Jedním z těch, kteří se zúčastnili pro naši zemi historického aktu podpisu Washingtonské smlouvy dne 12. března 1999 v Knihovně prezidenta Trumana, v Independence ve státě Missouri, USA, byl generálporučík Mgr. Ing. Jaromír Zůna, MSc., Ph.D., který v současnosti působí na funkci přidělence obrany České republiky v Číně. Při příležitosti výročí podpisu Washingtonské smlouvy jsme se jej zeptali na osobní vzpomínky a pocity, které měl při této významné příležitosti, a jakou souhrou okolností se stal přímým účastníkem této historické události.

Foto: Jedním z těch, kteří se zúčastnili pro naši zemi historického aktu podpisu Washingtonské smlouvy dne 12. března 1999 v Knihovně prezidenta Trumana, v Independence ve státě Missouri, USA, byl generálporučík Mgr. Ing. Jaromír Zůna, MSc., Ph.D., který v současnosti působí na funkci přidělence obrany České republiky v Číně. | Jaromír Zůna

Pane generále, asi první otázka, která se při našem rozhovoru nabízí, napadlo by Vás někdy, že budete přítomen za Českou republiku podpisu Washingtonské smlouvy?

Přestože jsem byl v 90. letech u řady činností souvisejících s našim úsilím stát se členy Aliance a ze strany armády udělat maximum, abychom byli na vstup připraveni, tak rozhodně nenapadlo. Retrospektivně se mi ale vybavují zajímavé situace, které se k této události vztahují. Jedna snad stojí za poznámku. V době mého působení v operaci IFOR v Bosně a Hercegovině navštívil náš prapor pan armádní generál Jiří Pezl. Přednášel jsem část operačního dokladu, takže jsem se pohyboval v blízkosti členů delegace. Využil jsem o přestávce příležitosti a generála Pezla jsem se přímo dotázal: „Pane generále, kdy se staneme členy NATO?“. Odpověděl okamžitě a bez přemýšlení: „V dubnu 1999.“. To bylo dlouho před summitem NATO v Madridu 1997, kde došlo k přizvání České republiky, Maďarska a Polska do NATO v rámci první vlny rozšíření Aliance. Tehdy, pro vojáka na základních taktických stupních, to pro mě mělo hodnotu pouze informace s dost vzdáleným horizontem. Později a postupně, jak se rozšiřovalo mé poznání aliančních procesů, jsem nad tím, co mi tehdy bylo řečeno, začal přemýšlet v kontextu. V souvislostech historického vývoje, symboliky, mezinárodních souvislostí, diplomacie a jak bylo vše dlouho dopředu laděno. Určitě jsem tehdy v Bosně a Hercegovině nepřemýšlel nad tím, že NATO bude v roce 1999 slavit 50. výročí od svého založení. Starosti jsem měl tehdy naprosto jiné. Paradoxně, čím více se devadesátá léta noří do historie, tím více mě zajímají a pořád se dozvídám něco nového.

Znamená to, že geopolitická rozehra byla zjevně dlouhodobá. Vaše účast na aktu podpisu Washingtonské smlouvy byla také dopředu plánována?

Přišlo to jako z čistého nebe dva dny před samotným aktem podpisu Washingtonské smlouvy. V letech 1988 – 1999 jsem studoval ve Spojených státech na Command General and Staff College v Leavenworth ve státě Kansas. Vedle našich amerických kolegů tam studovali důstojníci z desítek zemí celého světa. Ráno jsem přišel do školy a jako obvykle mé první kroky směřovaly do kanceláře ISMO (International Students Management Office), tuším tak se to jmenovalo, abych pozdravil lidi a zjistil co je nového. Hned se tam na mě vrhli a sdělili mi, že následující den se musím společně s Maďarským a Polským kolegou zúčastnit nácviku a 12. března slavnostního aktu podpisu Washingtonské smlouvy. Detaily jsme se měli dozvědět na místě.

Následujícího dne ráno jsme cestovali do Knihovny prezidenta Trumana v Independence. Bylo to poměrně daleko, několik hodin jízdy. Nácvik na místě byl jednoduchý a tak jsme měli dostatek času se poptat a něco dozvědět o okolnostech, které stály za rozhodnutím o naší přítomnosti. Podle původního záměru neměly být vojenské osoby součástí delegací a participovat na slavnostním aktu. Při přípravě ceremoniálu se ale zjistilo, že protokol vyžaduje, aby po podpisu smlouvy byla za každou zemi její vlajka vsazena do řady mezi vlajky ostatních členských zemí NATO. Tu měl nést voják. Hledalo se tedy řešení situace. Někdo z organizačního štábu tehdy údajně poznamenal, že někde blízko je vojenská škola a třeba tam nějaké vojáky z těchto zemí mají. Naštěstí pro nás, ten člověk měl dobrý nápad i pravdu. Názorný příklad, že někdy i zcela prozaické okolnosti mohou vést k tomu, že člověk má možnost reprezentovat svou zemi a účastnit se historické události. Společně se mnou se za Polsko zúčastnil pplk. Tadeusz Buk a Maďarsko mjr. Ferenc Kereszi. Samozřejmě nás potom nadlouho spojovalo přátelství, především s Tadeuszem, kdy se naše kariérní stopy v dalších letech dokonce několikrát protly. V roce 2010 jsem končil na funkci velitele Velitelství výcviku a vojenské akademie ve Vyškově a nastupoval na funkci náčelníka štábu a zástupce velitele na NATO Joint Force Training Centre (JFTC) v polské Bydhošti. Tadeusz, který byl v té době velitelem pozemních sil, dříve na JFTC působil rovněž. Telefonovali jsme si a vyměňovali zkušenosti. Pár týdnů nato jsem dostal bolestnou zprávu o letecké tragédii ve Smolensku.

Foto: Vzpomínka na vstup České republiky do NATO | Jaromír Zůna

Zvláštní souhra okolností, ve které velkou roli zjevně sehrála i volba místa pro konání  slavnostního aktu podpisu Washingtonské smlouvy. Proč zrovna v Independence a knihovna nesoucí jméno bývalého prezidenta Spojených států Harry S. Trumana?

Samozřejmě mě to zajímalo také. Kdykoliv k tomu byla příležitost, ptal jsem se lidí, kteří se v Independence kolem této události pohybovali. Mezinárodně politické souvislosti byly srozumitelné. Rok 1999 byl jedním z kulminačních bodů bezprecedentního období ve vývoji Aliance. Pozornost členských zemí NATO byla soustředěna do přípravy summitu NATO ve Washingtonu, který měl Alianci připravit na nové poslání v 21. století. Aliance také slavila 50. výročí od svého založení a současně zahájila proces svého rozšiřování přijetím nových členských zemí střední a východní Evropy, bývalých členů východního bloku. Kosovská krize se stala jedním z nejnaléhavějších bezpečnostních témat vně i uvnitř Aliance samotné. Z důvodu vývoje událostí na Balkáně se Rusko rozhodlo neparticipovat na Washingtonském summitu. Samotný Summit NATO ve Washingtonu byl plánován na dny 23. – 25. dubna 1999. Do souběhu těchto událostí bylo také nutné včlenit akt podpisu Severoatlantické smlouvy novými členskými zeměmi. Ten musel předcházet Washingtonskému summitu, tak aby Česká republika, Polsko a Maďarsko mohly vystupovat v průběhu summitu ve Washingtonu jako plnoprávní členové NATO. Přístupové protokoly podepsal v Trůnním sále Pražského hradu tehdejší prezident České republiky Václav Havel 26. února 1999. Samotný podpis Washingtonské smlouvy se uskutečnil 12. března 1999 v Knihovně prezidenta Trumana v  Independence. Pouze pro připomenutí souvislostí, 23. března 1999 vydal generální tajemník NATO rozkaz k zahájení letecké operace „SPOJENECKÁ SÍLA“ (OPERATION ALLIED FORCE) proti Jugoslávii, která začala následujícím dnem, trvala 78 dnů, a byla oficiálně ukončena 20. června 1999. Šlo o první bojovou misi Aliance proti suverénnímu státu od jejího vzniku, poprvé od konce 2. světové války se do bojových akcí NATO zapojilo Německo. 

Foto: Vzpomínka na vstup České republiky do NATO | Jaromír Zůna

V kontextu uvedených souvislostí bylo hledáno vhodné místo, kde akt podpisu Washingtonské smlouvy uskutečnit. Volba padla na Knihovnu prezidenta Trumana, především pro symboliku místa, vyjádření historických paralel a hodnot, na nichž Aliance spočívá, kterými je obrana svobody, společného dědictví a civilizačních hodnot, které jsou založeny na principu demokracie, svobody jednotlivce a vlády zákona - na nichž dnes spočívá i společenský řád České republiky. Prezident Spojených států amerických Harry S. Truman stál u zrodu NATO, byl jedním z jeho zakladatelů a osobně se zúčastnil podpisu Severoatlantické smlouvy 4. dubna 1949 ve Washingtonu. Madeleine Albright ve svém projevu v této souvislosti uvedla: „V uplynulých pěti dekádách nebyl úspěch NATO měřen počtem vítězných bitev, ale raději zachráněnými životy, ochranou svobod a válkami, kterým dokázalo zabránit. Proto prezident Truman uváděl, že vytvoření NATO bylo úspěchem, na který je nejvíce hrdý.“ Independence se nachází ve středu USA a je vzdálené většině politických center. I tato skutečnost údajně hrála ve zjitřené mezinárodní situaci svou roli. Bylo vnímáno, že rozšíření NATO přijetím tří nových členských zemí České republiky, Maďarska a Polska, bude považováno za završení procesu ukončení studené války, konce bipolarity a současně potvrzením schopnosti Aliance transformovat se na nové bezpečnostní podmínky a převzetí nových bezpečnostních funkcí. Všechny tyto skutečnosti byly přirozeně solí v očích Ruska, pro které bylo rozšíření NATO obtížně  akceptovatelnou realitou. Nebylo zájmem členských zemí NATO dále jitřit již tak složitý vztah mezi západními demokraciemi a Ruskem. Proto i samotný akt podpisu Severoatlantické smlouvy byl pojat velmi citlivě, bez pompéznosti a snahy demonstrovat vítězství ve studené válce.

Pro podpis mezinárodních smluv se obvykle volí místa mající vznešenost chrámů, nebo jsou sídlem významných úřadů. Mohl byste popsat uspořádání a samotný průběh podpisu Washingtonské smlouvy?

Knihovna prezidenta Trumana je sama osobě impozantním komplexem a bez potíží se dokázala takového úkolu zhostit. Současně musím říci, že počínaje uspořádáním sálu, přes protokolární záležitosti, až po zastoupení ze strany zástupců zemí a administrativy Spojených států, vše působilo střídmě a přirozeně. Bylo to patrné již na minimalistickém složení delegací přistupujících zemí, které byly zastoupeny ministrem zahraničních věcí, náměstkem ministra obrany, velvyslancem v USA a tiskovým mluvčím. Nikdo další tam snad nebyl, minimálně tedy ne na sále. USA byly zastoupeny ministryní zahraničních věcí Madeleine Albright. Většina dalších účastníků slavnostního aktu byli zástupci kongresu a ministerstev. Řada z nich, ale řekněme „z druhého sledu“, protože těžiště příprav na summit NATO spočívalo ve Washingtonu. Dále společenských organizací a krajanských sdružení a samozřejmě zástupci médií, kteří zabírali třetinu míst v sále. Bylo jich tam určitě více, než zástupců politické reprezentace všech participujících zemí. Českou republiku zastupoval tehdejší ministr zahraničních věcí Jan Kavan, první náměstek ministra obrany Jaromír Novotný, který byl navíc doprovázen tiskovým mluvčím MO ČR, a velvyslanec v USA Alexandr Vondra.    

Foto: Vzpomínka na vstup České republiky do NATO | Jaromír Zůna

Sál, ve kterém vše probíhalo, by svou velikostí asi odpovídal potřebám ochotnického divadla. Snad to bude z archivních snímků patrné, ale velikost jeviště, na kterém se odehrál podpis Severoatlantické smlouvy, dokázali čtyři hlavní aktéři, včetně mé osoby zasazující státní vlajku do stojanu, zcela zaplnit. Kapacita hlediště byla přímo úměrná velikosti jeviště. Asi tak bych to popsal. V zákulisí příprav jsem postřehl zajímavou debatu o stolíku, který byl hlavní kulisou jeviště. Údajně šlo o jednu z archiválií z pozůstalosti po presidentu Harry S. Trumanovi a kdosi poznamenal, že právě na něm president Truman studoval text Severoatlantické smlouvy. Možná i takové příběhy k velkým událostem patří.

O co střídmější bylo aranžmá, o to zajímavější byly projevy ministrů zahraničních věcí. Jejich obsah odrážel rozdílnou historickou zkušenost, odlišnost motivů ke vstupu do Aliance, zvláštnosti aktuálních politik zemí, ale i osobní a životní zkušenost jednotlivých ministrů. Úvodní projev zazněl od ministryně zahraničních věcí USA Madeleine Albright. Hodnotila v něm celou epochu bipolárně rozděleného světa a úsilí zemí, členů bývalého východního bloku, v jejich úsilí za získání svobody, suverenity a demokracie. Pro agenturu Reuters na tiskové konferenci po skončení slavnostního aktu uvedla: "Dějiny zaznamenají 12. březen 1999 jako den, kdy lidé Maďarska, České republiky a Polska prošly otevřenými dveřmi NATO a zaujaly své oprávněné místo v radách NATO. Jim říkám, že slib prezidenta Billa Clintona je teď splněn. Nikdy více se nebude s vašimi osudy pohazovat jako s žetony u vyjednávacího stolu. Ať už budete pomáhat přezkoumávat strategickou koncepci Aliance, nebo se zapojíte do strategického partnerství s Ruskem, slib, že nic o vás bez vás, je teď formalizován. Jste opravdu spojenci, jste opravdu doma.“ 

Ministr zahraničních věcí János Martonyi zdůraznil především tu skutečnost, že vstup do NATO představuje pro Maďarsko završení úsilí o dosažení suverenity země. Vstup do NATO hodnotil jako výsledek, kterého Maďarsko dosáhlo cestou svého dlouhodobého a samostatného úsilí. Ve svém vystoupení pro světový tisk následně uvedl: "Pro Maďary, Čechy a Poláky byla svoboda draze zaplacena. Známe cenu svobody. Maďarsko opět suverénní je teď opravdovou a stabilní demokracií. Byla vytvořena kvetoucí tržní ekonomika a dnes jsme učinili historickou volbu. My Maďaři jsme přijali toto rozhodnutí sami bez jakéhokoliv vnějšího vměšování. Požádali jsme o připojení k NATO, nejširší síti bezpečnosti, jakou kdy dějiny znaly, a přece toto rozhodnutí nebylo jen o bezpečnosti." 

Ministr zahraničních věcí Polska Bronislaw Geremek hovořil velmi otevřeně, místy až příkře. Kladl západním mocnostem za vinu, že Polsko spadlo do sféry vlivu Sovětského svazu, a vstup do NATO a integraci do západních politických, ekonomických a bezpečnostních struktur označil za něco, co Polsko nyní dostává, ale ve skutečnosti mu vždy právem patřilo. Teprve vstup do NATO považuje Polsko za ukončení studené války. Pro Český rozhlas tehdy ministr zahraničí Geremek uvedl: "Dnes s radostí a hrdostí slavíme konec bipolárního světa symbolizovaný železnou oponou. To přináší uspokojení zejména těm, kdo toho tolik obětovali v boji za svobodu za minulých 50 let. Pro lid Polska studená válka, která vyloučila naši zemi ze západu, končí vstupem do NATO. " 

Foto: Vzpomínka na vstup České republiky do NATO | Jaromír Zůna

Ministr zahraničí České republiky Jan Kavan zdůraznil význam členství v NATO pro bezpečnost malé středoevropské země a naši přirozenou sounáležitost se západní Evropou. Do projevu ale včlenil svůj osobní příběh, kdy v srpnu 1968, v době invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, pobýval v nedalekém Kansas City a hovořil o svých pocitech a v této souvislosti co pro něj osobně vstup do NATO znamená: „Dovolte mi krátkou osobní poznámku. V této oblasti jsem byl ve svém životě pouze jednou. Bylo to několik mil odsud v Kansas City. A datum bylo 21. srpna 1968, v den kdy se ruské tanky začaly hrnout do Prahy a začala okupace Československa. Hněv z bezmoci, který se mě tehdy zmocnil, je nepopsatelný. Když jsem potom v následných 20 letech pracoval pro Českou opozici a spolupracoval těsně s demokratickou opozicí v Polsku a Maďarsku, snil jsem o dni, kdy se střední a východní Evropa stane nezávislou, demokratickou a bezpečnou. Je pro mě symbolické že právě zde a dnes přijímáme garance, že moje země už nikdy nebude bezmocnou obětí cizí invaze.” Takové příběhy na americké publikum obvykle platí a bylo to poznat i z reakcí publika.

Po ukončení oficiální části programu se přirozeně všichni přítomní zaměřili na ministry a další představitele zemí v nekonečném sledu blahopřání a rozhovorů. Mě ale zajímalo něco jiného. Zajistit si texty projevů. Pokud by to někoho zajímalo, mohu je poskytnout.      

Rok 2023 je ve znamení významných výročí, motivujících k ohlédnutí a uvědomění si cesty, kterou Česká republika od svého vzniku ušla v procesu své sociálně-ekonomické transformace a integrace do euroatlantických politických, ekonomických a bezpečnostních struktur. Vstup do NATO je jedním z nich. Dnes je naše členství v Alianci bráno jako danost a samozřejmost, kterou ale tehdy nebylo. Vidíte to také tak?

Připomenutí takto významné události, jakým byl vstup České republiky do NATO, je důležité především pro generaci, která nemá empirickou zkušenost s tehdejší dobou a událostmi. Ale také s úsilím, které bylo vynaloženo na naší cestě k členství v nejúspěšnější vojenské alianci v historii. V roce 2014 si Česká republika připomínala 15. výročí vstupu do NATO. Neregistroval jsem, že by výročí našlo svůj významnější odraz v kalendáři armádních akcí v uvedeném roce. Záleželo na iniciativě armádních funkcionářů, kdo a jak se této události chopil. Zřejmě i tím, že jsem byl tehdy v Trumanově knihovně přítomen, jsem cítil odkaz 12. března 1999 silněji. Uspořádal jsem proto v součinnosti se zastupitelstvím města na zámku v Brandýse nad Labem společenské setkání k připomenutí našeho vstupu do NATO. Tehdy byl místostarostou města bývalý NGŠ AČR generál Jiří Nekvasil. V té době jsem velel ve Staré Boleslavi armádní logistice. Generála Nekvasila jsem si vážil a znali jsme se mnoho let. Když vykonával funkci NGŠ AČR tak vytvořil novou pozici vojenského asistenta a byl jsem první, kdo ji v letech 1997 – 1998 vykonával. Mému záměru okamžitě porozuměl a řekl: „Jaromíre, nejenom že ti dáme na tuto akci k dispozici zámek, ale také to podpoříme.“ Akce se zúčastnili zajímaví lidé z politiky, diplomacie a bezpečnostní komunity.

Foto: Vzpomínka na vstup České republiky do NATO | Jaromír Zůna

Zval jsem tehdy i velení armády. Neprojevili zájem, ačkoliv podobná akce k oslavě výročí se v té době na jiném místě nekonala. Ivan Gabal, jeden z mluvčích na uvedeném setkání, tehdy přednesl projev, který odpovídá nejenom na vaši otázku, ale pohledem dneška, myslím, poskytuje odpověď na vše: „Geopolitický transfer našeho regionu z Východu na Západ byl páteří a motorem celé transformace k právnímu evropskému státu. Bez členství v NATO by se ale tento transfer nejspíše neodehrál. Dosáhli jsme tím změnu postavení i změnu uznání naší geopolitické identity. Právě o takové uznání usilovali naši pradědové v mnichovské krizi a následně při poválečném rozdělení Evropy. Naposledy, generace našich rodičů v 60. letech při neúspěšném demokratizačním pokusu. Proč jsme byli úspěšní až my v 90. letech? Samozřejmě díky erozi komunismu a rozpadu komunistické části Evropy. Tato podmínka byla nutnou, ale nikoliv dostačující pro získání podpory spojenců. Alternativní koncept postkomunistických států jako nárazníkového pásma mezi Západem, vyjma východního Německa, a Východem v hranicích vlivu Ruska, byl široce akceptovaný a museli jsme jej překonat. Významná byla samozřejmě naše vůle stát se součástí Západu, jakkoliv ani ta v minulosti nestačila. V souvislosti s NATO nabyla na váze tím, že jsme ji opřeli o významné zvýšení bezpečnosti Evropy, a následné snížení velikosti armád a výdajů na obranu pro všechny. Odsunem sovětských jednotek a likvidací paktu Varšavské smlouvy přispěly země Visegrádského uskupení k bezpečnosti celé Evropy. Naší přidanou hodnotou bylo zvýšení bezpečnosti celého Západu. To samozřejmě mělo svou váhu argumentu.“ Slova, která vystihují vše podstatné z té doby.

A mají svou váhu i dnes. Co z toho ale plyne pro nás na pozadí negativního trendu vývoje v bezpečnostním prostředí?

Výročí si nepřipomínáme pro osvěžení paměti. Ale jsou součástí odkazu a vize, která má sjednocovat úsilí lidí směrem k dlouhodobým cílům, pro které dnes třeba ještě nemáme prostředky, nebo vytvořeny podmínky. Pohledem na kulatá výročí od našeho vstupu do Aliance, všechna nějak prošla kolem nás, překryta jinými, mnohdy jen zdánlivě důležitějšími, mezinárodními a vnitropolitickými událostmi. Pouze15. výročí vstupu do NATO v roce 2014 v tomto ohledu vyčnívá. Nikoliv však prvoplánově, ale jako výsledek souběhu okolností.

Foto: Vzpomínka na vstup České republiky do NATO | Jaromír Zůna

Převážná část článků a komentářů v mediích zabývající se v té době armádou a bezpečností obsahovala připomenutí 15. výročí vstupu do NATO již v úvodních větách. Především proto, aby v kontrastu s tímto výročím zazněla kritika politiky státu, která odsouvala zajišťování obrany a bezpečnosti řadu let na vedlejší kolej. Armáda prošla v letech 2009 – 2013 mimořádně složitou etapou vývoje. Vyznačovala se rozsáhlými změnami ve velitelské struktuře, redukcí personálu, zastavením rekrutace na několik let, systémovou změnou role armádní podpory, rušením rezerv majetku, vyváděním nemovité infrastruktury z rezortu, včetně movitého majetku, který zde byl deponován, a vyvrcholila v roce 2013 zrušením operačních velitelství. Pouze příklady pro získání širší představy o rozsahu tehdejších restrikcí. Odůvodnění těchto opatření ekonomickou krizi a vývojem rozpočtu obrany neobstojí, pokud máte vhled do systému. Jedno z takových hledisek jsem uvedl v textu zveřejněném v Review pro AOBP v roce 2020. Dalším kritickým faktorem bylo přenesení těžiště ve výstavbě vojenských sil na rozvoj expedičních schopností AČR formulovaný v Dlouhodobé vizi rezortu MO (2008). Šlo o systémovou změnu v přístupu k řešení základní rovnice ve výstavbě vojenské síly státu, kterou je „účel-typ-velikost“ ozbrojených sil. K prosazení takového směřování výstavby armády bylo potřeba i lidí ve funkcích, jejichž vidění světa je s touto představou účelu armády spojeno. Vývoj se vydal tímto směrem bez ohledu na kritiku, která zazněla od prezidenta republiky Václava Klause na velitelském shromáždění AČR v roce 2009. Přirozeně to mělo své dopady na obranný průmysl, kdy dlouhodobé akviziční projekty a zakázky byly v plánovacích procesech vytěsněny urgentními operačními požadavky.

Foto: Vzpomínka na vstup České republiky do NATO | Jaromír Zůna

Bylo zjevné, že nastoupený směr nemá oporu v teorii a odkláníme se od celostního pojetí výstavby bezpečnostního systému státu. V roce 2010 jsem proto zveřejnil alternativní úvahu k této položce v činnosti armády. Účast v zahraničních operacích sice bude jistý čas preferovaným způsobem použití armády v mírové době, způsob však nelze zaměňovat za účel, kterému lze podřídit výstavbu armády. Teoretická východiska pro vedení expedičních operací spočívající na ideologii liberální hegemonie nebudou v budoucnu aplikovatelná, přínosy pro rozvoj operačního umění nebudou podstatné, vývoj v bezpečnostním prostředí přivodí návrat realistické školy v mezinárodních vztazích a podobně. Ale také tam bylo napsáno, že expediční operace nepředstavují budoucnost NATO, naopak akcent bude opět položen na obranu teritoria.  

V roce 2014 armáda stále řešila důsledky rozsáhlé reorganizace a redukce, kterou z nepochopitelných důvodů dokázali na stránkách oficiálních periodik resortu obrany někteří funkcionáři nazývat „novou šancí pro armádu“. Trend vývoje v bezpečnostním prostředí byl negativní a mnoho lidí si uvědomovalo, že musí dojít ke změně bezpečnostní politiky. I tyto důvody mě přivedly k myšlence připravit při příležitosti 15. výročí vstupu do NATO v součinnosti s bezpečnostní komunitou dne 11. března 2014 v Brandýse nad Labem společenskou akci, kde si vstup naší země do Aliance důstojně připomenout. Diskuse s lidmi z předchozí praxí z nejvyšších vojenských funkcí, vlády a diplomacie a podpořená znalostí postsovětského prostoru, byla poučná. Dne 12. března 2014 se konala v Nové galerii Pražského hradu za účasti prezidenta republiky Miloše Zemana a bývalého generálního tajemníka NATO George Robertsona první národní konference „Naše bezpečnost není samozřejmost“ v jejímž průběhu předsedové všech stran a hnutí zastoupených ve sněmovně podepsali bezprecedentní společnou deklaraci k zajištění obrany České republiky, ve které se zavázali navýšit obranné výdaje do roku 2020 na 1,4 % HDP.  V řádu dnů spouští Ivan Gabal poslaneckou iniciativu za zvýšení výdajů na obranu, která je formalizována dne 25. března 2014 sněmovním návrhem na zvýšení výdajů na obranu na 1,3 % HDP do roku 2015 a 2 % HDP do roku 2017. Za tento počin mu patří poděkování, protože po letech restrikcí a nezájmu se staly jeho iniciativy impulzem pro změnu v politickém diskurzu o obraně a bezpečnosti. Bohuslav Pernica na základě požadavku vypracoval v říjnu 2014 rozpočtovou projekci k naplnění této ambice. Obdržel za to pozitivní reference ze strany tehdejších politiků i bezpečnostní komunity. Popravdě je tato projekce kontinuálně aktualizována až do současnosti a její přesnost je cenným příspěvkem do teorie výstavby armády. Lze proto odkázat na jeho článek „Jako skřivánci na niti“ (2019), který byl zveřejněn na On War, on Peace. Když v článku označuje problém, nehovoří o financích, ačkoliv se text jeví jako ekonomické téma, ale hovoří o kultuře organizace. Žádných „sto šest“, ani „sto jedna je to nepodkročitelné“, natož „sto jedna a pak nám přidají“ a podobně. Znalost teorie výstavby armády buď přítomna je, nebo není. Pokud někdo považuje teorii, na jejímž základě byly vystavěny moderní armády řady států za klam, je to jeho věc. Ale není nic praktičtějšího než dobrá teorie a na názor expertní komunity to mít vliv nebude. Pokud se vychází z předpokladu, že lidé se to jednoho dne naučí, je to pravda. Ale kolik času a příležitostí je mezitím ztraceno a kolik nás to bude stát, je věc druhá. Nelze zapomínat na to, že řady pozitivních výsledků ve výstavbě armády v uplynulých letech bylo dosaženo i díky silným rozhodnutím a impulzům, které měly svůj počátek v roce 2014.  

Foto: V roce 2024 bude Česká republika slavit čtvrtstoletí vstupu do NATO | Shutterstock

V roce 2024 bude Česká republika slavit čtvrtstoletí vstupu do NATO. Domnívám se, že při této příležitosti by odborná a otevřená diskuse o autentických potřebách zajišťování obrany a bezpečnosti státu, byla vítána všemi.

Zdroj: CZ DEFENCE