala. Když odešel z mé kanceláře prohnal jsem tyto papíry skartovačkou. Samozřejmě mi později řekl něco ve smyslu, že jsem trouba, protože mi to vůbec nepomohlo. Byli jsme spolužáci, rozuměli jsme si. Bylo mi jasné, že v tehdy existujících konturách všeho druhu budu muset v průběhu studia předvést podstatnější výsledek. A to při praxi ve funkcích, v různých posádkách, dokonce i zemích, bez dovolených a víkendů, stále pod tlakem a takto po řadu let. Splnění úkolu jsem nakonec zahlásil. Vzhledem k tomu, o čem se dnes spolu bavíme, tedy kariéře vojáka, je to ale zajímavé z jiného pohledu. Od spuštění projektu profesionalizace před dvaceti lety se opakovaně otevřelo v armádních kruzích téma, zda by doktorandské studium nemělo být považováno také za jedno z kritérií pro dosažení nejvyšších armádních funkcí. Přirozeně to nikdy neprošlo, ale tato idea zanechala stopu. V každém případě povědomí o zvyšujících se kariérních nárocích začalo být silně přítomno. Na seznamu doktorandského studia se objevila řada funkcionářů, včetně generálů. Kariérní cíle ale nemohou v tomto případě být dostatečným motivem pro zvládnutí tak náročného a závazného studia. Proto nebylo žádné překvapení, alespoň pro mne, když řada z nich záhy narazila na meze svých potenciálů a volních vlastností.

Službu v armádě jste zahájil jako velitel čety na Vysoké vojenské škole ve Vyškově a završil ve funkci prvního zástupce NGŠ AČR. To je zajímavá cesta. Proč zrovna takový start vojenské kariéry?

Pokud to bylo možné, tak jsem do svých veřejných vyjádření vždy snažil vložit element příspěvku do diskuse o výstavbě armády. Bude tomu tak i v tomto případě. Během tří dekád historie AČR generálové Rostislav Kotil, Jaroslav Kolkus a Jaromír Zůna, kteří zahajovali svou vojenskou kariéru jako velitelé čet na VVŠ PV ve Vyškově, ji završili ve funkci 1. ZNGŠ. A stejně tak, ve všech třech případech jejich poslední vojenská štace byla v zahraničí, včetně koloritu doprovodné diskuse o výběru nového NGŠ AČR. Kdo zná hloubku fungování systému přípravy personálu před rokem 1990, nikoliv pouze prizmatem ideologického žvatlání, ale technicky, skutečně, to nepovažuje až tak za náhodu. Jisté ale je, že se to již nikdy nezopakuje. Dnešní systém řízení lidských zdrojů takovou hloubku nemá a zjevně není dotažena ani transformace civilně-vojenských vztahů.

Foto: Generálporučík Jaromír Zůna při zasedání zemí Visegrádské skupiny na úrovni náčelníků generálních štábů v Krakově v roce 2021. | Armáda ČR

Na začátku vojenské kariéry jsem pracoval s určitým záměrem. Ten ale vzal za své v souvislosti s rozsáhlými změnami v armádě, které následovaly po roce 1989. Mnoho vojáků zůstalo zablokováno v kariérách tam, kde jsme se momentálně nacházeli, a původní záměry braly rychle za své. Bylo nutné se rychle a správně rozhodnout. V následujícím roce jsem měl být původně vyslán na tři roky do Libye jako instruktor na vojenskou akademii. Tři dny před odletem byl kontrakt zrušen. Ale i to byl pouze vedlejší směr v mých původních plánech. Ve Vyškově jsem nakonec zůstal o něco déle, než jsem předpokládal. Zkušení kolegové mi tehdy říkali, teď nic neřeš, změny je třeba přečkat, pracuj na sobě a vybuduj si pozici. Chtělo to svůj čas, který nakonec přišel. Z rozhodnutí generála Kuby jsem nastoupil cestu přes školu ve Fort Benningu v USA, brigádu rychlého nasazení, sledu tří rotací s 2. kanadskou mnohonárodní brigádou a 6. mechanizovaným praporem v operacích IFOR a SFOR v Bosně a Hercegovině, a následně jsem byl odvelen na GŠ AČR. Moc se mi tam nechtělo, ale takový je vojenský život. Tehdejší NGŠ AČR generál Jiří Nekvasil mi ale říkal: „Jaromíre, každá budoucí funkce v armádě pro tebe bude snadnější díky zkušenostem, které vedle mě získáš.“ Musím mu dát po letech za pravdu. Ale také dodával: „Tebe zpátky k vojskům už nepustíme. Lidi jako ty potřebujeme tady, na strategickém stupni generálního štábu.“ Pravdou je, že jsem v rozpětí několika málo let třikrát hovořil se dvěma různými NGŠ AČR a třikrát jsem, jako přes kopírák, slyšel stejnou větu: „Vím, že bys to chtěl a zvládl. Ale na to velení si vždycky někoho najdu. Ale na to, kde tě potřebuji nyní, se nikdo jiný lépe nehodí.“ Stojí skutečně za zamyšlení, co se touto větou říká. Nikoliv ovšem o mé osobě. Když už jsme tedy začali Vyškovem, nebyl to seznam talentovaných osob, včetně predikce zaměření, ale tento způsob uvažování o lidech, který působil jako jeden z determinantů průběhu mé vojenské kariéry. Včetně jejího závěru.

Bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý něco podobného naznačil, když ve svých nedávných rozhovorech zmínil kariérní řád jako jednu ze slabin armády a proces výběru nového NGŠ AČR za zbytečně medializovaný, což ničemu nepřispělo. Vidíte to obdobně?

Tato otázka nás nutně vrací k vládnímu dokumentu Bílá kniha o obraně z roku 2011 (BKO). Obsahovala kvalitativní a hodnotová kritéria pro příslušníky jednotlivých hodnostních sborů. Kariérní řád v ní byl definován jako soubor vymahatelných pravidel pro centralizovaný, transparentní, soutěživý a výběrový služební postup. I na základě těchto myšlenek dnešní zákonná úprava sjednocuje vazbu funkce-hodnost-plat a stanovuje tři podmínky pro zařazení vojáka na služební místo – podle dosažené kvalifikace, doby výkonu služby v hodnosti a závěrů služebního hodnocení. Proces a pravidla jsou nastavena a platná pro všechny. Pokud kterékoliv není splněno, vzniká pro vojáka v kariéře potíž. Což teprve když není naplněn ani jeden z těchto zákonných požadavků.

BKO po více než deset let pozitivně ovlivňovala vývoj v resortu MO a byla jedním z nejdéle platných koncepčních dokumentů. I to svědčí o kvalitě a vizi, s jakou byla vypracována. Bylo také zajímavé sledovat, jak se závěry BKO kontinuálně potvrzovaly, na rozdíl od jiných v mezidobí přijatých koncepcí. Následně byla nahrazena Dlouhodobým výhledem pro obranu, který je ale zpracován typologicky v podobném stylu jako Koncepce výstavby AČR, a zaměřuje se především na otázky splnění aliančních cílů výstavby sil, rozvoj vojenských schopností a realizaci modernizačních projektů. Odkaz a myšlenky BKO jsou ale v oblasti personalistiky transcendentní a lze je nalézt v zákoně a ustanovení odborných služebních předpisů. BKO definovala požadavky na generalitu takto: „Tvoří vojenskou elitu České republiky odpovědnou za přijímání strategických a operačních rozhodnutí dotýkajících se celých ozbrojených sil České republiky nebo některé z jejich částí. Do hodnostního sboru generálů jsou vybírány zralé osobnosti, které svým celoživotním výkonem vojenské služby prokázaly schopnost dosahovat vynikající výsledky. Zároveň jde o vojáky, kteří si jsou schopni svým morálním profilem, vzděláním a všeobecným společenským rozhledem získat důvěru veřejnosti a přispět tak k dobrému jménu ozbrojených sil.“ Samuel Huntington uváděl, že lidé se identifikují nejenom na základě toho, kým jsou, ale především podle toho, kým nejsou. Proto je důležité i v této definici číst nejenom to, co v ní uvedeno je, ale také co tam zahrnuto není. Nebyl jsem jejím tvůrcem, ale vždy jsem se k ní hlásil. Části citovaného textu z BKO jsem občas použil i v blahopřejných dopisech, které jsem zaslal nově povyšovaným generálům. A to buď ve smyslu vyjádření mé hrdosti nad tím, že se daná osoba vzhledem ke svým nesporným kvalitám zařazuje mezi vojenské elity národa, nebo naopak jako skromný podnět k pokoře a motivaci k další práci, protože k naplnění definovaných požadavků ještě něco chybí.

Foto: První zástupce NGŠ AČR generálporučík Jaromír Zůna a velitel Texaské národní gardy Maj. Gen. Thomas Suelzer při návštěvě Texasu v roce 2022. | Armáda ČR

Odpověď na vaši otázku bych mohl shrnout do tří postřehů. V době prací na BKO jsem byl osloven lidmi z úrovně náměstka MO s dotazem, zda smí využít k jejímu zpracování mých teoretických východisek. Samozřejmě, ale osobně jsem participovat nemohl, protože jsem v té době sloužil v NATO. Krátce po vydání BKO mi volal bývalý nadřízený a současně vysoký představitel armády. Protože mé jméno nikde nefigurovalo, chtěl se ujistit ve svém postřehu, že v textu rozpoznává řadu mých myšlenek a nepřehlédnutelný vliv. Objasnil jsem mu, jak to bylo. Současně jsem při rozhovoru zapochyboval nad některými z lidí, kteří se nechali připsat do seznamu spolutvůrců. Že do obsahu BKO nemohli objektivně odborně mnoho vnést, jsem považoval za druhotné. Podstatným pro mě bylo, že nebyli nositeli těchto myšlenek. Po více než deseti letech mohu v klidu konstatovat, že jsem se nemýlil a také jsem si to průběžně mapoval. Druhý postřeh spočívá v neukotvení koncepčních přístupů k výstavbě armády v oblasti lidských zdrojů. Namísto předpokládaného nástupu pravidel a konzervativních přístupů v duchu BKO, stejná licenční dílna nyní přichází s produkcí na protipólu, nesoucí se na vlně progresivismu a emancipační pedagogiky. Začal jsem si již dělat poznámky pro komentář, ve kterém objasním, co to znamená pro konzervativní instituci, jakou je armáda. Postřeh závěrečný a podstatný. Pokud by dikce BKO byla principiálně uplatňována, nemluvě o normách uvedených v zákoně a odborných předpisech, nemohla by se procesně a ve výsledné konstelaci personální situace
v armádě vyvinout do dnešní podoby, včetně již zmíněné medializace. Tato skutečnost tvoří podstatu sdělení generála Šedivého.

Ve vašem případě se média i lidé z resortu MO často vyjadřovali v tom smyslu, že vás vaše vzdělání a rozhled předurčuje k jiným rolím než k velení armádě. Dokonce, že prodloužení vašeho závazku ke službě bylo nestandardní. Viděl jste to stejně?

Neviděl, protože v tom řízení kariér vojáků nespočívá. Neříkám poprvé, že se u nás bohužel rozprostřel nešvar vytvářet pro různé parciální cíle virtuální obraz člověka, který ale nemá mnoho společného s realitou. Pokud chcete někoho cíleně vyřadit z kariéry, stačí jej například označit za člověka s koncepčními a analytickými schopnostmi, nedej bože vědce, a garantuji vám, že dotyčná osoba takové stigma bude překonávat obtížně a dlouho. Můžete si dosadit jakékoliv podobně prefabrikované schéma. Takto lze člověka nejenom znevýhodnit, ale také vytvořit. Funguje to spolehlivě. Pokud se tak stane veřejně a přímo, můžete podat trestní oznámení. Většinou se ale takový obraz uplete někde za závěsem. Sdělení v médiích jsou ale vždy veřejná. Armádní personalistika může eradikovat podobné neduhy jediným způsobem. Takovými lidmi ve funkcích, kteří splňují například definici z BKO, jež jsem už zmínil, pro které pravda, morálka a personální integrita tvoří principiální kritéria přístupu ke službě.

Přestože jsem většinu vojenské kariéry strávil ve velení na různých stupních, z médií jsem se dozvěděl, že jsem člověkem, který umí především něco napsat. Operační scénář například, no to by ještě šlo. Ale doktrínu jsem v životě nenapsal ani jednu a vím spolehlivě, že se tak nikdy ani nestane. Na strategických studiích v USA nás učili, že pokud chcete kariérně dosáhnout na strategickou úroveň, nesmíte číst jako středoškolák, a pokud nechcete číst jako středoškolák, musíte se naučit psát. Kdo tam studoval, rozumí. Nyní se dozvídám, že to může být pro jednoho plus a pro druhého nevýhoda. Rovněž pro mě byla novinkou údajná kompetence v oblasti vzdělávání. Nikdy jsem ovšem pedagogickou funkci nevykonával. Lidé, kteří to tvrdí nedokáží rozlišit mezi přípravou a vzděláváním, ani mezi řízením systémů přípravy personálu a jejími formami. Takže sice mluví, ale netuší v čem moje kompetence v této oblasti skutečně spočívá. Jazyková vybavenost? Výrok jednoho z šéfů armádní personalistiky asi vnese více světla: „Pane generále, my jsme ve vašem spise nemohli vůbec dohledat jazykovou přípravu v AČR.“ Až jednou popíši zkušenost s mou jazykovou přípravou, bude to asi nejdramatičtější čtení ze všech kapitol mých memoárů. Vždyť jsem prakticky samouk. Dozvěděl jsem se, že jsem skvělým diplomatem. Přemýšlím, v čem takové tvrzení spočívá, když jsem tuto práci nikdy nedělal a podobně. Vždyť slova se zde nepotkávají s realitou. Za povšimnutí stojí ale jiná věc. Nikdy nebyla zmíněna ani jedna z oblastí mého expertního zájmu a kompetencí ve vojenství. Zřejmě nejde o náhodu.

A nestandardní prodloužení závazku? Asi těžko. Protože podle personálních regulí může sloužit generálporučík do věkové hranice 62 let. V době rozhodování mi bylo šedesát let. V té době se v západních armádách teprve dostáváte do hledáčku pro výběr do nejvyšších funkcí. Dříve to ani není možné, pokud máte v kariéře projít požadovanými stupni velení, praxí a naplnit kvalifikační požadavky. Pan ministr to řekl v televizi přesně. Rozhodoval na základě podkladů připravených státním tajemníkem, jako osoba jsem postupoval v souladu s pokyny státního tajemníka a ten respektoval dikci norem a potřeby systému. V diskusi šlo o technickou otázku, věcně probíranou, bez špetky personifikace a nebylo v tom nic osobního. Nemuseli jsme se bavit o koncepčních přístupech a výhledech. Ministr musí velmi dobře znát uvažování svých nejbližších spolupracovníků ve všech součástech resortu. Pouze jsem uvedl svá hodnotová kritéria, kterými se řídím ve službě, tak jak to dělám vždy při důležitých personálních pohovorech. Ministr Metnar následně rozhodl dle mého názoru s velkou hloubkou úvahy v rovině civilně-vojenských vztahů. Závazek mi následně prodloužil tak, abych případně ukončil službu ve stanovené věkové hranici.

Titulky v médiích nakonec zněly, náčelníkem se nestal, tak zamíří do vojenské diplomacie. Je takové vyústění pro vás překvapením a jakou si z toho odnášíte zkušenost?

Překvapení to není. Nikdo však nemůže očekávat, že vysvětlím proč. Tohle know-how si už budu muset nechat pro sebe. Jak obvykle říkám: škoda, když prostředí není vstřícné nabídce. Ponechám stranou roli zákulisí. Lidé, kteří mě dobře znají ví, o čem mluvím. Vliv nahodilých faktorů se sice nikdy nedá vyloučit a vše může být jinak. Pokud ale disponujete znalostí, vhledem do systému v míře, že jste schopni předjímat jeho chování, dokonce analytickou metodou umožňující predikci, potom vás vývoj v zásadních věcech nepřekvapí. Že budu ve výběru na NGŠ jsem věděl od roku 2009. Pouze k tomu dle mé projekce mělo dojít dříve. Zafungovala ale pověstná nahodilost v podobě subjektivního činitele. Složité to není. Ukazovali mi v 80. letech, jak se to dělá. Čínu jsem začal z vlastního zájmu studovat v roce 2016. Něco mi říkalo, že to bude důležité. Kdo si koho vybírá za příštího NGŠ jsem sdělil již před čtyřmi lety. Čím větší obraz, tím větší přesnost mých predikcí. Abych předešel spekulacím, žádnou z uvedených
skutečností jsem si nenechal pouze pro sebe. Vždy bylo nějaké auditorium.

Získaná zkušenost? No přece žádná. Nevím v čem by mě tato životní epizoda mohla odborně obohatit. Mám takový pocit, že ten příběh na druhou stranu nemusí být ještě dopsán. Novou zkušenost očekávám až nyní se zařazením na funkci přidělence obrany. Obsáhnout takovou zemi jako je Čína není jen tak a čas, který je mi k tomu dán, je omezený. Lenit proto určitě nebudu, ani hledat způsoby, jak si takovýto závěr kariéry co nejlépe užít. Proto s sebou nemám lyže, kolo, či motorku, ale velkou databázi poznatků, kterou jsem si po několik měsíců vytvářel. Snad se mi účel mé funkce podaří naplnit.

Zdroj: CZ DEFENCE