V reakci na válku na Ukrajině, ale i na celkové zhoršení bezpečnostního klima v Evropě současné vedení Ministerstva obrany ČR, resp. Armády České republiky plánují výrazné navýšení svých početních stavů českých ozbrojených sil. AČR hodlá navýšit počty profesionálních vojáků a stejně tak i svých záloh, a to jak posílením Aktivní zálohy, tak vytvořením systému mobilizace, na jehož potřebu za účelem vyšší obranyschopnosti České republiky opakovaně poukázal i náčelník Generálního štábu AČR genpor. Karel. Řehka. Do značné míry je tato cesta správná, avšak nabízí se i další efektivní prostředky výrazného navýšení obranyschopnosti ČR za účelem odrazení (odstrašení) hypotetického protivníka od toho, aby se vůbec pokusil nějaký útok uskutečnit.

Je třeba konstatovat, že v současnosti má ČR ve srovnání s dalšími srovnatelnými státy spíše podprůměrné početní stavy. Přitom prakticky všechny evropské státy se v dnešní situaci také snaží početní stavy svých armád navýšit. Přesto tento přístup přináší celou řadu otázek. Snad největší otázky vzbuzuje právě ono vytvoření mobilizačního systému, do kterého by de facto spadal každý dospělý občan České republiky. Systému, který by dokázal podchytit všechny občany schopné vojenské služby, které by bylo možno povolat v případě ohrožení státu. Pokud by však tito lidé měli být přínosem pro zvýšení obranyschopnosti státu, pak by měli získat odpovídající základní výcvik, byť třeba jen v minimalizované podobě. I to by samozřejmě vyžadovalo nemalé náklady, a to ve výši desítek miliard ročně. Dále by pro dané občany bylo třeba zajistit připravenou výstroj, výzbroj atd. Mobilizační systém by si nutně vyžádal také razantní navýšení počtu profesionálních vojáků, kteří by zajišťovali výcvik. Otázky pak vzbuzuje i samotná struktura jednotek složených z mobilizovaných vojáků a jejich míra efektivity na dnešním bojišti. Je tak otázkou, zdali by se nešlo zamyslet nad alternativní cestou.

Generál Řehka v rámci posílení početních stavů, ale i v rámci vytvoření systému mobilizace ve svých projevech argumentuje tím, že v současné době nelze vyloučit ani přímé ohrožení území České republiky, a to primárně ze strany Ruské federace. A toto nebezpečí skutečně hrozí, je tak třeba se na něj připravovat. Diskutabilní však je, zda vhodnou obranou proti něčemu takovému může být postavení mobilizačního systému, který by sice vyprodukoval statisíce vojáků, avšak ti by vzhledem k malému rozsahu výcviku představovali de facto pouze lehkou pěchotu. Armáda Ruské federace přitom disponuje v současnosti cca 2 miliony vojáků, pro které stále má, i přes obrovské ztráty na ukrajinském bojišti, k dispozici velké počty obrněné a dělostřelecké techniky (Rusko navíc chce navýšit početní stavy své obrněné techniky a plánuje také výstavbu nových zbrojovek). Je tak nepravděpodobné, že by útoku této obrněné masy podporované dělostřelectvem atd. dokázaly vzdorovat pouze jednotky složené z mobilizovaných, téměř  nevycvičených a lehce ozbrojených vojáků. V případě napadení by Česká republika samozřejmě mohla počítat s pomocí ze strany ostatních členských států NATO, přesto by musela počítat s faktem, že by byla zjevně v početní nevýhodě – a adekvátně tomu by tak měla formovat i své ozbrojené síly.

Pokud by AČR chtěla dosáhnout určité míry obranyschopnosti České republiky, nabízí se logická otázka, zdali by nešlo tohoto dosáhnout jiným, efektivnějším a možná i levnějším způsobem, a to odrazením (odstrašením) hypotetického protivníka od toho, aby se vůbec pokusil nějaký útok uskutečnit. Jde o určitý myšlenkový, strategický přístup, který je ve světě běžný, a který možná příznačně používají různé menší státy, kterým hrozí nebezpečí od většího souseda. Jako příklad lze uvést asijský Singapur, který tuto koncepci nazývá „strategií štíra“. Mimochodem obdobný přístup ostatně Česká republika, resp. AČR již aplikovala v minulých desetiletích, kdy se naše země v rámci boje proti terorismu zapojila do různých zahraničních misí – zejména pak v Afghánistánu a Mali. A přestože jsou tyto mise někdy zpochybňovány, dnes lze konstatovat, že svůj cíl splnily – podařilo se oddálit hypotetického protivníka od území České republiky, podařilo se zamezit tomu, aby se sama Česká republika stala terčem teroristického útoku. Tento společný přístup západních států navíc celkově snížil nebezpečí ze strany světového terorismu. I proto by možná stálo za úvahu aplikovat tento přístup na dnešní podmínky klasického, otevřeného konfliktu v Evropě. Pro něco takového jsou však třeba adekvátně formované a po všech stránkách kvalitní a dobře vyzbrojené ozbrojené síly, které budou mít tu schopnost odstrašit potenciálního protivníka od možné agrese.

Existuje hned několik schopností a kategorií zbraňových systémů, které jsou pro takovéto odstrašení přímo ideální. Jedním z nich je raketové dělostřelectvo, a to hlavně v podobě  velkorážových salvových raketometů. Jedná se o raketomety, jako jsou např. známé americké systémy HIMARS (schopné odpalovat rakety ráže 227 mm), které se tolik osvědčily na dnešním ukrajinském bojišti, ale i další obdobné typy. Právě tyto velkorážové raketomety do jisté míry mění ráz dnešního bojiště. Jsou totiž schopny zasahovat cíle i na vzdálenosti stovek kilometrů (maximální dostřel se obvykle pohybuje těsně pod hranicí 300 km, aby bylo možno formálně splnit ustanovení mezinárodních smluv o odzbrojení) –⁠ a to v případě použití naváděné munice velmi přesně. I proto se tyto velkorážové raketomety do značné míry vymykají z kategorie salvových raketometů, jako byly např. obligátní BM-21 či RM-70, určené pro podporu pozemních vojsk. Velkorážové raketomety, resp. rakety do nich používané, svými výkony odpovídají spíše někdejším taktickým či operačně taktickým raketám a de facto plní i jejich úlohu, jelikož dané systémy (i vzhledem k ceně používaných raket) nejsou určeny pro plošné útoky salvami, ale spíše pro mířenou palbu na významné cíle. Právě díky svým výkonům, vysokému dostřelu spolu se schopností přesně zasahovat i bodové cíle, mohou velkorážové raketomety plnit úlohu odstrašující zbraně. Nemohou samozřejmě plnit úlohu globálního odstrašení, jakou plní strategické zbraně, avšak mohou potenciálního útočníka odradit od jakéhokoliv úderu na území České republiky.Tuto tezi navíc podporuje i malá rozloha České republiky, která v tomto případě paradoxně hraje ve prospěch její obranyschopnosti, kdy třeba i relativně malá jednotka vyzbrojená velkorážovými raketomety, umístěná na vhodném strategickém místě, by dokázala zasáhnout jakékoliv místo ČR a zasáhnout tak i jednotky hypotetického protivníka, postupujícího na naše území. Velkou výhodou raketometů HIMARS je to, že si jej pořizuje hned celá řada evropských států, a to především států střední a východní Evropy. Pořizuje si je tak např. Rumunsko, ale i malá Litva či Lotyšsko. Raketomety HIMARS se tak stávají takřka standardním evropským typem velkorážového raketometu, což má pozitivní vliv na jejich jednotkovou cenu, na dostupnost náhradních dílů apod.

Foto: Raketomet M142 High Mobility Artillery Rocket Systems (HIMARS) | Beaux Hebert / Air Force

Existují ovšem i další typy velkorážových raketometů. Mezi ně patří např. jihokorejský raketomet K239 Chunmoo. Výhodou tohoto raketometu je především jeho modularita, kdy tento systém může okamžitě používat rakety několika ráží (239, 400, 600 mm). Díky tomu raketomet K239 Chunmoo nabízí působivé výkony, především pak dostřel až 290 km a vysokou schopnost přesné palby. I proto tyto raketomety dosahují významných exportních úspěchů. V případě raketometu K239 Chunmoo je také výhodou i fakt, že si je, spolu s americkým systémem HIMARS, pořizuje sousední Polsko. V Polsku má být navíc vybudováno i logistické centrum pro tyto raketomety. Pokud by se ČR tedy rozhodla pro raketomety K239 Chunmoo, mohla by pak s Polskem sdílet tyto kapacity, což by mimo jiné výrazně snížilo provozní náklady.

Dalším typem velkorážového raketometu, který by teoreticky připadal v úvahu, je izraelský raketomet Lynx, schopný používat rakety EXTRA ("Extended Range Artillery") ráže 306 mm, příp. rakety Predator Hawk ráže 370 mm, schopné dostřelu až 300 km. Pořízení izraelských raketometů by navíc bylo politicky bezproblémové vzhledem tradičně výborným vztahům České republiky a Izraele. V neprospěch tohoto řešení však hovoří fakt, že raketomety Lynx nepoužívá žádný z evropských států.

Foto: Izraelský raketomet Lynx | Ronite / CC BY-SA 4.0

Nevýhodou velkorážových raketometů je pak především jejich vysoká pořizovací cena. Tu by sice bylo možno částečně snížit jejich osazením na podvozky osvědčených domácích automobilů Tatra, přesto by nejvyšší podíl ceny měl samotný zbraňový systém. Další nemalé částky by pak spolykal provoz těchto raketometů a vycvičení osádky. Na druhou stranu je ale třeba uvést, že velkorážové raketomety mají vzhledem ke svým výkonům tak vysokou bojovou hodnotu, že třeba jen jeden jediný oddíl, 18 raketometů, by byl schopen vyvážit i několik tisíc vojáků.

Dalším typem vojenské techniky, který je schopen vykonávat úlohu odstrašující zbraně, jsou bezpilotní letouny (drony). Drony v posledních letech dosáhly významného rozšíření ve světových armádách (tempo nárůstu dronů v jejich výzbroji se pohybuje v desítkách procent ročně!) a celkově si získaly značnou popularitu – a to právem. Vzdušné bezpilotní prostředky se ukázaly jako neobyčejně univerzální systém, který je schopen plnit celou širokou škálu úkolů. Drony jsou také mnohem levnější nežli pilotované letouny, a přitom mohou plnit velkou část jejich výkonů. Důležitý je i fakt, že drony také prokázaly svou schopnost provádět údery proti ozbrojeným silám protivníka na velkou vzdálenost. Význam bezpilotních prostředků se naplno projevil ve válce mezi Arménií a Ázerbájdžánem, která je někdy nazývána také „první válkou dronů.“ V této válce drony nasadily obě strany, ázerbájdžánská armáda ovšem mnohem více. Ázerbájdžánská armáda tehdy disponovala vyšším počtem výrazně kvalitnějších dronů (turecké a izraelské výroby). V tomto konfliktu vzdušné bezpilotní prostředky byly nejenže schopny ničit obrněnou techniku (jak naznačuje vysoký počet zničených tanků arménské armády), ale také ničit klíčovou vojenskou infrastrukturu protivníka. A to se přitom Ázerbájdžán při nasazení svých dronů držel spíše zpátky, kdy jeho možnosti nasadit bezpilotní systémy byly mnohem vyšší. Obdobnou zkušenost s drony pak přinesla i válka na Ukrajině. Právě na základě těchto zkušeností si v poslední době armády celého světa pořizují jak malé levnější drony (mikro/mini), určené primárně k likvidaci obrněné techniky protivníka, tak i střední taktické drony, potažmo těžké, úderné drony, schopné působit na vzdálenosti i několika stovek kilometrů.

Také Armáda ČR pozorně sleduje situaci v oblasti dronů, jejich konstrukci a dosavadní zkušenosti z jejich nasazení např. ze současného ukrajinského bojiště. AČR se již před časem rozhodla pro pořízení 3 středních izraelských taktických dronů Heron, avšak nedávno oznámila, údajně na základě zkušeností z ukrajinského bojiště, místo pořízení výše zmíněných středních dronů nákup většího množství menších a levnějších dronů (podle dosud zveřejněných údajů by mělo jít o až 300 ks), s tím, že se střední taktické drony nakoupí později. Je pak otázkou, zdali se jedná o správné rozhodnutí. Což o to, malé úderné drony AČR potřebuje, už třeba proto, že se tyto systémy osvědčily na ukrajinském bojišti. Avšak naše armáda co nejdříve potřebuje i větší, ozbrojené drony, které kromě observační činnosti za účelem lepšího situačního povědomí na bojišti jsou schopné také realizovat údery proti významným cílům na velkou vzdálenost. Navíc tyto těžké výkonné drony jsou schopny velmi efektivně plnit úlohu odstrašující zbraně.

Foto: Taktický bezpilotní systém HERON 1 (MK II) od izraelské společnosti IAI | Israel Aerospace Industries

V současnosti se ve světové nabídce nachází hned několik typů dronů, které by byly schopny plnit tyto požadavky. Kromě již zmíněných izraelských bezpilotních letounů Heron (od společnosti IAI) můžeme zmínit další izraelský prostředek Hermes (od společnosti Elbit) či turecký dron Bayraktar TB2 (od společnosti Baykar). Případně se dá uvažovat o některém z moderních amerických typů. Určitou nevýhodou pak je, že v důsledku současného enormního zájmu o bezpilotní prostředky v některých případech jejich výrobci ani nestíhají vyrábět.

Patrně by se našly i další zbraňové systémy, které by byly schopny plnit úlohu odstrašující zbraně. Do role odstrašující zbraně se např. přesouvají i některé nejmodernější typy 155mm děl, které díky prodloužené hlavni až na 60 ráží (dnešní standard je 52 ráží) a zvětšené nábojové komoře mají dostřel až 100 km.

Případná akvizice výše popsaných zbraňových systémů by mohla nejen pomoci odstrašit potenciálního protivníka od úderu na území České republiky, ale dané systémy by díky své vysoké bojové hodnotě dokázaly vyvážit i nedostatek živé síly. Ostatně, ani sebevětší počet vojáků vyzbrojených pouze základní pěchotní výzbrojí by nedokázal plnit úkoly, kterých je schopen pouhý jeden oddíl velkorážových raketometů či jediná letka výkonných bezpilotních prostředků, což by zásadně zvýšilo obranyschopnost České republiky. A to je dnes zapotřebí více než kdykoliv jindy.

Zdroj: bbc.com, defensenews.com, Ministerstvo obrany ČR