Česká republika čelí výzvě zásadní transformace svého obranného sektoru v době globální nestability. Závazek navýšit výdaje na obranu na tři procenta HDP představuje nejen fiskální problém, ale také příležitost k revitalizaci českého obranného průmyslu. V kontextu ruské agrese, rostoucího vlivu Číny a nestabilní americké zahraniční politiky není klíčovou otázkou pouze „kde vzít peníze“, ale především jak tyto prostředky účinně využít pro posílení ekonomiky a geopolitické pozice České republiky.

Geopolitická situace se od nástupu prezidenta Donalda J. Trumpa v lednu 2025 výrazně mění. Transatlantická vazba, dlouho považovaná za pilíř evropské bezpečnosti, prochází proměnou, zatímco konflikt na Ukrajině pokračuje už čtvrtým rokem. Současně Čína rozšiřuje svůj ekonomický a politický vliv. V těchto podmínkách se Česká republika jako člen NATO na východním křídle Aliance ocitá v situaci, kdy dosažení dvouprocentní hranice obranných výdajů už není cílem, ale pouze výchozím bodem pro adekvátní reakci na množství bezpečnostních hrozeb.

Vládní závazek vyčlenit na obranu tři procenta HDP do roku 2030 vyžaduje systémovou rekonstrukci financování bezpečnostních struktur. Jde o dodatečných 80 miliard korun ročně, které mají zajistit nejen modernizaci ozbrojených sil, ale i oživení domácího obranného průmyslu. V kontextu probíhajících reforem veřejných financí, důchodového systému a zdravotnictví se nutně objevuje otázka: jaké jsou optimální zdroje financování těchto bezpečnostních priorit?

Český, respektive československý obranný průmysl patřil před rokem 1989 mezi přední světové exportéry. Přes porevoluční redukci kapacit si zachoval výjimečnost v několika klíčových oblastech – od pasivních sledovacích systémů, přes pokročilé kybernetické systémy, mobilní radary až po komponenty pro letecký průmysl. Aktuální výzvou je obnovení tohoto potenciálu prostřednictvím systematické reintegrace roztříštěných segmentů a jejich zapojení do mezinárodních struktur.

Navýšení obranných výdajů na tři procenta HDP vyžaduje komplexní reformu veřejných financí, daňového systému a způsobu investování do obrany. Můžeme identifikovat tři hlavní směry: optimalizaci příjmů státního rozpočtu, restrukturalizaci výdajů a v omezených případech specifické nástroje deficitního financování strategických investic.

Příjmová strana státního rozpočtu vykazuje strukturální nerovnováhu s nepřiměřeným zatížením práce při relativně nízkém zdanění majetku a spotřeby. Data organizace OECD ukazují, že Česká republika vybírá přes dvě třetiny daňových příjmů prostřednictvím zdanění práce a zisků firem – nástrojů s nejvyšším negativním dopadem na ekonomický růst. Tento problém se projevuje například tím, že i minimální mzda podléhá odvodům kolem 10 000 Kč, což zhoršuje ekonomickou situaci nízkopříjmových skupin.

Data Ministerstva financí ČR naznačují, že komplexní reforma daňového systému by mohla přinést dodatečných 50-60 miliard korun ročně bez celkového zvýšení daňové zátěže. Konkrétní opatření zahrnují: (1) systematické zvýšení spotřebních daní u komodit s negativními dopady (alkohol včetně dosud nezatížených tichých vín, tabákové výrobky, pohonné hmoty); (2) úpravu daně z nemovitosti zohledňující lokalitu, hodnotu a účel nemovitostí; (3) odstranění neefektivních daňových výjimek; (4) racionalizaci odvodové zátěže OSVČ.

Druhým směrem je zásadní restrukturalizace výdajů. Příkladem neoptimálního využití veřejných prostředků je rozpočtové určení daní (RUD), které každoročně přerozděluje přibližně 400 miliard korun. Důkazy ukazují významné nedostatky: velkoměsta i malé obce hromadí přidělené prostředky na svých účtech, kde v současnosti leží rekordních 450 miliard korun. Reforma RUD zahrnující motivaci k slučování obcí, spolupráci mezi sousedními obcemi a administrativní optimalizaci by mohla přinést úspory 15-20 miliard korun ročně.

Podobný potenciál pro optimalizaci vykazují sociální transfery. Data ČSSZ a MV ukazují, že vdovské důchody (37 miliard  korun ročně), výsluhy bezpečnostních složek (13 miliard korun), rodičovský příspěvek (35 miliard korun) a dotace finančních produktů (25 miliard korun) dohromady představují 110 miliard korun ročně. Jejich postupným přesměrováním k větší adresnosti lze bez negativních sociálních dopadů dosáhnout úspor v rozsahu 10-15 % těchto částek.

Třetím směrem je specifický přístup k financování strategických obranných investic. Německý model oddělení běžných a strategických obranných výdajů poskytuje inspiraci. V českém kontextu by vytvoření specializovaného investičního fondu pro obranné akvizice mohlo zajistit finanční stabilitu, předvídatelnost a kontinuitu investic, současně s ochranou ostatních rozpočtových priorit.

Zásadním požadavkem je však propojení navýšených obranných výdajů s revitalizací domácího obranného průmyslu. Každá investovaná koruna by měla přinést maximální ekonomický efekt prostřednictvím domácí produkce a inovací. To vyžaduje zásadní změnu v přístupu k zadávání veřejných zakázek, kde standardem musí být významná účast českých firem, transfer technologií a investice do výzkumu a vývoje.

Struktura české ekonomiky s vysokým podílem průmyslové výroby na HDP (přes 30 %) vytváří jedinečné předpoklady pro rozvoj specializovaných oblastí obranného průmyslu. Perspektivní obory zahrnují leteckou techniku, pasivní sledovací systémy, moderní materiály, kybernetickou bezpečnost a strategickou elektroniku. V těchto segmentech české subjekty prokazují globální konkurenceschopnost s potenciálem exponenciálního růstu při odpovídající kapitálové a institucionální podpoře.

Základním prvkem úspěšné strategie je vytvoření funkční spolupráce veřejného sektoru, firem a akademické sféry. Vzorové modely ze zahraničí (francouzský model, švédský inovační systém, izraelský model transferu technologií) ukazují, že takto nastavený inovační ekosystém dokáže významně zvýšit efektivitu investovaných prostředků a urychlit technologický pokrok.

Nezbytnou podmínkou efektivní transformace sektoru je vytvoření předvídatelného investičního prostředí. Je potřeba, aby Ministerstvo obrany vypracovalo a zveřejnilo dlouhodobý akviziční plán s horizontem 10-15 let, poskytující firmám, podnikajícím v obranném průmyslu, dostatečnou jistotu pro strategické plánování investic, rozvoj lidských zdrojů a technologické inovace. Současná praxe, která je často charakterizovaná nahodilými nákupy a rozpočtovou nestabilitou představuje významnou překážku pro efektivní rozvoj sektoru.

Doplňující dimenzí je internacionalizace českého obranného průmyslu. Česká republika musí systematicky využívat potenciál mezinárodní spolupráce, účastnit se programů Evropského obranného fondu (EDF) a Stálé strukturované spolupráce (PESCO), a současně posilovat exportní potenciál domácích firem.

Debata o financování obrany přesahuje otázku rozpočtové alokace a dotýká se základních hodnot státní existence. Navýšení obranných výdajů vyvolává zásadní otázku týkající se společenské smlouvy mezi státem a občany – legitimita a udržitelnost významného nárůstu obranných investic závisí na širokém společenském konsensu. Tento soulad nemůže být založen výhradně na rétorice zdůrazňující vnější hrozby, ale musí vycházet z racionálního porozumění, že strategické investice do obrany představují nedílnou součást komplexního rozvojového modelu s pozitivními dopady pro celou socioekonomickou strukturu.

Z historie víme, že existuje symbiotický vztah mezi obranným výzkumem a technologickým pokrokem s širokými civilními aplikacemi. Americká DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency) a francouzská DGA (Direction générale de l'armement) jsou příkladem tohoto jevu – jejich výzkumné programy původně zaměřené na obranné aplikace vedly k revolučním technologiím jako internet, GPS, pokročilé kompozitní materiály či autonomní systémy, které následně transformovaly celé segmenty civilní ekonomiky. Český obranný průmysl může při odpovídající podpoře podobně fungovat jako katalyzátor technologické transformace národní ekonomiky.

Současně je nutné chápat bezpečnost jako komplexní fenomén zahrnující více dimenzí. Maximalizace "tvrdé" bezpečnosti (reprezentované konvenčními obrannými kapacitami) na úkor "měkké" bezpečnosti (zahrnující vzdělání, výzkumnou infrastrukturu, zdravotní systém a sociální soudržnost) by byla kontraproduktivní. Lidské kapacity tvoří základní pilíř společenské odolnosti a určují legitimitu a efektivitu bezpečnostních struktur státu. I ty nejsofistikovanější zbraňové systémy postrádají strategický význam, pokud za ním nestojí odpovídající lidská infrastruktura a odborné zázemí.

Závěr

Nová kapitola českého obranného průmyslu si žádá inovativní paradigma financování a řízení. Tradiční model, kdy stát prostřednictvím ministerstva obrany zadává zakázky a průmysl je plní, je v současném dynamickém prostředí nedostatečný. Místo toho je třeba vytvořit ekosystém, ve kterém veřejný sektor, soukromé podniky a výzkumné instituce společně definují potřeby, vyvíjejí řešení a sdílejí rizika i přínosy.

Konkrétním krokem by mohlo být vytvoření národní instituce pro obranné inovace, která by na půdorysu fondu kombinovala veřejné a soukromé zdroje a zaměřoval se na financování projektů s vysokým potenciálem pro duální využití. Podobné fondy úspěšně fungují v zemích jako Izrael či Finsko, kde významně přispívají k rozvoji obranných technologií a současně posilují konkurenceschopnost civilního sektoru.

Před Českou republikou se tak otevírá významná strategická příležitost. Propojením systémových reforem veřejných financí, modernizací daňového systému a zavedením inovativních přístupů k financování a řízení obranného průmyslu může země nejen zabezpečit udržitelné financování své obrany, ale zároveň položit základy pro novou fázi ekonomického rozvoje s vyšší přidanou hodnotou.

Zdroj: OECD, NATO, SIPRI, Ministerstvo obrany ČR, European Commission