Expert na mezinárodní právo a problematiku hybridních konfliktů plukovník Otakar Foltýn, který nyní působí ve Vojenské kanceláři prezidenta republiky, nedávno osobně navštívil Ukrajinu společně se zástupci organizace Post Bellum.  Cílem této cesty bylo mimo jiné Ukrajincům předat materiální podporu získanou z humanitární sbírky (ta vynesla celkem 4,5 milionu korun). Plk. Foltýn se během své návštěvy také setkal s ukrajinskými vojáky, se kterými navštívil frontu v Doněcké oblasti, kde jim přivezl ukázat československou vlajku potřísněnou krví čs. občanů zraněných během invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Ukrajinci pak na vlajku přidali stuhy jako projev díků Čechům za pomoc Ukrajině. Jaké byly jeho bezprostřední pocity z návštěvy Ukrajiny? Jak válku snášejí ukrajinští civilisté? Páchají Rusové stále na Ukrajině válečné zločiny? Co Ukrajina aktuálně potřebuje? Jaký bude další vývoj situace na ukrajinském bojišti? Nejen tyto otázky jsme plk. Foltýnovi položili v rámci následujícího rozhovoru.

Co bylo smyslem vaší cesty na Ukrajinu?

Mimo přepravy humanitární pomoci to bylo především symbolické přivezení vlajky z 21. srpna 1968, kterou byly u rozhlasu přikryty oběti ruské invaze. Chtěli jsme upozornit, že agresivita ruského impéria se týká nejen Ukrajinců, ale i nás. My jsme se v srpnu 1968 bránit nemohli, ale odhodlání obyčejných občanů stojících s holýma rukama proti ruským tankům bylo stejné. Ukrajinci to velmi dobře chápali a úcta, kterou projevovali naší vlajce potřísněné krví padlých Čechů byla dojemná.

Jaká je nálada/atmosféra na frontě?

Mám velmi smíšené pocity. Na jedné straně překvapující statečnost Ukrajinců, která trvá a je bez přehánění nezlomná. Na druhé straně jsem jim nedokázal odpovědět na neustálé dotazy, proč jim my Evropané nedáme víc zbraní. Bylo vidět, že nechápou, proč když oni riskují životy, nejsme my připraveni ani k finančním obětem.

Válka na Ukrajině trvá již téměř 2 roky. Změnily se nějak trestné činy páchané ruskou armádou?

Je třeba odlišit jednotlivé fáze. V té první, v níž se ruská armáda pokusila zasadit Ukrajině strategický šok, ruští vojáci ve velkém měřítku válečné zločiny nepáchali. Je tedy zjevné, že ruské velení bylo schopno udržet disciplínu na takové úrovni, že k porušování válečného práva nedocházelo v masívním rozsahu. Jakmile ale bylo po prvním týdnu jasné, že „speciální vojenská operace“ neuspěla a Ukrajina se ubrání, došlo k zásadní změně. Frustrovaní ruští vojáci začali běžně střílet civilisty a nadřízení jim v tom nebránili. Nevíme, nakolik to bylo součástí chtěné praxe a nakolik ruští důstojníci jen akceptovali, že se jejich podřízení „urvali ze řetězu“. Na základě takzvané velitelské odpovědnosti v každém případě nese odpovědnost celý řetězec velení.

Úvaha, že ruská armáda se v současnosti dopouští méně trestných činů, než tomu bylo v počátcích konfliktu, je podle vás pravdivá, nebo se jen o těchto válečných zločinech dozvídáme méně, protože se ukrajinský postup v rámci osvobozování svého území zastavil a my se tak k informacím ohledně chování ruské armády nedostáváme tak často?

To je dáno charakterem aktuálních operací. Jistá změna nastala v momentě, kdy se po osvobození Charkovské a Chersonské oblasti střet překlopil do opotřebovávací fáze. Víceméně pevné frontové linie se již příliš nehýbou a pakliže se bojuje v zastavěné oblasti, většina civilistů byla evakuována. Příležitostí je masakrovat tedy ruská armáda nemá tolik. To, co samozřejmě zůstává, je bombardování ukrajinských měst, které zdaleka ne vždy míří na vojenské cíle.

Docházelo podle vás v době před ruskou agresí vůči Ukrajině v ruské armádě alespoň k nějaké edukaci týkající se definice válečných zločinů, mezinárodního humanitárního práva apod.?

Dle našich informací prakticky vůbec. Koncept pravidel pro užití síly, který na Západě limituje kolaterální škody ruská armáda vůbec nezná. Stejně tak výuka pravidel práva ozbrojeného konfliktu běžná u nás už od základní přípravy je pro ruského vojáka zcela neznámá problematika. Naopak brutalita a fakt, že se ruská armáda chová k vlastním vojákům jako k dobytku samozřejmě zhoršuje i jejich chování vůči druhé straně.

Během své návštěvy jste měl možnost hovořit prakticky přímo na frontě s ukrajinským civilním obyvatelstvem. Jak tito lidé vnímají současný stav, který by se dal nazvat „zamrznutím“ fronty. Neviní z toho Ukrajinci vládu?

Jsou tak nějak zvláštně smíření. Mnozí z nich nevědí, kam by šli, ani jak by mohli žít jinde. Většina samozřejmě uposlechla příkaz k evakuaci z blízkosti frontové linie, ale už kousek za ní okopávají políčka. A to i když čas od času „něco“ přiletí a ve vesnici zmizí další dům. Nevím, jestli z toho někoho viní, ale zjevně podporují svoji armádu. Neuvěřitelně dojemné bylo, když jedna babička přinesla ukrajinským vojákům stojícím na ulici pytlík vajec. Byla to scéna jak z filmové série o „Básnících“. Jenže ta vajíčka nebyla pozornost vesnickému doktorovi, ale akt odporu staré ženy vůči agresi. Dala jim jediné, co měla.

Co podle vás nyní Ukrajina skutečně potřebuje?

Zbraně, zbraně a zbraně. Ukrajina je mnohonásobně menší než Rusko a ubrání se jen díky statečnosti svých vojáků a západní podpoře. Statečnost mají svoji. Zbraně potřebují od nás. Najdeme-li v sobě jen polovinu odpovědnosti, kolik oni mají statečnosti, Ukrajina se ubrání.

Jaký bude podle vás další vývoj situace na ukrajinském bojišti v příštím roce?

To bez funkční křišťálové koule neumím říct. Na morální úrovni už Ukrajina zvítězila. Rusko nebylo schopno ji porazit, selhal pokus o strategický šok a Ukrajinci osvobodili velkou část okupovaných území. Cokoliv dalšího závisí na ochotě Západu dále Ukrajině pomáhat. Kremelský režim samozřejmě ví, že únava z konfliktu a nízká ochota Západu nést byť jen finanční oběti je zásadní, a proto tak intenzivně působí na poli informačních operací.

Do jaké míry současný izraelsko-palestinský konflikt ovlivnil a do budoucna ovlivní zájem o válku na Ukrajině a s tím spojenou materiální podporu Ukrajiny ze strany Západu?

Na informačním válčišti zcela zásadně. Únava a ztráta pozornosti na východní bojiště je doplněna mediálním převrstvením konfliktem v Gaze. To zcela vyhovuje kremelskému režimu, který samozřejmě ví, že v opotřebovávací fázi má Ukrajina šanci jen když nevyschne západní pomoc. Každý odklon soustředění se na Ukrajinu je mu dobrý. V oblasti samotných zbrojních dodávek se ovšem pomoc překrývá jen z malé části. Izrael potřebuje pro boj v zastavěných oblastech sofistikovanou munici, ale i prostředky průzkumu atd. Ukrajina potřebuje především těžké dělostřelectvo a munici pro něj a v budoucnu letectvo, tedy prostředky, v nichž je Izrael silný sám o sobě. V oblasti PVO už nějaký překryv je, ale obecně se dá říci, že Západ by neměl zásadní problém zvládnout obojí, pakliže vytrvá. Uvědomme si, že Rusko má výrazně větší problém. Museli dokonce doslova žebrat o dělostřeleckou munici u Severní Koreje, což pro ně muselo být mimořádně ponižující. Bylo ostudné nechat se porazit kriminálním režimem s nesrovnatelně slabší ekonomikou, než má Západ. Izrael od Evropy potřebuje podporu na mezinárodním poli a tu přinejmenším od ČR dostal. Zbraně potřebuje Ukrajina.

Může Ukrajina Rusko vůbec porazit a vrátit tak hranice své země do původních stavů?

Osobně jsem si velmi přál, aby se Ukrajině povedl průlom na jih a ideálně alespoň operační přerušení pozemního koridoru na Krym. Vůli mají, velmi zdatné vojáky také. Znovu říkám: jejich úspěch je přímo úměrný západní podpoře. Pakliže se parametricky zvýší, má Ukrajina šanci osvobodit další území.